Zamyslíme-li se nad dnešním způsobem výuky, nad encyklopedickými požadavky na vědomosti žáků a studentů, můžeme si v této souvislosti také připomenout pradávný spor M. de Montaigneho a F. Rabelaise. M. de Montaigne byl zastáncem tzv. formální výuky – lépe je mít hlavu dobře udělanou než dobře naplněnou, naproti tomu F. Rabelais byl představitelem encyklopedismu (materiální výuky) – mít hlavu dobře naplněnou. Michel de Montaigne však oponuje tomuto názoru ve svých Esejích takto:
„Snažíme se jen naplnit paměť, a soudnost a svědomí necháváme prázdné. Jako se někdy ptáci vydávají za zrním a nesou zrno v zobáčku, aniž ho okusí, neboť je sezobnou jejich mláďata, tak i naši pedanti pořádají rabovací výpravy do knih za vědou, ale zůstává jim jen mezi zuby a na jazyku, načež ji pouze zase vyvrhnou a rozptýlí do větru. Je to hotový div, jak dokonale se hloupost řídí tímto mým příkladem... Spoléháme do té míry na silné ruce druhého, že své vlastní síly ničíme. Chci se vyzbrojit proti strachu před smrtí?: běžím načerpat posilu k Senekovi. Potřebuji nabýt útěchy pro sebe nebo pro druhého?: jdu si vypůjčit od Cicerona. Kdyby mě nebyli učili, byl bych jí načerpal ze sebe samého... I kdybychom se učeností jiných učenějšími stát mohli, moudrými můžeme být jen svou vlastní moudrostí…“ (Montaigne, Eseje, 1995, s.214).
Zdá se, že na tuto „moudrost“ současná věda, a nejen ona, ale také školství, sice ne vždy, ale přesto občas při svém „bloudění“ zapomíná.
„Snažíme se jen naplnit paměť, a soudnost a svědomí necháváme prázdné. Jako se někdy ptáci vydávají za zrním a nesou zrno v zobáčku, aniž ho okusí, neboť je sezobnou jejich mláďata, tak i naši pedanti pořádají rabovací výpravy do knih za vědou, ale zůstává jim jen mezi zuby a na jazyku, načež ji pouze zase vyvrhnou a rozptýlí do větru. Je to hotový div, jak dokonale se hloupost řídí tímto mým příkladem... Spoléháme do té míry na silné ruce druhého, že své vlastní síly ničíme. Chci se vyzbrojit proti strachu před smrtí?: běžím načerpat posilu k Senekovi. Potřebuji nabýt útěchy pro sebe nebo pro druhého?: jdu si vypůjčit od Cicerona. Kdyby mě nebyli učili, byl bych jí načerpal ze sebe samého... I kdybychom se učeností jiných učenějšími stát mohli, moudrými můžeme být jen svou vlastní moudrostí…“ (Montaigne, Eseje, 1995, s.214).
Zdá se, že na tuto „moudrost“ současná věda, a nejen ona, ale také školství, sice ne vždy, ale přesto občas při svém „bloudění“ zapomíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat