Myšlenky J. A. Komenského

Bloudění
Člověk je svým životem vyzván, aby žil. Život je výzvou k uskutečnění smyslu, k hledání a k pochopení – k uchopení – sebe sama a k tomu, aby člověk dokázal opustit sám sebe a vydat se ostatním. Člověk má najít sebe sama jen proto, aby posléze mohl sebe sama opustit. Vědět, kdo jsem, proč a kam ve svém životě jdu, kam kráčím, je podmínkou pevné životní základny. Jen pokud se můžeme odrazit od svého pevného základu, nestojícího na pouhém posuvném písku, pak můžeme sami sebe opustit a věnovat se, pečovat, starat se, být k prospěchu ostatním.
Bloudíme životem, podobně jako Poutník J. A. Komenského v jeho Labyrintu, a nevíme, netušíme, že hledáme nejen bohatství, nejen útěchu, ale klid a štěstí v srdci na místech, kde se nenalézají. Hledáme vše ve vnějším světě, a zapomínáme na svá vlastní vnitřní bohatství, na svá vlastní srdce. Vycházíme ze svého srdce směrem do světa, a neumíme se vrátit zpět, neumíme najít zpáteční cestu…
Navrať se! Volá „hlas“ na poutníka.
Navrať se!
Ale on neví, netuší, kudy a kam se má vracet… ani proč. Je zmatený a přepadne ho stesk, smutek z bezradnosti ve vlastním srdci. Tu se „hlas“ slituje a zbloudilému nešťastníkovi poradí: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře…“[1]
Vrať se do domu svého srdce, do svých „komůrek“, ke svým touhám a přáním, ke svému dětství a vzpomínkám, zaposlouchej se do hlasu svého srdce, vrať se k sobě samému. Nalezni nejprve poklad v hloubi sebe sama, ve svém nitru, ve své lásce. Zaposlouchej se a zavři za sebou dveře tak, aby tě nikdo nerušil, abys zůstal chvíli sám se sebou a čerpal sílu…
„Díval jsem se, synu můj, kdyžs bloudil: ale již jsem se dívati nechtěl, přivedl jsem tě k sobě, Tebe do Tebe uveda...“[2]
Snad všichni ve svých životech hledáme sami sebe (podobně jako dávný Herakleitos), někdy však nevědomě, a tudíž o to více zoufale a marně. Často nevíme a nerozumíme tomu, kdo jsme. Jsme v tomto světě buďto „zabydlení“ nebo naopak „bez přístřeší“. Podle toho, jak rozumíme světu kolem nás a svému místu v tomto světě, podle toho, jak se cítíme být doma v bezpečí a v jistotách, nebo naopak bloudící poutníci… bez střechy, jistoty a pravdy nad hlavou. A slovy sv. Augustina „nepokojná (a truchlící) jsou naše srdce…“[3]
Ale – vrátíme-li se k sobě, ztratíme sama sebe. Vrátit se k sobě znamená opustit sebe sama. Náš život není identický s našim bytím, „já nejsem svůj život.“
Nepatříme sami sobě – a hlubina je tak hluboká, že jí nedosáhneme. Nemáme kam se propadnout, „dno“ nás sebe samých je pro nás nedosažitelné a nedostupné.

Zkroušená srdce
„Synu, já na dvou místech bydlím, na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném…“[4]- tak odpovídá Bůh na dotaz Poutníka v Labyrintu světa a ráji srdce.
Srdce hledajících a toužících bývají srdce zkroušená. Proč? Protože nelze najít jedinou pravdu, jedinou jistotu, jediné nekonečné bezpečí. Protože celý svět a také život je zahalený tajemstvím, tím pomyslným závojem indické bohyně Máji… Pravda je neuchopitelná, tak jako ani člověk není dokonalý…
„Chtěl jsem poznat moudrost i pomatenost, poznal jsem však, že i to je honička za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti, je i hodně hoře, a čím víc vědění, tím více bolesti…“[5] říká Šalamoun. Bolest pramení z utrpení, z neznalosti, z nepochopitelnosti a z bezmocnosti nedokonalého světa, jemuž je člověk vystaven. Čím více toho víme, čím více chápeme a rozumíme, tím více jsme zodpovědní, ale také bezmocní a o to více chápeme svoji bezmocnost. Avšak – člověk je do své zodpovědnosti navíc postaven ne vždy a ne zcela dobrovolně. A toto „postavení“ člověka do zodpovědnosti, do zodpovídání světu a životu na jeho výzvu, a vědomí, že neobstojíme na sto procent, stoprocentně, že i přes veškerou námahu to není v našich silách a možnostech a ve skutečnosti můžeme jen velice málo, jen nepatrnou část – toto vědomí vědění klade člověka do úzkosti. A je to právě tato nezodpovězená zodpovědnost, která je jedním z největších pramenů a příčin lidské úzkosti.
Ale jen ten, kdo si to uvědomuje, kdo je vidoucí, kdo trpí touto „svou“ úzkostí z neschopnosti skutečné zodpovědnosti, jen takováto zkroušená duše je duší, kterou Bůh neopouští. V takovém srdci, ve zkroušeném a zkoušeném srdci zodpovědné bytosti bydlí ten, který dokonalý je a dodává jí sílu. Takováto bytost není opuštěná, ale naopak, naplněná bohem – chápaným jako dobro a láska. Nemusí jít o Boha křesťanů, může jít o Boha filosofů, boha jako principu řádu v chaosu a podstaty ukotvení života v lásce a v dobru.
Neboť jen taková bytost, jen ten člověk, který je naplněný láskou a dobrem, může být svou nedokonalostí v zodpovědnosti zkroušený. Jen milujícího člověka trápí utrpení a bolest jiných, bolest světa. A protože má v sobě lásku a dobro, prostřednictvím kterých svou bolest a zodpovědnost zakouší a poznává, není osamocen… bydlí v něm bůh… láska.

Nešťastná světa svoboda
Avšak zodpovědnost nikdy nestojí osamocena. Je vždy spojena se svobodou. Tam, kde jsme zodpovědní, tam jsme i svobodní. Nebo naopak. Tam, kde jsme svobodní, jsme i zodpovědní. Avšak co o svobodě ve svém Labyrintu říká samotný Komenský?
Ta věta je velice podivná: „Ó nešťastná světa svobodo, nad niž otročtějšího nic býti nemůže!“[6] téměř zdá se běduje J. A. Komenský. Můžeme se jen domýšlet – proč vlastně? Proč vidí světa svobodu takto otrockou?
Jsme příliš ovládáni vlastními touhami a přáními, jsme příliš zaslepeni svými vlastními cíli. V touze po „lidském“ štěstí, v tomto svém lidském pohledu, který je mnohdy řízen základními lidskými potřebami, jako je např. touha po přežití, nejsme schopni být doopravdy svobodní. Naše světské záležitosti a potřeby jsou našimi okovy, stáváme se jejich otroky. Jsme např. (v současnosti snad nejtypičtější forma) otroky svých peněz, svého bohatství, své slávy, svého úspěchu. Neumíme se toho vzdát – a pokud se něčeho neumíme vzdát, pokud něco mít musíme, pak v tomto „musíme“ je zakořeněna naše nesvoboda. Neschopnost odpoutat se od materiálních věcí je projevem spoutanosti a otrocké nesvobody. Představa, že za jakékoliv konání musí být odměna, je projevem nesvobody, projevem spoutanosti a závislosti. Svobodný člověk dává, a nečeká na odměnu, jen svobodný člověk je nezávislý na bohatství v podobě nejen materiálního, ale také psychického zabezpečení.
Kdy jsme svobodní lidé? Když se dokážeme oprostit od svých vlastních potřeb a tedy i od svých vlastních omezení, když se dokážeme zcela ponořit do „vůle Boží svobody“, když necháme slovy Komenského: „věci volně plynout a nebudeme jim činit násilí…“[7]
Toto však neznamená pasivitu, lhostejnost, flegmatické a rezignované nicnedělání, jak to na první pohled či přečtení může možná i vypadat. Dokonce právě naopak! Schopnost odevzdat se do „vůle svobody“ znamená pochopit, co změnit lze a co již ne; znamená to znát své možnosti a schopnosti a věřit jim. Znamená to neustálou usilovnou práci na sobě samém a zároveň oproštění se od sebe sama. Znamená to být natolik sám sebou, že už nemusíme být sami sebou, protože ani poté, co „vyjdeme“ ze svého srdce, se sobě neztratíme. Vzpomeňme jen na Hegelovu tezi, antitezi a syntézu: tím, že se odevzdáváme jiným (teze), nejen ztrácíme sami sebe (antiteze), ale zároveň nalezneme a nalézáme sami sebe (synteze). Svoboda tedy spočívá v tomto „volném plynutí“, kdy přestáváme být tím, kým jsme, kdy se náš život a naše starosti netočí jen kolem zoufalého uspokojování potřeb vlastního já, kdy necháváme věci volně plynout, jen tehdy jsme skutečně svobodní lidé.
Svoboda však spočívá také ve víře v dobro, ve schopnost odevzdat se tomuto dobru. Ve víře, že dobro je silnější než zlo, že dobro zlo překoná. Někdy jen pomalu a nejistě a těžce, ale přece jen překoná.
J. A. Komenský dochází ve svém Labyrintu – bludišti k ráji srdce, k ráji, které je zakotveno v Bohu, v jeho dobru a lásce. V kapitole „Pobožní mají stálou v srdci radost“ říká: „…nebo kde Bůh jest, tu nebe, kde nebe, tu radost věčná; kde radost věčná, tu člověk neví, čeho víc žádati…“[8]
Tam, kde je Bůh, je nebe, tam kde je nebe, je i radost a tam, kde je radost, nemá člověk žádné další žádosti… Přebývat v radosti znamená přebývat v nebi, znamená to být v Bohu. Bůh je ta svoboda a volné plynutí, kdy se „položíme“ s důvěrou do jeho vůle, jeho lásky, jeho dobra a kdy nám nemůže v našem „srdci zkroušeném“ nic a nikdo ublížit… „neboť já na dvou místech bydlím – na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném“, kterému však zlo světa nijak neublíží.
Co je však tato „stálá v srdci radost“? A je skutečně stálá?
Můžeme najít odpověď také jinde než u J. A. Komenského? Určitě ano. Například podle E. Fromma je radost: „neuhasitelný žár v našich srdcích…“ Není to tedy jen pomíjivý okamžik, momentální záblesk, mizící v minulosti. Radost není jen krátkodobá pomíjející emoce, plynoucí z potěšení a z uspokojení našich potřeb. Není to jen letmý dotek štěstí, bez delšího trvání. Radost je životní pocit, který je uložen hluboko v nás; je životním postojem, náhledem na svět, je „štítem proti úzkosti“, tím štítem, který lidské bytosti nedovolí, aby se rozpadla v beznaději, aby propadla v zoufalství, aby jej tíha světa a života a lásky a smrti přemohla. V těchto souvislostech by také výchova měla být právě touto cestou k radosti, měla by pomáhat nejen tuto radost dítěti a druhým v sobě nalézat, ale také rozvíjet; a navíc radostí druhé obdarovávat. Radost je hluboko uložena v lidském srdci; v tom srdci, ve kterém bydlí Bůh, který je radostí.
Vracíme-li se do svého srdce, vracíme se k Bohu a k radosti v něm ukryté. Vracíme-li se do svého srdce, nacházíme v něm radost a lásku, proto zavíráme „po sobě dvéře“ tak, abychom v přítomnosti radosti a v radosti vlastních srdcí načerpali co nejvíce síly k tomu, abychom opět mohli vyjít a otevřít tak svá srdce ostatním, a to bez strachu a bez úzkosti, která se nachází na dně naší propasti.
My však jsme během našich životů vtaženi do zodpovědnosti, jsme „vrženi do světa“, který vždy už nějakým způsobem světem je (byl před námi a bude i po nás). Ne vždy se nacházíme v určitých situacích života dobrovolně, vlastní vůlí a vlastním chtěním. Jsme však svobodné bytosti, se svobodnou vůlí a svobodnou možností rozhodnutí; ale i přesto jsme vždy již nějak i určeni a předurčeni – dobou, do které se narodíme, danou společností, danou rodinou, daným prostředím, danými biologickými a genetickými vlastnostmi i zvláštnostmi. Jakoby náhodně vybíráme, nebo spíše je nám „vybrán“ los života, hrací karta, se kterou musíme – skutečně musíme (nemuset by znamenalo vzdát to, nehrát a tudíž nežít) uhrát svou hru. Se vším, co je v nás complicatio – zavinutého a co během života je nejprve rozvíjeno a co posléze sami rozvíjíme.
Komenský k tomuto ve svém Labyrintu – v ráji srdce, říká tato slova: „…Coť poroučím, čiň, co na tě vkládám, nes; k světu buď neochotný, ke mně vždycky se vinoucí; v světě buď tělem, ve mně srdcem. Tak budež-li činiti, blažený jsi a dobře bude tobě. Odejdiž již, milý můj, a stůj v losu svém až do skonání svého, užívaje potěšení, k němuž jsem tě přivedl, s radostí…“[9]
Máme stát v losu – v určení svém – až do skonání svého. A všechno dobré a také všechno zlé, všechno toto je potěšení. A my bychom toto zlé i dobré, tedy i svou úzkost z nezodpovědnosti, bolesti, trápení, všechno toto „Šalomounovo honění se za větrem“ měli prožívat, nejen snášet, s radostí! Poněvadž jsme byli k tomuto přivedeni, bylo nám to dáno darem. Život jako takový je dar a ať je jakýkoliv, je převážně sám o sobě potěšením.
Doplňme si zde slova G. Marcela: „Vlastní život… mohu vidět jako sled jakýchsi tahů loterie… od chvíle, kdy jsem byl připuštěn k účasti na této loterii – a začalo se to dnem mého početí – dostal jsem lístek, na němž je napsán ortel smrti; místo, datum, způsob, jakým bude rozsudek vykonán – zůstaly nevyplněny…“[10]
J. A. Komenský však ve svém pojetí života jako do losu loterie jde mnohem dál než G. Marcel. Svými slovy o „stání v losu svém až do skonání svého, užívaje potěšení se života s radostí“, dává na rozdíl od pesimistického pohledu G. Marcela životu cíl a smysl.

Hledání
Kam a proč tedy bloudíme, co hledáme, co vlastně chceme? Komu jsme se ztratili? Sobě nebo druhým? Nebo světu? Životnímu smyslu? Komu jsme se vlastně ztratili?
Hledáme ve svých životech sami sebe? A když ano, tak jak a kde se vlastně „hledáme“? A není hledání sebe sama v podstatě určitým projevem sobectví a sebelásky?
Kde najít odpovědi?
Jak na toto odpovídá J. A. Komenský?
Podle něj hledají lidé: sebe vně sebe,
věci nad sebou,
a Boha pod sebou.[11]
Sebe hledáme všude jinde, jen ne ve svém nitru. K. Lorenz to ve 20. stol. vyjádřil slovy „honba za sebou samým a útěk před sebou samým.“[12] Hledáme sebe v předmětech, v přebytku materiálních potřeb, v penězích a v blahobytu a domníváme se, že v tomto spotřebně – konzumním světě najdeme také své štěstí. Hledáme sebe „na místech světa“, ne v hloubce svých srdcí…
Věci pak hledáme „nad sebou“, ne pod sebou. Věci našeho vnějšího světa, naše tzv. druhá příroda (Fromm, Gehlen, aj.), ve které jsme si přivykli žít natolik, že v té prvotní přírodě již samotní žít a přebývat ani neumíme, tak tedy tato příroda není tou, která nám slouží, ale naopak – my sloužíme jí. Necháváme se jí ovládat, ona je naším pánem, my jsme ti poslušní služebníci, slouhové, bezmocní a bezradní a zároveň pyšní na svou moc v bezmoci, kterou nevnímáme. Spotřebně materiální, konzumní svět, svět informací, tzv. svět trvale udržitelného rozvoje je světem, ve kterém již nejsme svobodnými pány svého světa ani svého času a už vůbec nejsme ani náznakem „páni a vládci přírody“. Potíž je však v tom, že si to neustále pyšně a hrdě a – mylně – myslíme.
Boha pak hledáme „pod sebou.“ Nehledáme jej tehdy, když bychom měli děkovat a s pokorným srdcem plným údivu „vzdávat chválu“ každodennímu okamžiku, ve chvílích uvědomění si daru života. Naopak, v těchto chvílích na Boha zapomínáme. Bůh je vlastně „něco“ nebo „někdo“, kdo by nám měl sloužit podle našich snů a podle našich představ. Měl by nám být nablízku jen tehdy, když my to potřebujeme a měl by řešit naše problémy, naše zavinění a naše provinění a viny. Měl by poslouchat naše přání a nedopustit zlé, které sami přivoláváme a působíme. Bůh je od toho, aby napravoval naše nedostatečná a špatná – a svobodná – rozhodnutí.
A někdy ve svém smutku a zoufalství nevěřícně voláme: „Kde jsi byl, Bože?“
„V tvém srdci, ale tys mě neslyšel, protože sis zacpával uši… protože bylo příliš nepohodlné slyšet můj hlas…, protože jsem nebyl „pod tebou“, ale nad tebou, a ty mě nad sebou jen nerad vidíš…“
A někdy dokonce právě z tohoto důvodu tvrdíváme, že Bůh není, protože kdyby byl, nedopustil by tolik zlého. A neuvědomujeme si, že jsme to my, kdo v touze přikazovat Bohu (a řádu a lásce), v touze mít nejen jeho, ale především lásku i řád pod sebou, ve své moci, a ne nad sebou, že všechno to zlé svou svobodnou vůlí my sami nejen dopouštíme, ale také umožňujeme, aby se projevilo.

Fascinace člověka člověkem
„Když tedy vidíš člověka, pomysli si, že vidíš krále, královsky oděného a sedícího na královském trůně. Králem je totiž mysl, oděvem duch, trůnem tělo“.[13]
J. A. Komenský v těchto slovech uspokojuje touhu člověka po jeho zdání dokonalosti. Připodobňuje jej ne k andělům, ale ke králi. V části Pansofie, nazvané O případcích člověka[14], jde ještě dále a tvrdí, že člověk může být považován nejen za mikrokosmos, ale také za mikrotheos – Boží obraz v člověku, tedy hovoří o zobrazení Boha v každém lidském jedinci.
Člověk v sobě nese – chápán jako mikrokosmos a mikrotheos – znaky nekonečnosti, jimiž jsou: mysl, vůle, výkonná schopnost (jinými slovy se zde prolínají tři Boží vlastnosti, tři kořeny lidské vznešenosti: scire, velle, posse, které člověka určují).
Člověk je tak:

nekonečný svou myslí,
nekonečný svou vůlí,
nekonečný ve svém úsilí.
„Člověk však obsahuje také propast nicoty, a má tedy v sobě obě propasti, takže bys o tom správně řekl slovy žalmu: „Propast propastí se ozývá.“[15]
Bůh je propastí věčnosti, člověk je však zároveň i propastí nicoty, a poněvadž je člověk mikrotheos – nese v sobě Boha, Bůh je v člověku přítomen, je tedy člověk podobně jako Bůh propastí věčnosti a navíc z hlediska své lidské podstaty je člověk také propastí nicoty, je tedy skutečně obojí zároveň, a proto tedy je propast propastí, která se ozývá, která promlouvá, která volá…, která svým životem odpovídá věčnosti i nicotě v sobě samém i vně sebe sama.
Avšak: „Být člověkem a nevědět, co je člověk, znamená nevědět nic.“[16]
Jsme sami sebou fascinováni, a protože nepatříme sami sobě a ztrácíme se sami v sobě, jsme fascinováni druhými lidmi, druhým člověkem, který je zrcadlem nás samotných.
V čem tedy spočívá tato prazvláštní fascinace člověka člověkem?
Nechme promluvit opět samotného Komenského: „Fascinace je spojení, které z ducha fascinujícího vstoupilo očima fascinovaného a dospělo až k jeho srdci. ...Zrakové paprsky jsou tedy přenašečem ducha…
Lidé jsou tedy fascinováni nejvíce, když si pevným pohledem navzájem hledí z očí do očí. Tehdy se totiž duch spojuje s duchem… Odtud ono Apuleiovo: „Tyto tvé oči pronikly mýma očima až do hloubi srdce a vzněcují v mém nitru požár…“ Proto Jób praví, že „uzavřel smlouvu s očima…“ „...podobně se i nepřátelství a nenávist dále rozněcují vzájemným pohledem…“[17]
Tak propast propastí (člověk) bývá fascinována pohledem propastí jí podobných, které jsou touto propastí samou o sobě.
Kdo nám toto způsobil? Propast věčnosti, tedy Bůh? Kdo je? Kým je? Jak mu rozumět?
Ptáme se s Komenským: „Čím je Bůh po tvorech, uvedený zpět do sebe“?
A jaká je odpověď?
„Žijícím život, osvíceným světlo, radujícím se radost. Umírajícím smrt, zatmívajícím se temnoty. Tesknícím tesknota, sklíčeným sklíčenost.“[18]
Bůh je propastí věčnosti – je tedy jako mikrotheos přítomen také v člověku. Díváme-li se do očí druhého člověka, díváme se také do očí boha, který je v něm obsažen. V očích druhého člověka je tedy život, světlo, radost, ale také smrt, temnota, tesknota a sklíčenost. Jsme fascinováni pohledem očí, uzavíráme „smlouvy“ s očima, oči druhého pronikají našima očima a vzněcují požár – ve kterém se setkáváme s propastí věčností i s propastí propastí – tedy s Bohem v srdci a zároveň s jedinečností každého určitého člověka.
Člověk přišel na svět a vyvinul se z prostoru ticha před miliónem let. Každý z lidí, tedy každý z nás si nese s sebou svůj osud. Fascinováni druhými a milujícími druhé jsme svobodnými, aktivními a zodpovědnými bytostmi. Jsme v lásce zkroušenými bytostmi, ve kterých sídlí Bůh.
Jsme bytostmi, ve kterých je zavinuto dobro a láska, ale také propast tmy a prázdnoty. Jsme bytosti, které jsou fascinovány navzájem samy sebou; kteří pohledem očí vzněcují pocit vzájemnosti a probouzí svá srdce z lhostejnosti.
Krásná slova. Jen - je tomu skutečně tak?

Pojetí člověka podle J. A. Komenského
Jestliže starověcí myslitelé považovali člověka především za součást vesmíru ve své představě mikrokosmu, který je chápán jako odraz a symbol živého a oduševnělého organismu – vesmírného makrokosmu, jestliže ve starověku byl člověk pojímán jako obraz Boha a jestliže renesance věřila v neomezené schopnosti člověka a novověký racionalismus spatřoval podstatu člověka v rozumu, jak chápal člověka J. A. Komenský?
Nahlédneme-li do jeho spisů, zjistíme, že jeho názor na člověka ani zdaleka nebyl neměnný. Dokonce můžeme v jeho díle vysledovat určitou vývojovou linii názorů na chápání podstaty člověka. V nejstarších dílech zdůrazňuje v pojetí člověka především jeho racionální složku, v pozdějších letech se v jeho chápání člověka projevuje stále větší posun ke zdůraznění svobodné vůle a oblíbená triada ratio, oratio, operatio (rozum, řeč, čin) je přesněji specifikována jako „et varia liberague rerum operatio“.
Ve Všeobecné poradě o nápravě věcí lidských dochází Komenský ve svém pojetí člověka jako svobodné aktivní bytosti nejdále. Z původního animal rationale dospívá až k pojetí „animal liberarae actionis, creaturarum domine“. Ratio zde již chápe jen jako pomocný orgán vůle. Ve shodě s křesťanstvím však nechápe člověka – i přes zdůraznění lidské svobody a vůle – jako bytost autonomní. Člověk je tím, kdo aktivně spolupracuje na naplnění smyslu a dotvoření plánu celého světa. Člověk sám však není tvůrcem tohoto plánu světa, jeho původcem je Bůh.[19]
Úkolem každého člověka je najít ve svém životě v tomto Božím plánu světa své místo. Na rozdíl od teologů své doby a církevních dogmatiků však Komenský nechápe člověka jako nositele zla. Dědičným hříchem prvotních lidí padla na celý lidský rod kletba tohoto hříchu (budete jako Bůh znát dobré i zlé, okusíte-li ovoce ze stromu poznání), kletba, která způsobila, že ačkoli byl člověk stvořen k obrazu božímu, je nakloněn ke zlému. Křesťanství pojímá člověka z tohoto hlediska víceméně pesimisticky – ne však J. A. Komenský.
Bůh stvořil člověka k obrazu svému, a poněvadž Bůh je dobro, láska sama o sobě, nemůže být jeho obraz založen na zlu.
„Ale musíme si přát..., aby lidé... vyspěli k moudrosti co největší. Vždyť jsou všichni stvořeni k obrazu Boha, a tedy musíme se snažit, aby otisk odpovídal své předloze...“[20] Patrné je toto pojetí například již v Informatoriu školy mateřské, kde dítky jsou: „živí obrázkové živého Boha, ...nebeské perličky..., ...nádoby milosti..., ...klenoty Boží...“[21]
Podstata člověka tedy podle Komenského tkví v dobru, nikoli ve zlu. Tuto danou podstatu je však nutné pěstovat, rozvíjet vhodnými způsoby.
„Nic tedy není třeba vnášet v člověka zvnějška, nýbrž pouze rozvíjet a vybavovat to, co má v sobě zavinutého... A to je touha po poznání, touha po práci, pravdě, štěstí, družnosti, mravní soulad, moudrost, zbožnost a harmoničnost... A to jak vzhledem k tělu, tak i k duši...“[22]
J. A. Komenský se opírá ve svém pojetí o dobré dispozice, které má v sobě uloženy každý jedinec a které jsou předpokladem dokonalého člověka. K dokonalosti patří i rozvinutí touhy člověka po poznání, pravdě a svobodném myšlení. Je to i jeden z mnoha důvodů, proč J. A. Komenský klade tak velký důraz na vzdělání každého člověka.
„Co je tedy člověk? Je to tvor svobodného jednání, určený k vládě nad tvorstvem a k věčnému společenství se svým stvořitelem..., ...přednost člověka před všemi zvířaty je trojí: rozum, řeč a svobodné a samostatné konání čehokoliv, ale zcela se odlišuje svobodou vůle, která není spoutána žádnou nutností konat to nebo ono...“[23] A právě na této svobodné vůli člověka v podstatě záleží osud celého světa a lidstva. Protože jen člověk sám se může rozhodnout pro dobro nebo pro zlo, jen člověk sám podle svého vlastního rozhodnutí může spoluvytvářet řád a harmonii nebo zmatek a chaos. Tedy ne Bůh, ale především člověk sám, svou činností, svou svobodnou vůlí v rozhodování může a musí přetvářet svět od zlého k dobrému, od nedokonalého k dokonalosti. Odtud i požadavek obnovy, nápravy, a to nejen jednotlivce, ale lidské společnosti jako celku.
Křesťanství obrací pozornost od pozemského života k životu posmrtnému, věčnému. Ne tak Komenský. Jeho cílem není život blažený až po smrti, on jej chce připravit již na tomto světě, a to jako jakýsi předstupeň života posmrtného.
„Lidé musí být učeni milovat tento pozemský život, aby si jej přáli věčný...“[24] Ze všech těchto slov J. A. Komenského vyplývá jeho pojetí člověka ne jako pasivní, trpné bytosti, která jen odevzdaně přijímá rány osudu a doufá v blaženost až po smrti, ale naopak bytosti aktivní, činné, která spoluvytváří svůj život a okolní svět.
Neboť: „V zájmu lidí je, aby nikdo (kdo se podílí na lidské přirozenosti) nezabloudil od cíle svého uvedení na svět, neboť nicotné je někam jít, ale nedojít, o něco se snažit, ale nedosáhnout toho, hledat a nenalézat, konat a nevykonat, chtít, ale nedosáhnout. K čemu být na světě, a nevědět, nekonat a nedosahovat toho, kvůli čemu jsme zde?“[25]
Komenský věří v nápravu člověka a lidstva.
„Naprav se plně tak, abys byl vším, něčím, ničím. Vším v sobě, něčím v lidské společnosti, jejíž jsi součástí, ničím před Bohem!“[26] nabádá Komenský člověka v Pampaedii. Výchova tak spočívá především v nápravě sebe sama. Výchova v novověkém pojetí již není výlučně „jen“ řeckou „péčí o duši“ nebo cestou do Božího království, ale je také přípravou pro praktický pozemský život. Cílem výchovy již není člověk ve smyslu „animal rationale“ či imago Dei, ale člověk sám!
Člověk však není jen mikrokosmos či makrokosmos, je také mikrotheos – Božím obrazem v člověku. Člověk je nekonečný svou myslí, nekonečný svou vůlí a nekonečný ve svém úsilí (viz scire, velle, posse, tedy tři kořeny lidské vznešenosti, vlastně tři boží vlastnosti, které nám Bůh dal darem do vínku – vědět, chtít a moci, tedy tři věci lidské, jimiž jsou filosofie, náboženství a politika).
Boha pod sebou – ne „buď vůle Tvá“, ale čiň ty pro nás, co my si přejeme. Boha hledáme a vzpomeneme si na něj jen v případě nouze. Myslíme si, že Bůh musí plnit naši vůli a naše přání.
Sebe vně sebe: „Navrať se, odkud´s vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře!“[27] Nehledáme sebe ve svém vlastním nitru, ale ve vnějším materiálním světě. Svého vlastního nitra se bojíme…

[1] KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint světa a ráj srdce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1970. 212 s. Zde s. 135. Hlas zazní: „Navrať se. Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas potřetí volá…“
[2] Tamtéž. S. 137.
[3] AUGUSTINUS, Aurelius. Vyznání. 3. vyd. Praha: Kalich, 1992. 565 s. Zde s. 10.
[4] KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint světa a ráj srdce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1970. 212 s. Zde s. 144.
[5] Bible písmo svaté Starého a Nového Zákona: ekumenický překlad. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1979. 978 s. Zde Kazatel, kap. 1., odst. 17, 18.
[6] KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint světa a ráj srdce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1970. 212 s. Zde s. 152.
[7] Omnia sponte fluant, absit violentia rebus - Nechť vše plyne podle své vůle a bez násilného působení.

[8] KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint světa a ráj srdce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1970. 212 s. Kap. IL. Zde s. 167.
[9] KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint světa a ráj srdce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1970. 212 s. Zde s. 174. Poutník za domácího božího přijat.
[10] MARCEL, Gabriel. O mých základních záměrech. In: BENDLOVÁ, Peluška. Gabriel Marcel. 1. vyd. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993. 103 s. Zde s. 75.
[11] KOMENSKÝ, Jan Amos. Obecná porada o nápravě věcí lidských: 1. sv. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1992. 563 s. Zde s. 86.
[12] LORENTZ, Konrád Zacharius. 8 smrtelných hříchů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. 99s. Zde s. 26 – 31. Kap. Běh o závod se sebou samým.
[13] KOMENSKÝ, Jan Amos. Obecná porada o nápravě věcí lidských: 1. sv. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1992. 563 s. Zde s. 470.
[14] Tamtéž. S. 492.
[15] Tamtéž (Ž 42, 9).
[16] Tamtéž. S. 492.
[17] KOMENSKÝ, Jan Amos. Obecná porada o nápravě věcí lidských: 1. sv. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1992. 563 s. Zde s. 503.
[18] Tamtéž. S. 528.
[19] Čapková, Dagmar. Myslitelsko-vychovatelský odkaz Jana Amose Komenského. 1. vyd. Praha: Academia, 1987. 254 s.
[20] KOMENSKÝ, Jan Amos. Vybrané spisy: IV. sv. Výbor z obecné porady o nápravě věcí lidských a z věcného pansofického slovníku: výbor z pedagogických prací potockých a amsterdamských. 1. vyd. Praha: SPN, 1966. 558 s. Zde s. 272. Pampaedie.
[21] Komenský, Jan Amos. Informatorium školy mateřské. 2. upr. vyd. Praha: SPN, 1964. 52 s. Zde s. 15.
[22] UHER, Břetislav. Pojetí člověka v Komenského pedagogických dílech. In: Studia Comeniana et Historica. Č. 29/1985, roč. XV, 1985. S. 137 – 140.
[23] KOMENSKÝ, Jan Amos. Vybrané spisy: IV. sv. Výbor z obecné porady o nápravě věcí lidských a z věcného pansofického slovníku: výbor z pedagogických prací potockých a amsterdamských. 1. vyd. Praha: SPN, 1966. 558 s. Zde s. 203. Pansofie.
[24] Tamtéž. S. 281. Pampaedie.
[25] Tamtéž. S. 271. Pampaedie.
[26] Tamtéž. S. 431. Pampaedie.
[27] KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint světa a ráj srdce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1970. 212 s. Zde s. 135.