Včera byl pátek třináctého.

Den, kdy mě moje maminka přivedla - kdysi před léty - na tento svět.

Pro mne jsou a vždycky byly narozeniny především oslavou mé maminky. Člověka, který to pro mne prostě udělal.

Poděkovat jí však mohu pouze již v myšlenkách, ve vzpomínce nebo na hřbitově.

Možná i proto to byl včera takový smutný, pošmourný a studený den.

Dnes je již venku veseleji, svítí sluníčko, a chlad již nezalézá až do kostí.

Často přemýšlím, proč jsou na světě věci tak, jak jsou. Někdy veselo, někdy zase chladno - venku i v duši a v srdci.

Chtěla bych tomu všemu kolem sebe porozumět, - a léta se mi to spíše nedaří než daří.

Ale jsem ráda, že maminka - že patrně ona rozuměla,

protože jinak bych tady asi vůbec nebyla.