Na naší letošní dovolené nás doprovázel králíček Ema. Takový hnědý, měkoučký, s pobaveně udiveným výrazem ve tváři - jinak maskot dětí z jedné islandské školky, ve které pracuje moje dcera. Dostala toho školkovního maskota na prázdniny - aby jej fotila při svých zážitcích a cestách. Jinak je plyšový králíček Ema na Islandu každý týden u jiného dítěte přes víkend doma - a to si jej fotí, kreslí, vypráví mu pohádky a společné zážitky pak sděluje ostatním dětem.
Emička mi přirostla k srdci. Nosila jsem ji s sebou v jejím pytlíku, vytahovala jí hlavičku, ať jí není smutno, fotila ji v Elvaši, v Marvau, v Portalegre, v Setúbalu nebo v Evoře, - prostě tam, kde se dalo. Povídala jsem si s ní a bylo to hodně fajn. Jen muž a dcera to chvílemi brali hodně osobně, tak nějak jsme si někdy s Emičkou povídaly asi až příliš.
Největší zážitky máme z focení. Ema u oceánu nebo na hradbách pevnosti Marvaa, nebo Ema v oleandrech nebo v autě nebo - ne, ve Fatimě jsme ji nefotili, a ani v kapli z lidských kostí v Evoře ne. Tam to tak nějak nešlo.
Ale při jídle u stolu na jednom náměstí, tam jsem ji nafotila nad plným i prázdným talířem. Nějaké dva dědulky sedící u svého pivečka u vedlejšího stolu to drobet vyvedlo z míry a patrně silně nechápali, co to dělám :-) a portugalsky se snažili o vysvětlení... Neuměla jsem však jejich řečí říct, že nejsem poblázněná ženská v akci. Horší to však asi bylo v přírodním parku Arrábida nad Setúbalem - zastavili jsme autem nad jednou vyhlídkou nad oceánem a zpočátku jsme si nevšimli, že v dalším zaparkovaném autě se dva mladí lidé oddávají milostným hrátkám. Emu jsem posadila na patník jen kousek od nich - a všichni (tedy manžel, dcera i já) jsme si ji různě fotili. Až pak nám došlo, při čem jsme osádku auta pravděpodobě vyrušili. Zchvátila jsem se z toho smíchy při představě, jak ti dva v autě najednou uviděli tři šílence, fotící plyšového králíka a jak nenormálně to asi muselo vypadat - a ještě při jejich chvíli..
Ještě, že jsme měli auto s portugalskou poznávací značkou a naše zemička tak neutrpěla mezinárodní ostudu.
Ale, když mohou v Portugalsku chodit mrtvé myši, a být to přitom seschlý netopýr, pak si portugalská rodina klidně může fotografovat plyšového králíka z Islandu...
co na tom
Emička mi přirostla k srdci. Nosila jsem ji s sebou v jejím pytlíku, vytahovala jí hlavičku, ať jí není smutno, fotila ji v Elvaši, v Marvau, v Portalegre, v Setúbalu nebo v Evoře, - prostě tam, kde se dalo. Povídala jsem si s ní a bylo to hodně fajn. Jen muž a dcera to chvílemi brali hodně osobně, tak nějak jsme si někdy s Emičkou povídaly asi až příliš.
Největší zážitky máme z focení. Ema u oceánu nebo na hradbách pevnosti Marvaa, nebo Ema v oleandrech nebo v autě nebo - ne, ve Fatimě jsme ji nefotili, a ani v kapli z lidských kostí v Evoře ne. Tam to tak nějak nešlo.
Ale při jídle u stolu na jednom náměstí, tam jsem ji nafotila nad plným i prázdným talířem. Nějaké dva dědulky sedící u svého pivečka u vedlejšího stolu to drobet vyvedlo z míry a patrně silně nechápali, co to dělám :-) a portugalsky se snažili o vysvětlení... Neuměla jsem však jejich řečí říct, že nejsem poblázněná ženská v akci. Horší to však asi bylo v přírodním parku Arrábida nad Setúbalem - zastavili jsme autem nad jednou vyhlídkou nad oceánem a zpočátku jsme si nevšimli, že v dalším zaparkovaném autě se dva mladí lidé oddávají milostným hrátkám. Emu jsem posadila na patník jen kousek od nich - a všichni (tedy manžel, dcera i já) jsme si ji různě fotili. Až pak nám došlo, při čem jsme osádku auta pravděpodobě vyrušili. Zchvátila jsem se z toho smíchy při představě, jak ti dva v autě najednou uviděli tři šílence, fotící plyšového králíka a jak nenormálně to asi muselo vypadat - a ještě při jejich chvíli..
Ještě, že jsme měli auto s portugalskou poznávací značkou a naše zemička tak neutrpěla mezinárodní ostudu.
Ale, když mohou v Portugalsku chodit mrtvé myši, a být to přitom seschlý netopýr, pak si portugalská rodina klidně může fotografovat plyšového králíka z Islandu...
co na tom
Žádné komentáře:
Okomentovat