6. 12. 2007

Co můžeme dětem nabídnout v podmínkách dnešního světa?

Co vlastně dnešní společnost a tím i vychovatelé mohou dítěti nabídnout?

a) Velký příliv informací, ale často již bez přesného vymezení dobrého a zlého, jak to bývávalo v pohádkách předchozích generací, kde dobro vždy vítězilo. V současném světě je dítě pomocí médií a počítačů zahlcováno mnoha poznatky, které v podstatě ještě není schopno rozumově ani citově adekvátně zpracovat. A školní výchovně vzdělávací systém na toto už jen navazuje.

b) Vidinu a horizonty spotřebně konzumního světa a života. Obrazně můžeme říci, že dnešní člověk „obětuje“ své děti novodobému bohu Molochovi – bohu spotřebního bohatství a konzumu. Když už žijeme, je třeba si to pořádně užít, život nasát, vysát, jen s ohledem na svou vlastní individualitu a svůj vlastní prospěch. Tedy bezohlednost vůči ostatním, na jejímž konci stojí uspokojování vlastních potřeb a osobní – individuální úspěch. Děti to vidí dnes a denně nejen v televizních šotech a reklamách, ale také v normálním běžném každodenním životě.

c) Nedostatek času spojený s celkovou akcelerací individuálních životů. Jsme jakoby posedlí svým vlastním nedostatkem času a nejsme ochotni jej věnovat někomu jinému, bohužel ani dětem. Věta: „můj čas je drahý“ by měla vzbuzovat lítost a soucit k tomu, kdo ji vyslovil. Věta „nemám čas“, směrovaná k dětem, vzbuzuje odsouzení. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nejvíce času mají nejvíce zaměstnaní a nejvíce pracovití lidé – oni si ho totiž udělat umí a navíc umí s časem nakládat a v podstatě nikdy vám neřeknou, že čas nemají… mají jej totiž vždy proto, že jej prostě mít chtějí. Věnovat svůj čas ostatním zcela paradoxně znamená čas získat. Dítě se však setkává s opačným fenoménem - z nedostatku času dospělých jak v rodině tak ve škole si prostě nemá s kým popovídat, nemá komu se svěřit, nemá, kdo by mu svůj čas věnoval. Je samo.

d) Z toho vyplývá „osamocené dětství“. Nabízíme dítěti přemíru informací, spotřební a konzumní způsob života, nezájem o problémy dítěte a nedostatek času k popovídání si o jeho starostech. Nabízíme dítěti dětství v osamělosti, bez blízkosti člověka, avšak s neustálou blízkostí techniky, kterou zvládá mnohem lépe než mnohý dospělý, poněvadž s technikou – mám na mysli televizi a počítače, v podstatě vyrůstá. S člověkem již méně… Z toho vyplývá také neschopnost vzájemné komunikace, neschopnost sdílení života a světa s druhými, neschopnost empatie, prohlubuje se individualismus v tom negativním a sobeckém slova smyslu.

Žádné komentáře: