Tak se mi děti na léto rozletěly do cizích krajin.
Ta úvodní věta je doslovná, ale zároveň i nepřesná. Doslovná v tom, že opravdu letěly - letadlem. Do cizích krajin však není zcela přesné - cizí krajina to sice je, ale jen jedna. Takže ta věta by měla znít - děti se mi rozletěly do cizího kraje.
Ten jejich "vyvolený" cizí kraj je pro nás středoevropany skutečně cizí. Mé děti neodtáhly (brr, to je ošklivé slovo) do teplých krajin, jak bývá o prázdninách zvykem. Odletěly na sever. Odletěly na Island.
A aby to bylo zajímavější, ne najednou, ale pěkně postupně, jedno po druhém.
Tak se stalo, že jsem celkem 3x stála na pražské Ruzyni a ronila slzy za mizejícím, naposledy mávajícím potomkem, pak sedla do busu směrem Holešovice a do vlaku směr Ostrava v podivném duševním rozpoložení, že vše končí a nic už nezačíná.
Žádný ten odlet však nebyl stejný. Každý měl svůj vlastní ráz. Tak jako i každé dítě je jiné. S tím jedním, který mi pořád připravuje nečekaná překvápka, jsem i tady málem utrpěla nervový šok.
Letadlo podle něj odlétalo až kolem půl šesté večer. My dva vyjeli už ráno, protože manžel má rád vše s předstihem, tak ať tam skutečně jsme dostatečně předem. V Praze jsme se pak chtěli ještě projít po Václaváku a Karlově mostě, ale dojeli jsme "Pindolinkem" nějak utahaní, navíc bylo děsné horko a jel nám hned autobus na letiště, a tak jsme tedy už jeli. Celí znavení přijdeme do odletové haly a díváme se na odletové časy - a já náhle říkám - aha, tak jedno to letí za hodinu a půl, to druhé až večer... tak si pěkně počkáme a odpočineme.
A nastalo chvilku ticho. Po kraťoulinké chvíli hlesl syn, nutno říct, že zcela klidným hlasem, nezapomenutelnou větu: "Ty vole, mami, to první je to moje!"
Vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že jsem byla označena jako dobytek, navíc ještě opačného a impotentního pohlaví, ale i tak to ve mně hrklo.
Přijeli jsme tam akorát na čas - jít se projít tou matičkou Prahou, mohl už v ní zůstat...
Zmizel mi tedy velice brzy a jakoby náhle za pasovou kontrolou, a já tam stála jak opuštěný voják v poli a utírala slzy.
V tom se ten "ty vole" objevil znovu a s odzbrojujícím úsměvem prošel zpět kolem pasového kontrolora, který se stačil pouze nadzvednout a křiknout - ale pane! a podal mi svou láhev Dobré vody, ať mám co pít v tom parném dni.
Byl to úžasný moment. Stála jsem tam najednou dojatá, ubrečená, ale šťastná.
Naposledy tedy ještě jednou zamával a zmizel tam v tom davu jiných, také někam cestujících a někam bůhví proč odlétajících lidí.
Protože lidi pořád někde lítají a doma to neposedí a neposedí...,
Ta úvodní věta je doslovná, ale zároveň i nepřesná. Doslovná v tom, že opravdu letěly - letadlem. Do cizích krajin však není zcela přesné - cizí krajina to sice je, ale jen jedna. Takže ta věta by měla znít - děti se mi rozletěly do cizího kraje.
Ten jejich "vyvolený" cizí kraj je pro nás středoevropany skutečně cizí. Mé děti neodtáhly (brr, to je ošklivé slovo) do teplých krajin, jak bývá o prázdninách zvykem. Odletěly na sever. Odletěly na Island.
A aby to bylo zajímavější, ne najednou, ale pěkně postupně, jedno po druhém.
Tak se stalo, že jsem celkem 3x stála na pražské Ruzyni a ronila slzy za mizejícím, naposledy mávajícím potomkem, pak sedla do busu směrem Holešovice a do vlaku směr Ostrava v podivném duševním rozpoložení, že vše končí a nic už nezačíná.
Žádný ten odlet však nebyl stejný. Každý měl svůj vlastní ráz. Tak jako i každé dítě je jiné. S tím jedním, který mi pořád připravuje nečekaná překvápka, jsem i tady málem utrpěla nervový šok.
Letadlo podle něj odlétalo až kolem půl šesté večer. My dva vyjeli už ráno, protože manžel má rád vše s předstihem, tak ať tam skutečně jsme dostatečně předem. V Praze jsme se pak chtěli ještě projít po Václaváku a Karlově mostě, ale dojeli jsme "Pindolinkem" nějak utahaní, navíc bylo děsné horko a jel nám hned autobus na letiště, a tak jsme tedy už jeli. Celí znavení přijdeme do odletové haly a díváme se na odletové časy - a já náhle říkám - aha, tak jedno to letí za hodinu a půl, to druhé až večer... tak si pěkně počkáme a odpočineme.
A nastalo chvilku ticho. Po kraťoulinké chvíli hlesl syn, nutno říct, že zcela klidným hlasem, nezapomenutelnou větu: "Ty vole, mami, to první je to moje!"
Vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že jsem byla označena jako dobytek, navíc ještě opačného a impotentního pohlaví, ale i tak to ve mně hrklo.
Přijeli jsme tam akorát na čas - jít se projít tou matičkou Prahou, mohl už v ní zůstat...
Zmizel mi tedy velice brzy a jakoby náhle za pasovou kontrolou, a já tam stála jak opuštěný voják v poli a utírala slzy.
V tom se ten "ty vole" objevil znovu a s odzbrojujícím úsměvem prošel zpět kolem pasového kontrolora, který se stačil pouze nadzvednout a křiknout - ale pane! a podal mi svou láhev Dobré vody, ať mám co pít v tom parném dni.
Byl to úžasný moment. Stála jsem tam najednou dojatá, ubrečená, ale šťastná.
Naposledy tedy ještě jednou zamával a zmizel tam v tom davu jiných, také někam cestujících a někam bůhví proč odlétajících lidí.
Protože lidi pořád někde lítají a doma to neposedí a neposedí...,
ale něco "dobrého" po sobě asi vždy zanechají.
Žádné komentáře:
Okomentovat