Všichni si prý do života s sebou přinášíme také chuť k životu. P. Teilhard de Chardin hovoří ve své knize se stejným názvem celkem o třech stupních chuti žít - o chuti přežít, o chuti dobře žít a o chuti víc než žít. Pokud zůstaneme pouze na té první úrovni, chceme jen přežívat, bez zájmu, jde nám jen o holou existenci. Tito lidé jsou unavení pesimisté. Prostě dejte mi pokoj, nechte mě být a žít, však já už to nějak doklepu, pokud bude co jíst a pít. Další stupněm je chuť dobře žít, a to třeba i na úkor ostatních. Když už tu jsem, tak si to jó užiju, no ne? Těm říká Teilhard de Chardin světáci, já k tomu dodala poživační, ať je položen důraz na to užívání si. No a třetí stupeň je chuť víc než žít - a to jsou takoví ti blázni v uvozovkách, co chtějí něco dokázat, co se nikdy nevzdávají, a i kdyby padali pořád na nos a na "hubu", tak opět vstanou a pořád věří, že lidé jsou v podstatě dobří a svět je i tak dobré místo k životu. A být tady na světě i pro ostatní je zkrátka fajn. Prostě naivní nadšenci.
Hmm.
Naše děti jsou pak prý takové, jací jsme my. Budu-li unavená pesimistka, přenese se to i na ně. Podobně jako poživačnost nebo naivní víra v dobro lidí. Docela svazující pocit...
Otázka č. 15:
Co je dvojí naivita? (odpověď najdete i tady na blogu - texty a přednášky, č. 7). A musí být poživačný světák vždy jen negativní? Všichni přece chceme žít dobře... Kdy tedy může být (za jakých podmínek) chuť dobře žít považována jako pozitivní?
Žádné komentáře:
Okomentovat