Ens amans je bytost milující, tedy dítě. Podle M. Schelera ta bytost, která okny své lásky vidí svět. A je jen na nás, nakolik ta okna otevřeme či přibouchneme na petlice. Ale i když to uděláme, ani pak není řečeno, že takové dítě lásku nikdy nenajde, protože ona sama je v něm ukrytá a zavinutá a může se rozvíjet, sice za stížených podmínek, ale může. A odtud pak plyne ona resilience, tedy schopnost zdárně se rozvíjet i za nepříznivých podmínek... Dítě je bytost na cestě, a svou cestu začíná obrazně na onom pomyslném prahu Platónovy jeskyně, tedy na prahu samotné nejvyšší ideje dobra. Ale protože se musí stát součástí společnosti, nemůže na tom prahu zůstat, je výchovou stahováno dolů do tmy jeskyně, k ostatním připoutaným lidem, koukajícím jen jedním směrem. Dobro je silné jako slunce a dítě na prahu by "spálilo", nepřežilo by... zůstalo by tam osamoceno, bez lidské společnosti, kterou k životu každý z nás potřebuje. A pokud by se Vám to zdálo málo složité, pak vzpomeňte na definici dítěte podle C.G. Junga - dítě je všechno opuštěné, pohozené, ale v podstatě božsky mocné - bezvýznamný, pochybný počátek a triumfální konec.
Tož tak nějak.
Otázka č. 7:
Co je myšleno tím triumfálním koncem? A jak byste to vysvětlili? A je toto všechno spojeno s bezmocným vzlykotem dítěte?
Žádné komentáře:
Okomentovat