Třetí přednáška

Cíle výchovy, životní zdatnost a kvalita života

Naše činnosti jsou obyčejně vedeny a motivovány určitými cíli. Můžeme od sebe rozlišit tři základní lidské činnosti, jimiž jsou: hra, učení a práce. Hrou se učíme i pracujeme, když se učíme, tak nejen pracujeme, ale také si hrajeme, a když pracujeme, pak se zároveň také něčemu novému učíme a pokud zůstává naše práce pro nás také hrou, pak jsme možná i šťastnými lidmi.

Otázkami cíle a účelu se zabývá teleologie (telos – cíl, účel).

Cíle výchovy

Cíle ve výchově by měly být uskutečnitelné, perspektivní do budoucna, v souladu s potřebami jednotlivce a společnosti a všeobecné (platí nejen pro jednotlivce).

Dělení cílů:
cíle obecné mnohostranný rozvoj jedince, stimulace k hodnotám a normám
cíle specifické osvojení konkrétních vědomostí, dovedností, návyků
cíle individuální výchova je zaměřena především na osobní rozvoj jedince
cíl sociální výchova je zaměřena na rozvoj jedince tak, aby byl co nejvíce
prospěšný spol.
cíl materiální osvojení konkrétní učební látky
cíl formální rozvoj schopností
cíle adaptační uzpůsobení jedince stálým podmínkám
cíle anticipační příprava jedince pro budoucí podmínky
cíle autonomní stanovený samotným jedincem
cíl heteronomní určený státem, pedagogem, rodičem


Cílem výchovy je všestranně a harmonicky rozvinutá osobnost. Co to však v podstatě znamená? Co si pod tímto „pojmem“ vlastně představit? Co to znamená být všestranně rozvinutý?

W. Brezinka na to odpovídá pojmem životní zdatnost, což je podle něj celá řada schopností, které jedinci umožňují, aby žil pokud možno:

1. samostatně (ve smyslu materiální, ale především psychické nezávislosti)
2. zodpovědně (nejen za sebe, ale i za ostatní)
3. smysluplně (vím, proč žiji tak jak žiji a proč dělám to, co dělám; tuším smysl svého života
4. dobře (pokud zvládám ty první tři podmínky, pak s největší pravděpodobností žiju dobře).

Pokud tedy někoho vychováváme (v dospělosti se to týká i nás samotných), pak to znamená, že vedeme druhé i sebe k samostatnosti (dětství je charakteristické závislostí, dospělost nezávislostí), k zodpovědnosti (můžu si za důsledky svých činů, - za mé nezdary nemůže nikdo jiný, jen já sama), k smysluplnosti (život má smysl, proto jej nevzdáváme ani na něj nerezignujeme) a pak tedy možná žijeme snad i dobře.

S životní zdatností a se stanovenými cíli souvisí také kvalita života.

Na otázku, kdy je tedy člověku dobře, se snaží odpovědět současná pozitivní psychologie. Zdali je nám dobře či nikoliv, to je podle empirických výzkumů závislé především na charakteristice našich vlastních cílů, které si v životě klademe.

Cíle můžeme rozdělit do třech skupin, od těch nejnižších po nejvyšší:

- nejnižší je skupina běžných, krátkodobých cílů (current concerns), kterých může být nesmírné množství,
- druhá skupina, která zaujímá střední pozici, je skupina cílů, spadajících pod tzv. osobní snažení (personal strivings), někdy měsíce i léta trvající snaha a úsilí, zaměřené k různým cílům,
- nejvyšší skupinou jsou tzv. konečné záměry (ultimate strivings), tedy naše trvalé životní zaměření.

Osobní snažení má vždy svůj:
- obsah, tedy to, oč se daná osoba snaží,
- orientaci na cíl, tedy to, jak člověk chápe cestu k cíli svého snažení,
- vlastnosti cíle, jako např. harmonie daného cíle s jinými snahami dané osoby.

Kdy se člověk cítí dobře?

Má-li konkrétně definované a splnitelné životní cíle a tyto cíle se přibližují jeho dominantnímu celoživotnímu zaměření.

Cíle mohou být dále definované v termínech duchovní dimenze života (spirituální cíle), mají charakteristiku skupinové afiliance a jsou zaměřené na zvyšování intimity v nejužších přátelských vztazích. Jsou podloženy tvořivou činností, vycházejí ze svobodné vůle člověka a vyznačují se vyšší mírou oddanosti ke zvolené činnosti (v terminologii V. E. Frankla bychom řekli „odpovědností“).

Kvalita života jednotlivců (Šolcová, Kebza, 2003) má dvě základní roviny:

rovinu subjektivní osobní pohody (well – being), která v sobě nese dimenzi duševní, tělesnou i sociální

rovinu objektivní osobní pohody (funkční kapacita organismu, zdravotní stav, socioekonomický status).

Rovina subjektivní osobní pohody v sobě zahrnuje (podle M. A. Okuna a W. A. Stocka) tři komponenty:

1. Cíle a jejich dosahování - životní spokojenost je hodnocením toho, jak se jedinci dařilo dosahovat cílů, je tedy orientována do minulosti.

2. Morálku, ve smyslu mravních zásad, která směřuje ke kázni (discipline) a důvěře (confidence) a je orientována do budoucna.

3. Štěstí (happiness) představuje emoční reakci na každodenní život a tudíž je zaměřeno na současnost.

Cíle jsou tak nedílně spojeny s naší kvalitou života – a kvalita života naopak s našimi cíli.