Každý máme svou minulost, ze které přicházíme. Co je touto naší minulostí?
Naší minulostí je naše dětství. A již S. Freud věděl, že postavit před sebe svou vlastní minulost (dětství) je velice obtížné (esej Erinnern, Wiederholen, Durcharbeiten) a jako jeden z prvních upozornil na proces vytěsnění vlastních vzpomínek z individuální paměti. Filosof P. Ricouer hovoří ve své práci Křehká identita (2000, inspirován právě S. Freudem, o práci smutku (le travail de deuil) a práci paměti – vzpomínek (le travail de mémoire ). Každé dítě a tím i každý člověk se ve svém životě, ve svém odpoutávání se od dětství, musí smířit se ztrátou objektu lásky. Práce smutku pak nespočívá pouze jako důsledek ztráty lásky a krásných zážitků, ale také jako důsledek bolestných či smutných vzpomínek, v jejich emočním zpracování, které vždy svým způsobem bolí. Neustále se s něčím loučíme, a toto neustálé loučení je ztrátou, která je bolestná. Smutek ze ztrát je cenou, kterou každý z nás platí za svou životní cestu z původní závislosti k odpoutanosti, která je sice osvobozující, ale zároveň velice tvrdou realitou života. Dospívání je vždy s touto „cenou“, někdy však individuálně více či méně, spojeno.
Člověk je tak bytostí utkanou ze svého smutku a vzpomínek. Smutek a vzpomínky z dětství utvářejí pozdější osobnost člověka. Budoucí smutek však vzniká, kal jsme si již řekli, nejen na základě prožité bolesti, ale také radosti, z pocitu bezpečí a z jistoty lásky, kterou jsme obdarováváni v dětství. Tak nejen bolestné vzpomínky, které chceme vytěsnit z paměti, ale také vzpomínky na prožité štěstí, které jsme vývojem zákonitě ztratili, a jejichž uvědomění je nám skryto (protože tak o tom mnohdy ani nepřemýšlíme) mají zraňující charakter – zůstávají hluboko v nás a působí na nás neustále. Pokud zůstávají vytěsněny z paměti a nezpracovány, tak nás v dospělosti o to více mohou nejen ovlivňovat, ale také nevědomými procesy v našem nitru ohrožovat.
Kdo tedy jsme jako dospělí lidé? Jsme výslednicí a zároveň průsečíky svých vztahů, svých radostí i bolestí, svého prožitého i současného smutku a svých vytěsněných i nevytěsněných vzpomínek.
Ve svých vzájemných setkáních bychom na tuto skutečnost, kým vlastně jsme a kým je ten druhý a co všechno nás ovlivnilo neměli možná až tak příliš často zapomínat. Každý z nás je totiž velice křehkým ztělesněním toho, co zažil, v podstatě „ztělesněním“ svého dětství, ztělesněním své bolesti a svých smutků.
Naší minulostí je naše dětství. A již S. Freud věděl, že postavit před sebe svou vlastní minulost (dětství) je velice obtížné (esej Erinnern, Wiederholen, Durcharbeiten) a jako jeden z prvních upozornil na proces vytěsnění vlastních vzpomínek z individuální paměti. Filosof P. Ricouer hovoří ve své práci Křehká identita (2000, inspirován právě S. Freudem, o práci smutku (le travail de deuil) a práci paměti – vzpomínek (le travail de mémoire ). Každé dítě a tím i každý člověk se ve svém životě, ve svém odpoutávání se od dětství, musí smířit se ztrátou objektu lásky. Práce smutku pak nespočívá pouze jako důsledek ztráty lásky a krásných zážitků, ale také jako důsledek bolestných či smutných vzpomínek, v jejich emočním zpracování, které vždy svým způsobem bolí. Neustále se s něčím loučíme, a toto neustálé loučení je ztrátou, která je bolestná. Smutek ze ztrát je cenou, kterou každý z nás platí za svou životní cestu z původní závislosti k odpoutanosti, která je sice osvobozující, ale zároveň velice tvrdou realitou života. Dospívání je vždy s touto „cenou“, někdy však individuálně více či méně, spojeno.
Člověk je tak bytostí utkanou ze svého smutku a vzpomínek. Smutek a vzpomínky z dětství utvářejí pozdější osobnost člověka. Budoucí smutek však vzniká, kal jsme si již řekli, nejen na základě prožité bolesti, ale také radosti, z pocitu bezpečí a z jistoty lásky, kterou jsme obdarováváni v dětství. Tak nejen bolestné vzpomínky, které chceme vytěsnit z paměti, ale také vzpomínky na prožité štěstí, které jsme vývojem zákonitě ztratili, a jejichž uvědomění je nám skryto (protože tak o tom mnohdy ani nepřemýšlíme) mají zraňující charakter – zůstávají hluboko v nás a působí na nás neustále. Pokud zůstávají vytěsněny z paměti a nezpracovány, tak nás v dospělosti o to více mohou nejen ovlivňovat, ale také nevědomými procesy v našem nitru ohrožovat.
Kdo tedy jsme jako dospělí lidé? Jsme výslednicí a zároveň průsečíky svých vztahů, svých radostí i bolestí, svého prožitého i současného smutku a svých vytěsněných i nevytěsněných vzpomínek.
Ve svých vzájemných setkáních bychom na tuto skutečnost, kým vlastně jsme a kým je ten druhý a co všechno nás ovlivnilo neměli možná až tak příliš často zapomínat. Každý z nás je totiž velice křehkým ztělesněním toho, co zažil, v podstatě „ztělesněním“ svého dětství, ztělesněním své bolesti a svých smutků.
Žádné komentáře:
Okomentovat