Nemůžu než se nesvěřit s dnešním zvláštním zážitkem.
Přecházela jsem na Prokešově náměstí přes ulici, a míjela mladou rodinku zrovna ve chvíli, kdy se asi dvouletému chlapečkovi vysmýkl provázek s balónkem ve tvaru žraloka. Ten žralok byl krásně zbarvený, do modra a do stříbřita, a nádherně cenil zuby a protože se zvedl vítr, zhoupl se na jeho vlnách a vychutnával si právě nabytou svobodu. Byl to krásný okamžik, až na to, že to malé dítě nekřičelo, ale zoufale řvalo nad tou ztrátou a jeho rodiče jen mlčky hleděli za odlétajícím štěstím jejich syna a my ostatní lidé jsme se asi také na okamžik zasekli v okamžiku (já tedy určitě) a patrně i v zamyšlení, jak pomoci, když pomoci není.
A to dítě vzlykalo, a nic mu to nebylo platné, a já se dívala, jak krásně se ten žralok nad tím náměstím vznáší, jak klesá a zase nabírá výšku a spokojeně si pluje ve větříku a v poledním sluníčku - dokud se nezastavil o větve stromu. Ale i v nich se houpal a vznášel a snad i prozpěvoval...
A to dítě i se svými rodiči zmizelo za rohem a jeho pláč a srdceryvný křik už nebylo slyšet.
Takový krásný den - a tolik náhlé a prudké bolesti nad něčím, co my dospělí už asi nepochopíme.
Ale přiznám se, že jsem se v tom zaseklém okamžiku najednou přistihla při myšlence vylézt za tím žralokem na ten strom a chvíli se tím i vážně v mozku zabývala. Naštěstí ale při zvážení celkové situace
a při představě mne samotné lezoucí na strom,
v mém věku a váze,
jsem si řekla, že ne všechny bolesti jde pofoukat a spasit.
A s příjemným pocitem a s pohledem na houpajícího se žraloka jsem nastoupila do trolejbusu.
Žádné komentáře:
Okomentovat