23. 2. 2008

Bez nadpisu, jen tak mimochodem

Moje maminka by měla v těchto dnech narozeniny. 74 let. Už dávno je nemá, jen ve vzpomínkách... už dlouhých 24 let.
Myslím si ale, že to, co bylo, pořád zůstává a přetrvává, že pořád nějakým způsobem nějak ještě prostě je. Že nikdy nic nevymizí. A pokud jsme někoho milovali, milujeme jej stále.
Marcel Proust, (jehož několikadílný román Hledání ztraceného času mám momentálně v polici u počítače pod stropem někde nad hlavou), píše o své již dávno nežíjící milé, že neustále v zahradě i po letech slyší zvonění zvonků, se kterými tam v mládí právě ona kdysi zvonívala. A protože on i po letech toto zvonění ve své mysli slyší, znamená to, že neustále tam někde je i ona, jeho dávná láska a zvoní - protože čas je trvání, ne pomíjení. Všechno neustále trvá a je a to co bylo, nemůže nebýt.
Takže Ti maminko přeji krásné narozeniny tam někde, kde přetrváváš...

Žádné komentáře: