V jedné z adventních otázek, týkající se vlivů jiných myšlenkových směrů na pedagogiku, jsem se bezprostředně po otázce na pozitivní psychologii zeptala, co na to Božena Němcová. Vaše odpovědi byly hodně různé, asi nebylo moc zřejmé, proč se vlastně ptám a odkud mi při této příležitosti tato paní vlastně vytanula na mysli.
Božena Němcová napsala svou Babičku v těch údajně nejtěžších chvílích svého života. Zemřel jí nejstarší syn, byla navíc úplně bez peněz, zoufalá, se svým smutkem a beznadějí - a v těchto chvílích začala psát knihu, která začíná známými slovy: „Dávno, dávno již tomu, co jsem hleděla do té milé tváře…“ a vrací se zpět do svého dětství, idylicky popisuje tehdejší dobu, včetně tragédií , vnímaných dětskýma očima a dětství, které, ať bylo jakékoliv, tak bylo jejím pohledem krásné… Radost prožitá v tomto období v nás zůstává po celý život a i drobné události se mohou stát jakýmsi štítem proti budoucí úzkosti a vzpomínání tak může plnit psychoterapeutickou funkci.
Co když nemáme krásné a spokojené dětství, ale právě naopak? Ani v této situaci filosofie výchovy neztrácí svůj optimismus. Dítě má totiž jeden výjimečně pozitivní dar – to krásné, pozitivní a radostné je schopno si najít i za těch nejhorších podmínek. Je schopno pozitivně vnímat i maličkosti, které se pak v tom dobrém vryjí hluboce do paměti. Vždy prostě je čeho se zachytit.
Tak tedy co na to Božena Němcová? Sedla a psala knihu, která svým prototypem milující a moudré babičky pomohla přežít nejen jí, ale také mnoha ostatním lidem, kteří si ji dodnes čtou.
A co na to my? Jednoduše – nikdy přece není tak zle, aby nemohlo být lépe (což, jak mi došlo, je mé vlastní vysvětlení pozitivní psychologie, ne pana Seligmana – tož jen tak na okraj).
Božena Němcová napsala svou Babičku v těch údajně nejtěžších chvílích svého života. Zemřel jí nejstarší syn, byla navíc úplně bez peněz, zoufalá, se svým smutkem a beznadějí - a v těchto chvílích začala psát knihu, která začíná známými slovy: „Dávno, dávno již tomu, co jsem hleděla do té milé tváře…“ a vrací se zpět do svého dětství, idylicky popisuje tehdejší dobu, včetně tragédií , vnímaných dětskýma očima a dětství, které, ať bylo jakékoliv, tak bylo jejím pohledem krásné… Radost prožitá v tomto období v nás zůstává po celý život a i drobné události se mohou stát jakýmsi štítem proti budoucí úzkosti a vzpomínání tak může plnit psychoterapeutickou funkci.
Co když nemáme krásné a spokojené dětství, ale právě naopak? Ani v této situaci filosofie výchovy neztrácí svůj optimismus. Dítě má totiž jeden výjimečně pozitivní dar – to krásné, pozitivní a radostné je schopno si najít i za těch nejhorších podmínek. Je schopno pozitivně vnímat i maličkosti, které se pak v tom dobrém vryjí hluboce do paměti. Vždy prostě je čeho se zachytit.
Tak tedy co na to Božena Němcová? Sedla a psala knihu, která svým prototypem milující a moudré babičky pomohla přežít nejen jí, ale také mnoha ostatním lidem, kteří si ji dodnes čtou.
A co na to my? Jednoduše – nikdy přece není tak zle, aby nemohlo být lépe (což, jak mi došlo, je mé vlastní vysvětlení pozitivní psychologie, ne pana Seligmana – tož jen tak na okraj).
A tak tedy ne dávno, dávno již tomu, kdy jsme byli šťastní,
protože my jsme šťastni právě teď, v této chvíli - záleží jen na nás, jestli si my sami své štěstí k sobě připustíme...
Žádné komentáře:
Okomentovat