Zastaveníčko dvacáté první - poslední

 A máme tady štědrý večer a štědrovečerní noc.

Děťátko se narodilo. Děťátko, které symbolizuje lásku, dobro a naději.

Na-děje se nám, že se ve svých životech setkáme s nadějí. S nadějí k životu. 

Podle Gabriela Marcela smysl života spočívá v naději, že má smysl. To všechno i nesmyslné kolem nás.

Dnešní noc je toho připomínkou. Narodilo se nám děťátko. Děťátko naděje, že život nikdy nekončí. Ani po smrti.

A z tohoto radostného poznání, že jsme byli až takto obdarováni, si i my navzájem dáváme dárky. Jako poděkování za ten největší dar, který máme - život.

Přeji Vám krásnou štědrovečerní sváteční noc, v dalších dnech vánoční pohodu v kruhu těch nejbližších a vše jen dobré do nového roku 2024.

Otázka zastaveníčková dvacátá první:

1. Na-děje se vám, že máte naději?

2. Líbila se Vám naše zastaveníčka? Měla pro Vás osobně nějaký smysl? (Nebo jste odpovídali jen s tou vidinou, že nebudete muset podstoupit vědomostní test? Děkuji za upřímnost).

3. Na co byste se rádi zeptali Vy mne?

Zastaveníčko dvacáté

 Předvánoční noc.

Opět - píšu to tady snad každým rokem. V tuto noc mívám dostaveníčko s Ježíškem. 

Balíme spolu dárky, pečeme vánočku, uklízíme - prostě jsou to ty poslední okamžiky před dnem s velkým D - tím Štědrým a Štědrovečerním.

Stromeček zdobíme vždycky až ráno na Štědrý den. Máme také starodávný dřevěný Betlém. Panenka Maria už tam má useknuté ruce, Josefovi taky jedna chybí, oslík nemá ucho, no je to už schůzka invalidů, Ježíškovy jesličky se rozpadly a původní voskový Ježíšek se už rozpadl před lety. Jediná figurka vcelku a nepoškozená je kupodivu pastýř. Ten se drží v původním stavu... až tak nějak řekla bych zázrakem se nerozpadá. Kdo ví proč zrovna on ne, když všechny ostatní figurky mají téměř namále. Asi to bude mít nějaký důvod - ale což, nemusíme rozumět všemu. Nemusíme přece znát odpovědi na všechny otázky.

Tak přeji krásnou dobrou noc a zítra pohodový Štědrý den vám všem.

Otázky zastaveníčkové dvacáté:

1. Vzpomínáte ještě na dárek z dětství, který Vám osobně udělal největší radost? 

2. A otázka možná příliš osobní: jaký dárek si přejete tentokrát? Máte nějaké vyhraněné přání (se kterým se můžete svěřit? :-)

Zastaveníčkové intermezzo IV.

 Ráda vyprávím svůj dávný zážitek s dětmi tenkrát ve třetí třídě. Zeptala jsem se jich totiž, jestli by uměly vyjádřit, co je zlo. 

Jedno dítě mě naprosto šokovalo svou odpovědí. 

Zlo je jako bílá mlha nebo černá tma. 

Proč? Zeptala jsem se zcela nechápavě. Koukl na mě udiveně, čemu jako nerozumím, a vzápětí vysvětlil: 

V bílé mlze ani v černé tmě přece není vidět světýlko!

A od té doby vím - když nevidíme světýlko, nacházíme se ve spárech zla.

Ale svět je přece prosvětlen - a proto je světem. Světélkuje a neutápí se ve tmě. Kdyby tomu tak nebylo, ani svět by nebyl světem. 

Zastaveníčko devatenácté

Snad asi poprvé za ta léta, co píšu tato putování, sedím u počítače a hledím do něj s podivnou myšlenkou, co vlastně psát.

Máme poslední dny před sebou, ve kterých bychom měli dojít k cíli. Tedy k posledním otázkám. Měla jsem v úmyslu dovést vás až k momentu, kdy si uvědomíme, jak zvítězit nad zlem. Láskou a odpuštěním. Odpuštěním ve smyslu pustit zlo od sebe, nezatěžovat se tím, nešpinit si touhou oplatit zlo zlem své vlastní nitro a myšlení. Jinými slovy podle I. Kanta věřit ve vyšší spravedlnost a nechat to na ní samotné. A úplně jinými slovy - nezapalovat plamen pod hrncem s vodou, která se na každou zlobu už vaří. Neodsuzovat člověka jako takového, ale pouze jeho činy. 

V zrcadle včerejších událostí ta všechna výše napsaná slova znějí tak nějak podivně. Téměř nereálně. Raději se na to ani nebudu ptát...

Otázky zastaveníčkové devatenácté:

1. Které otázky z těchto zastaveníček Vás nejvíce zaujaly, oslovily?

2. Mohli byste shrnout, co si budete z tohoto zastaveníčkového putování nejvíce pamatovat? Dokázali byste vyjádřit, o čem vlastně bylo? Co si z něj vezmete do baťůžku na další cestu životem? (Pokud vůbec něco?)

3. Znáte tři nutné postuláty I. Kanta a dovedete vysvětlit, k čemu nám v životě jsou?

4. K čemu je nám vůbec filosofie?

Zastaveníčko včerejší - osmnácté

 Včera se život zastavil. Nebylo vhodné psát jakékoliv zastaveníčko ve chvíli, kdy chybí slova a kdy najednou skutečně stojíte.

Co se asi děje v hlavě člověka, který střílí - a v hlavách těch, co nečekaně přišli o své nejbližší.

Postůjme a mysleme na ty, kteří se Vánoc - období dobra a lásky - nedočkali, a na smutek těch, kterým se dobro a láska momentálně v bolesti uzavřelo.

Zastaveníčkové intermezzo III.

 Být zase chvíli dítětem. 

Aspoň o Vánocích. 

Těšit se na rozsvícený stromeček, na dárečky. 

Na maminku a na tatínka. 

Na zlaté prasátko. Na bramborový salát. 

Na babičku s dědou. Na bratra a sestřičku. 

Na zpívání koled u starobylého dřevěného Betlému pod stromečkem s opravdovými svíčkami a prskavkami. 

Být zase chvíli dítětem. Aspoň jednou, jedinkrát, o Vánocích. 

A vědět, že lidé, svět a my všichni jsme v pořádku.

Zastaveníčko sedmnácté

 Všichni jsme kdysi byli dětmi. A všichni přicházíme do dospělosti ze svého dětství. A Vánoce jsou o tomto - o setkání s narozeným dítětem a o dítěti, kterým pořád ještě jsme, jedno, kolik je nám let.

Jsme pořád těmi malými holčičkami a těmi kluky, kterými jsme kdysi dávno (někdo dávněji, někdo méně 😃 ) byli.

U mě to je (bohužel?) už trošku dávněji. Což nechápu, protože to bylo jako včera.

Ale ty právě blížící se Vánoce jsou o dětství. A jsou takové rok co rok...

Otázky sedmnácté:

1. Jaká znáte pojetí dítěte?

2. A vnímáte ještě někdy to Vaše dítě, kterým jste byli? Nebo ještě neustále jste?

3. Možná to jsou moc osobní otázky - omlouvám se, pokud se až příliš dotýkají Vašeho srdce, Vaší duše, Vaší paměti a vzpomínek. Ale zeptám se:  co byste rádi vzkázali tomu dítěti ve Vás samotných?