Vymezení základních pedagogických pojmů
Pro přehlednost si zde vymezíme některé základní pedagogické pojmy, jako je vzdělání a vzdělávání, výuka a vyučování, edukační realita a učení. Prosím, snažte se pochopit především rozdíly v těchto pojmech - současná pedagogika není v terminologii jednotná a důležité je spíše porozumění tomu, co se pod daným pojmem skrývá. Tak tedy:
Vzdělání – souhrn určitých vědomostí, dovedností, návyků a hodnotových orientací, chápáno jako již určitý výsledek procesu vzdělávání, tedy dosažený stav (u nás v ČR základní vzdělání, středoškolské, vysokoškolské).
Jen pro rychlé upřesnění zde přináším nástin školského systému v ČR: (všimněte si prosím terminologie)
Školský systém v České republice
Mateřské školy
včetně škol pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, přípravný stupeň základní školy speciální, přípravné třídy pro děti se sociálním znevýhodněním
Povinná školní docházka je devítiletá, rozeznáváme:
Základní školy včetně škol pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami 1. a 2. stupeň
Základní škola speciální – 1. st. (1-6. roč.), 2. st . (7.-10. roč.)
Střední vzdělávání: (střední školy a konzervatoře včetně škol pro žáky se speciálním vzdělávacími potřebami):
Střední vzdělávání s maturitní zkouškou (gymnaziální obory 4, 6, 8 leté) a ostatní obory (4 leté)
Konzervatoře (6 a 8 leté)
Střední vzdělávání s výučním listem (2 a 3 leté)
Střední vzdělávání (1 a 2 leté)
(existuje také zkrácené studium s maturitní zkouškou (1-2 roky), zkrácené studium s výučním listem (1-1,5 roku) nástavbové studium (2 roky)
Další studium předpokládá maturitní zkoušku:
Vyšší odborné školy (3 a 3,5 leté)
Vysoké školy
Magisterské studijní programy (4, 5, 6 leté) (Mgr., Ing, MUDr., MVDr, MDDr)
Bakalářské studijní programy (3 a 4 leté)
Na bakalářské navazující magisterské programy (1, 2, 3 leté) (Mgr., Ing.)
Doktorské studijní programy (3-4 leté) (Ph.D., Th.D.)
Vzdělávání – zahrnuje jak výchovné, tak také vzdělávací působení. Je procesem, během kterého získáváme určité vědomosti, dovednosti, návyky a hodnotové orientace. Připomeňme si dva problémy:
M. de Montaigne a F. Rabelais a jejich spor (formální výuka x materiální výuka – nebo také formální vzdělávání x materiální vzdělávání)
a s tím spojený problém s obsahem výuky (co je podstatné, základní učivo)
Výuka – proces, probíhající ve školách jako institucích, během kterého dochází ke vzdělávání a díky kterému získáváme vzdělání. Je chápána obecně (zabývá se jí obecná didaktika).
Z historie známe několik modelů výuky:
- herbartovský (pedeutologický, také pedeutocentrický) – v centru výuky jakožto činnosti ve školní instituci stojí učitel, který má výhradně řídící postavení
- deweyovský (pedocentrický, také pedologický) – ve středu zájmu ve výuce stojí dítě – žák, pozornost je věnována jeho schopnostem a individuálnímu přístupu k dítěti, učitel je poradcem a „průvodcem“
- interaktivní – učitel je řídícím prvkem ve výuce, avšak v aktivní spolupráci se žákem
Můžeme hovořit také o Bloomově taxonomii výukových cílů:
Výukové cíle kognitivní, afektivní a psychomotorické
Kognitivní (poznávací, rozumové) cíle:
Pokud se něčemu učíme, pak nejprve získáváme:
Fakta a jejich uložení do paměti
Porozumění daným faktům
Aplikace (použití v praxi)
Analýza (rozbor daného faktu)
Syntéza (opětné sloučení do celku)
Vlastní zhodnocení (interiorizace – zvnitřnění)
Afektivní – emocionální cíle
Učitel vždy pracuje s emocemi, které vyvolává (libost či nelibost, utlumenost nebo vzrušivost). Na základě vyvolaných emocí probíhá také vzájemná interakce mezi učitelem a žákem, vytváří se také klima ve třídě (podpůrné – suporitvní nebo obranné – defenzivní). Pozitivní emoce vyvolávají pozitivní emoce (máme rádi, toho, kdo nás má rád).
Psychomotorické cíle – některé neuvědomované i uvědomované pohyby a činnosti se automatizují (např. v raném dětství chůze, ve škole psaní písmen, později v rámci umění – tanec, výtvarné umění, hudba, atd.).
Vyučování – bývá někdy chápáno jako činnost učitele (vyučuje) a činnost žáka (učí se) nebo jako obě tyto činnosti dohromady. (Vyučovací proces – vyučování + učení se).
Pro zjednodušení můžeme vyučování chápat ve smyslu konkrétní vyučovací hodiny (výuka je obecnější, vyučování konkrétní), která má své téma, je vedena na základě tématického plánu v rámci jednotlivých fází výuky (úvodní motivační, motivačně diagnostická, explanativní, verifikační, fixační, hodnotící a finální) a na základě didaktické analýzy učiva.
Nutné je však znovu podotknout, že v současné pedagogice není tato terminologie jednotná a významy některých pojmů se překrývají. V anglosaské oblasti se rozlišuje vzdělávání a výchova ve smyslu edukace, která zahrnuje určitý ideál, jehož má být dosaženo, na rozdíl od scholarizace jako reálného procesu, odehrávající se ve školní instituci.
V posledních desetiletích se objevuje termín:
Edukační realita
„Edukační realita je každá taková skutečnost (prostředí, situace, proces aj.), objektivně se vyskytující v lidské společnosti, v níž probíhají nějaké edukační procesy nebo jsou vyvíjeny nebo fungují nějaké edukační konstrukty (Průcha, Moderní pedagogika, 1997, s. 58).
J. Průcha (Moderní pedagogika, 1997, s. 70) rozlišuje tyto druhy učení:
Senzomotorické – osvojování různých pohybových činností
Verbálně – kognitivní - osvojování poznatků prostřednictvím jazyka
Sociální učení – osvojování nejen systémů hodnot, norem, postojů, ale také dovedností komunikovat, jednat v pracovních, rodinných a jiných skupinách a prostředích.
Jak můžeme definovat učení?
Učení je získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu života. Je dáno vždy určitou změnou. Pomocí učení se organismus přizpůsobuje danému prostředí a změnám v tomto prostředí.
Vzdělání – souhrn určitých vědomostí, dovedností, návyků a hodnotových orientací, chápáno jako již určitý výsledek procesu vzdělávání, tedy dosažený stav (u nás v ČR základní vzdělání, středoškolské, vysokoškolské).
Jen pro rychlé upřesnění zde přináším nástin školského systému v ČR: (všimněte si prosím terminologie)
Školský systém v České republice
Mateřské školy
včetně škol pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, přípravný stupeň základní školy speciální, přípravné třídy pro děti se sociálním znevýhodněním
Povinná školní docházka je devítiletá, rozeznáváme:
Základní školy včetně škol pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami 1. a 2. stupeň
Základní škola speciální – 1. st. (1-6. roč.), 2. st . (7.-10. roč.)
Střední vzdělávání: (střední školy a konzervatoře včetně škol pro žáky se speciálním vzdělávacími potřebami):
Střední vzdělávání s maturitní zkouškou (gymnaziální obory 4, 6, 8 leté) a ostatní obory (4 leté)
Konzervatoře (6 a 8 leté)
Střední vzdělávání s výučním listem (2 a 3 leté)
Střední vzdělávání (1 a 2 leté)
(existuje také zkrácené studium s maturitní zkouškou (1-2 roky), zkrácené studium s výučním listem (1-1,5 roku) nástavbové studium (2 roky)
Další studium předpokládá maturitní zkoušku:
Vyšší odborné školy (3 a 3,5 leté)
Vysoké školy
Magisterské studijní programy (4, 5, 6 leté) (Mgr., Ing, MUDr., MVDr, MDDr)
Bakalářské studijní programy (3 a 4 leté)
Na bakalářské navazující magisterské programy (1, 2, 3 leté) (Mgr., Ing.)
Doktorské studijní programy (3-4 leté) (Ph.D., Th.D.)
Vzdělávání – zahrnuje jak výchovné, tak také vzdělávací působení. Je procesem, během kterého získáváme určité vědomosti, dovednosti, návyky a hodnotové orientace. Připomeňme si dva problémy:
M. de Montaigne a F. Rabelais a jejich spor (formální výuka x materiální výuka – nebo také formální vzdělávání x materiální vzdělávání)
a s tím spojený problém s obsahem výuky (co je podstatné, základní učivo)
Výuka – proces, probíhající ve školách jako institucích, během kterého dochází ke vzdělávání a díky kterému získáváme vzdělání. Je chápána obecně (zabývá se jí obecná didaktika).
Z historie známe několik modelů výuky:
- herbartovský (pedeutologický, také pedeutocentrický) – v centru výuky jakožto činnosti ve školní instituci stojí učitel, který má výhradně řídící postavení
- deweyovský (pedocentrický, také pedologický) – ve středu zájmu ve výuce stojí dítě – žák, pozornost je věnována jeho schopnostem a individuálnímu přístupu k dítěti, učitel je poradcem a „průvodcem“
- interaktivní – učitel je řídícím prvkem ve výuce, avšak v aktivní spolupráci se žákem
Můžeme hovořit také o Bloomově taxonomii výukových cílů:
Výukové cíle kognitivní, afektivní a psychomotorické
Kognitivní (poznávací, rozumové) cíle:
Pokud se něčemu učíme, pak nejprve získáváme:
Fakta a jejich uložení do paměti
Porozumění daným faktům
Aplikace (použití v praxi)
Analýza (rozbor daného faktu)
Syntéza (opětné sloučení do celku)
Vlastní zhodnocení (interiorizace – zvnitřnění)
Afektivní – emocionální cíle
Učitel vždy pracuje s emocemi, které vyvolává (libost či nelibost, utlumenost nebo vzrušivost). Na základě vyvolaných emocí probíhá také vzájemná interakce mezi učitelem a žákem, vytváří se také klima ve třídě (podpůrné – suporitvní nebo obranné – defenzivní). Pozitivní emoce vyvolávají pozitivní emoce (máme rádi, toho, kdo nás má rád).
Psychomotorické cíle – některé neuvědomované i uvědomované pohyby a činnosti se automatizují (např. v raném dětství chůze, ve škole psaní písmen, později v rámci umění – tanec, výtvarné umění, hudba, atd.).
Vyučování – bývá někdy chápáno jako činnost učitele (vyučuje) a činnost žáka (učí se) nebo jako obě tyto činnosti dohromady. (Vyučovací proces – vyučování + učení se).
Pro zjednodušení můžeme vyučování chápat ve smyslu konkrétní vyučovací hodiny (výuka je obecnější, vyučování konkrétní), která má své téma, je vedena na základě tématického plánu v rámci jednotlivých fází výuky (úvodní motivační, motivačně diagnostická, explanativní, verifikační, fixační, hodnotící a finální) a na základě didaktické analýzy učiva.
Nutné je však znovu podotknout, že v současné pedagogice není tato terminologie jednotná a významy některých pojmů se překrývají. V anglosaské oblasti se rozlišuje vzdělávání a výchova ve smyslu edukace, která zahrnuje určitý ideál, jehož má být dosaženo, na rozdíl od scholarizace jako reálného procesu, odehrávající se ve školní instituci.
V posledních desetiletích se objevuje termín:
Edukační realita
„Edukační realita je každá taková skutečnost (prostředí, situace, proces aj.), objektivně se vyskytující v lidské společnosti, v níž probíhají nějaké edukační procesy nebo jsou vyvíjeny nebo fungují nějaké edukační konstrukty (Průcha, Moderní pedagogika, 1997, s. 58).
J. Průcha (Moderní pedagogika, 1997, s. 70) rozlišuje tyto druhy učení:
Senzomotorické – osvojování různých pohybových činností
Verbálně – kognitivní - osvojování poznatků prostřednictvím jazyka
Sociální učení – osvojování nejen systémů hodnot, norem, postojů, ale také dovedností komunikovat, jednat v pracovních, rodinných a jiných skupinách a prostředích.
Jak můžeme definovat učení?
Učení je získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu života. Je dáno vždy určitou změnou. Pomocí učení se organismus přizpůsobuje danému prostředí a změnám v tomto prostředí.
Žádné komentáře:
Okomentovat