Sedmá přednáška

Kompetence pedagoga a osobní předpoklady

Každý pedagog by měl zvládat určité kompetence k tomu, aby svou profesi mohl pokud možno zdárně vykonávat.
Jaké kompetence se od učitele očekávají?

Jsou to především kompetence:
Komunikační
Motivační
Prezentační
Diagnostická
Organizační

Jen v krátkosti – znamená to, že je to především učitel, který by měl zvládat určitou úroveň komunikace (verbální, nonverbální, činem) jak se žákem, tak také s jeho rodiči, a že by si měl být vědomý, že vždy jde o vzájemnou interakci (nebo také každá akce má svou reakci). Motivační kompetence předpokládá, že učitel umí žáka zaujmout, že jej při výuce nenudí (vzpomeňme na Herbarta – kdo nudí žáky, hřeší). Učitel, který si na třídních schůzkách např. stěžuje rodičům, že jejich děti nedávají v hodinách pozor, neposlouchají, atd., na sebe prozrazuje svou motivační nekompetentnost… Prezentační kompetence je o „umění“ oživit mrtvou látku, o schopnosti zajímavě a podnětně hovořit či jinak zprostředkovat žákům dané učivo. Diagnostická kompetence (dia-gnosis – průnik k poznání) je nejen o rozpoznání schopností žáka, ale také rozpoznání možných příčin neúspěchu a o schopnosti pokud možno objektivního hodnocení. Organizační – týká se nejen schopností vést výuku v určitém systému, řádu, ale také o schopnosti řídit i jiné aktivity, spojené s výukou a výchovou (třídnictví, systém v dokumentech, ale i volnočasové aktivity - výlety, atp.).

Mezi specifické osobní předpoklady pro profesi pedagoga patří:

- Široký rozhled (nejen úzká specializace na jeden obor, tzv. fachidiocismus)
- Morální profil a žádoucí hodnotové orientace
- Smysl pro spravedlnost
- Pedagogický optimismus (znamená nepřípustnost rezignace)
- Pedagogický takt a klid (pokud možno harmonicky vyrovnané osobnosti)
- Pedagogická angažovanost (otázky výuky a výchovy učitele zajímají)
- Láska k vychovávanému (někdy se hovoří o sympatii)
- Tvořivé myšlení

Co se týče pedagogického optimismu, ráda bych zdůraznila, že se netýká pouze optimismu vzhledem k výkonům žáka (každý je vzdělavatelný a vychovatelný), ale především vírou v dobro žáka (dítěte), třebaže je skryto a není na první (a dokonce ani na druhý) pohled patrné. Je to podle mého názoru největší problém současného školství - učitelé a učitelky pod vlivem každodenního kontaktu s dětmi a svých vlastních negativních zkušeností (žáci se vymlouvají, lžou, dělají naschvály, atd.) již ztrácejí schopnost věřit v jejich dobrou vůli; nepředpokládají dobrý, ale již téměř automaticky špatný úmysl. Jejich pohled na "dítě ve škole" je spíše negativní než pozitivní. Optimismus v tomto slova smyslu dnešním učitelům chybí.

Každý učitel či jiný pracovník v sociální sféře by měl být "naivní" - tedy věřit v dobro lidí. Je dvojí naivita (podle A. Schweitzera) - naivita z nevědomosti a hlouposti, které se nesmíme dopustit, protože na ni doplatíme (nemůžu naivně předpokládat, že např. několikanásobný vrah z parku mi neublíží a jít tam v noci) a pak je naivita vědomá, kdy až moc dobře víme, čeho všeho jsou lidé schopni, ale přesto věříme, že jsou dobří - to je naivita, které se musíme odvážit. Tato "odvážná vědomá naivita" by měla být základní vlastností učitele.