Tak nám tak od rána smutně prší...
Přistáli jsme již nadobro, let skončil. A je to jako v životě. Občas je hodně smutno.
Krásně se píše o dětech, o výchově, o myšlení a jeho letu. Ale někdy jsou to jen slova, která zaplňují prázdná místa a podivné ticho v duši nebo v srdci nebo kdo ví, kde to vlastně je, kde cítíme, doufáme, zoufáme si či pociťujeme radost. Asi v mozkových závitech, ale i tak, srdce a duše zní líp.
Nemám ráda konce a loučení. A mám smůlu, protože každým dnem dochází k nějakým koncům a loučením, takže je to setrvalý stav.
Abyste chápali o čem vlastně "mluvím" - rozjíždějí se mi děti do světa a na prázdniny a vůbec bůhví kam, a dům kdysi plný lidí na čas osiří. A bude tady podivné ticho. A nikdy už nebude takový, jako býval. Protože všechno v životě je o tom - že bejvávalo.
Syn mi teď kouká přes rameno, a opravuje mě. Mami, tohle nepiš, protože to tak není. Všechno je v životě o tom, co teprve bude, a to, co bude, bude fajn, protože jinak to ani nejde.
Sbírám odvahu věřit jeho slovům.
Protože vím, že tak nějak to asi bylo, je a bude...
1 komentář:
Naše devítiletá dcera včera odjela na školu v přírodě. Poprvé. Volala, že se má úžasně a jak je šťastná, že jela. Je pryč druhý den a mně se strašně stýská, můj muž přemýšlí, že by si za ní udělal výlet a náš šestiletý syn se několikrát denně ptá, kdy už přijede. Zkrátka jsme neúplní. Asi bychom měli být šťastní spolu s ní, i když je doma takové ticho. Je těžké je nechat odjíždět, ale děti naštěstí vědí, že je to tak správně a že všechno bude fajn. Tak určitě bude.
Jana Macečková
Okomentovat