Násilím k životu
Výchova je násilí. Násilí potřebné k životu. Násilí z lásky. Někdy je to dost těžké pochopit a chápat, vlastně je to tak trochu i filosofický problém… Teda ne trošku, ale je to docela hodně filosofický problém. Mluvíme-li totiž o výchově, obyčejně hovoříme především o lásce, ne o násilí. Jenže dítě je svébytná bytost plná síly k životu. A my ji svým působením – formováním vtiskujeme svou představu dobra v životě, svou představu o světě, o jeho fungování, o jeho normách. Podle toho, v jaké společnosti žijeme a jaké normy tato společnost uznává. Učení normám je učení násilím. Jen si vemte takový nočníček a dětské vyměšování do něj. Co to jen dá práce… než se to naučí, než si přivykne. Ale toto není asi zcela dobrý a názorný příklad. Nejlépe jsem pochopila nedávno, že je tomu skutečně tak, i když ne přímo v souvislosti s dítětem. Naše Xenička – fenka maltézáčka – porodila štěňátka. Byly tři. Jedno úplně malinké umřelo hned po porodu, druhé v pořadí mělo namále. Hledalo cecíček, ale neumělo jej uchopit, neumělo pít. Třetí byl macíček, jednou tak větší jako obě ostatní, taková macatá holčička. Ta uměla pít okamžitě. O polovinu menší a drobnější klučina zápasil o život. Jenže sám by ten boj neuhrál. Násilím jsme jej učili pít a tahat za životadárný zdroj. Ale pilo zoufale málo, k životu to nebylo. A tak jsme se druhý den rozhodli zkusit zachránit jej kozím mlékem, přes násosku z očních kapek. Nechtělo však ani otevírat tlamičku. Strašně jsem se bála a prosila všechny schopné ostatní u nás doma, aby se toho chopili místo mne. Ten život byl tak křehoulinký, tak na krajíčku nebytí, že jsem se celá třásla strachy o jeho přežití… a měla strach se jej jen dotýkat… Násilím jsme mu otevírali tlamičku, - (mé děti mne to také naučily a v péči o jeho život jsem nakonec musela překonat svůj veliký strach z doteků), - střídali jsme se u něj a nutili jej pít a vkládat tak postupně a násilím život do toho malinkého bezmocného tělíčka. Přežilo tak jen díky našemu odhodlání k nedobrovolnému otevírání droboulinké tlamičky. Jinak by uhynulo. A v podstatě o něčem velice podobném je i násilí v souvislosti s výchovou dítěte.
2. adventní otázka:
Jak definujeme výchovu?Proč je výchova nutností k přežití?Jaké znáte styly výchovy?
1 komentář:
To je tragické, avšak máte pravdu. Moje dcera má "jak by řekl Komenský" vzpupnou hlavu. Je tak paličatá. (To dělá ten ascendent se sluncem, merkurem a saturnem v prvním domě.) Říkám si, že mám ještě rok a půl, abych ji vychovala. Jenže naše paní Neuroložka říká: Nechte ji vyzuřit a vydupat a vyvztekat v pokojíčku a nepošťuchujte do ní tolik. Akorát ji vytočíte k nepříčetnosti. V podstatě má pravdu. Ale proč zrovna to vzpupné dítě zažívám já a ne můj manžel? Dnes už to vím. Holčičky tíhnou k tatínkům. :-) Jednoduchá odpověď. Vždycky zažiju takovou společenskou potupu, že si řeknu: "Už nikdy více s ní nikam nejdu. Na žádný koncert, na žádnou besídku, prostě raději nikam. Ani do obchodu. Okamžitě se utahá, začne zívat, pomalu usínat a mě může omýt." :-) Přijde Vám to legrační? Naposledy se těšila na vystoupení Janáček´s camerata, jež vystoupili v Karvinském kostele a hráli Vivaldiho čtveroročních dob. To ještě vydržela. Nejhorší průlom nastal v Zimě, kdy začala plakat, že už tam nechce být a my seděly v první řadě přímo u hráčů a musely jsme vstát v průběhu hry a odejít. Neumíte si představit, jak na mě působily zvuky mých podpatků a otočené hlavy lidí. Něco naprosto nepředstavitelného a k tomu mě v tom kostele znalo plno učitelů ze ZUŠ, defakto mí kolegové. Řekli si, pane Bože, to je ale prdlá matka. Tahá malé děcko na koncert, který se natáčí a udělá tam humbuk. Beztak tak nějak to muselo být. No prostě hrůza. A co s tím nadělám? Nic. "Zabít" ji nemohu :-)
vyzuřit se a jít a říct si co bylo, to bylo. A doufat, že příští koncert vydrží. Bojceňuková
Okomentovat