PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 10. Fatimka

Jejda.

Je mi smutno.

Před rokem umřela moje Fatimka, fenka maltézského psíka. 14 let s ní uteklo jako voda, skutečně jako voda. Chybí mi. Mám tady v pokoji její fotografii a denně se s ní zdravím, a vím, že mám ještě čtyři její příbuzné... leží mi u nohou i teď, ale ta, která tu není a nikdy už nebude, hrozně moc chybí. A chce se mi věřit, že je snad nějaké zvířecí nebe, ve kterém ji znovu pohladím, obejmu a ona ke mně přimkne své tělíčko a přilísá se opět k mému obličeji, nebo jen zaštěkne nebo zamává ocáskem, to je jedno, prostě nějak ještě se mnou bude.... Ti ostatní si mé smutnění nezaslouží, protože taky jsou tak jedineční a skvělí, a vím, že jednou budu smutnit také po každém z nich, ale co teď nadělám, když právě její ztráta tak pořád bolí.

Nevím ale, jestli ten pocit znáte, ale občas mám dojem, že všechna zvířata jsou prostě Fatimka. Vidím ji nejen v jiných psech, ale i v kočkách nebo v úplně jiných zvířatech, které potkávám. Všichni jsou prostě Fatimka moje malá, milovaná, jedinečná, jediná a neopakovatelná.

A najednou, představte si, chápu i to, jak jsou myšlena slova filosofů o lásce a o tom, že kdo jednou miluje, nemůže nenávidět. Že tam, kde je skutečná láska k někomu jinému, třeba i k jedinému člověku, tam se již do srdce nevejde nenávist či neláska k jiným lidem.

Tak i všechna zvířata jsou součástí mé Fatimy, a.... součástí úplně všeho, prostě jednoho jediného celku, ke kterému všichni patříme.

A ani nevím proč, ale napadají mě ted zcela bezděčně slova J. Nerudy:

Srdce to lidské - ach bože, prebože - za zlobu móže snad, za lásku nemóže!

Tak docela dost dobře nevím, co s tím...