Ptačí láska

Ach jo. Asi zase prožívám své "ptačí" období. Asi se budu muset smířeit s tím, že se mi bude vracet v takových podivných cyklech a nedá mi pokoj.

Za prvé - venku v keřích na naší zahradě jich žije asi taková stovka, ne-li víc. A od 4 hodin ráno ti ptáci nezpívají, ale řvou, každý podle svého, tak jak jim zobák narost. Prostě ptačí sněm jak se patří. Ale to by nebyl až takový problém (i když - pro sousedy možná jo), jako naši ptáci doma.

Mimo andulky a kanárka máme taky páreček novozélandských žebřiček.

No, a ta samička je nějaká špatná. Trvá to asi už měsíc, ale teď je na tom hůř a hůř, - nebo vlastně ani nevím. Ale uznejte sami, viděli jste už někdy ptáčka, který se plácá na zádech? Když se ta naše převrátí na záda, tak ten sameček začně strašně pípat, já tvrdím k smíchu svých dětí, že mě volá (mami, neprožívej to tak!) a vždycky ji posadím na zadek, tak jak pták (slušná ptačice) být prostě má.

Včera ten pták ale v této poloze usnul. Myslela jsem si, že už to má za sebou, ale ona jen spala.

Moje nervy. A nervy toho jejího samečka. Ten sedává u ní, hlídá ji, a když se překotí, nepříčetně řve. Fakt si myslím, že na mě.

Tomu říkám láska. Hmm, tomu se říká láska.

Přeji si, ať to oba přežijou.

A já nakonec taky.

Otázka č. 12:

Jak to měli se svým volným časem naši předkové? Vyberte si jedno období a ve stručnosti popište.

Otázka č. 5 pro filosofii výchovy:

Jaké znáte typy lásky?

A co znamená výraz ens amans?