Život je prý cesta od narození (početí) ke smrti. Ráda na přednáškách vždycky říkám, že je to vlastně předem prohraná hra - hrajeme hru se smrtí, kterou nemůžeme vyhrát. A když se nad tím zamyslíme, je to absurdní, myslet na předem prohranou hru, vlastně spíše boj. Asi to říkávám jen tak jakoby nic, protože hodně věcí jsem si už možná i zvykla říkat nahlas jen tak jakoby nic...
Ten triumfální konec je prý smrt. Francouzský filosof E. Lévinas říká, že zemřít znamená vrátit se do původního stavu nezodpovědnosti (vše už pouštíme z rukou, už nerozhodujeme, nejsme už toho ani schopni). A tato nezodpovědnost znamená "otřásat se dětskými vzlyky". Vždycky k tomu dodávám, že tato nezodpovědnost už není nijak podobná té původní bezmocnosti dítěte. Je to nezodpovědnost ne bezmocná, ale naopak velice mocná, vědomá - umocněná celým předešlým životem. Proto triumfální.
Venku začíná nový den, ptáci v keřích už zpívají, sluníčko dokonce už i trochu hřeje. Uvařila jsem si ranní kávu a půjdu si sednout na zahrádku, vzlykot nevzlykot, smrt nesmrt; na světě je přece tak krásně...Otázka č. 8:
Jak souvisí "cesta" životem s Maslowovou hierarchií (pyramidou) potřeb (tedy s naším krásným českým domečkem s komínkem? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat