22. 12. 2007

22. adventní zastavení

V posledních letech mne vždy před Vánocemi přepadá podivná nálada a pocit. Procházím ulicemi a obchodními domy plných lidí a kupodivu se mi zdá, že vidím vánoční postavy, vánoční děti, vánoční muže i vánoční ženy, mladé či starší, na tom nezáleží. V době před Vánocemi a pak také již přímo ve dnech vánočních svátků jako kdyby byli na světě prostě všude pouze vánoční lidé. Nevím, odkud se berou, odkud se náhle objeví. Ale co více, asi aby toho nebylo dost, tak ještě navíc cítím v tomto období takový zvláštní pocit sounáležitosti s těmito cizími vánočními lidmi, které všude potkávám. A popravdě, nezůstává jen u tohoto pocitu, chtěla bych je navíc ještě obdarovat, potěšit nebo utěšit; prostě být s nimi, pomoci jim, a ani vlastně nevím proč. Snad aby byli skutečně vánoční – spokojení, šťastní… nevím. Nevím, kdo jsou vánoční lidé a co to mám za pocity a proč.
Možné vysvětlení mne však napadlo o loňských Vánocích při zdobení starodávného dřevěného Betléma. Pohlédla jsem na andělíčka, visícího nad Betlémem, a jen tak bezděčně jsem se očima zastavila nad slovy nápisu, který drží v rukou a který oznamuje slávu na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
A náhle jsem možná pochopila!
Vánoce jsou jedinečné, tajemné a dětsky krásné. Odkrývají totiž tiše a ochotně to mnohdy dávno hluboce ukryté v nás samotných – dobrou vůli.
A všem lidem s touto dobrou vůlí přejí pokoj, klid, pohodu, harmonii, mír, souznění, štěstí a lásku. Kdo? No přece samotní nebeští andělé.
A toto jsou tedy vánoční lidé! Vy, my, oni, ony, ty i já, prostě my všichni. Všichni jsme skutečně vánočními lidmi, my všichni, my opět malé děti, které ještě neznají zlou vůli – a v každém z nás střípek toho dávného dobra naší dobré dětské vůle ještě je. A před Vánocemi a o Vánocích v nás všech tato naše kdysi přirozená a dobrá vůle ožívá. Dobrá vůle malého dítěte v nás samotných.
Budiž tedy pochváleny krásné tajuplné Vánoce, bez stresu i se stresem, se stoly plných jídla i jen s tichým rozjímáním, prostě jakékoliv, podle toho, jak se nám líbí a jaké si je zrovna my představujeme a přejeme. Není důležitý způsob - důležité je, že jsou připomínkou všeho toho dobrého v nás, té naší dobré vůle, která v nás kdysi byla a tudíž pořád ještě nějakým způsobem přetrvává a je.
To je ten nejkrásnější dárek nám lidem nejen od Ježíška, ale také od nás samotných.
Dárek od vánočních lidí, ukrytých kdesi hluboko v nás.
22. adventní otázka
Vzpomínáte si ještě na Váš první dárek k Vánocům? Nejen na ten, který jste dostali, ale také na první dárek Vámi darovaný?

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Dobrý večer, můj první dáreček byl plyšový medvídek a první věnovaný dáreček byl obrázek, který jsem vyšila křížkovým stehem mamince. Byly na něm kytičky, mráčky a sluníčko. :-))Bojceňuková