Mania

Ach jo, a máme tady opět ten původně "násilně" importovaný svátek všech zamilovaných... Zpočátku jsem ho vůbec nebrala na vědomí, ale teď se přistíhávám při tom, že mám taky téměř tendence koupit dárek - hmm, ale komu....?
Jsem ten typ, kterému při lásce - zamilovanosti - "pukávalo" srdce. Ne radostí a štěstím, protože jsem vždy pochybovala, jestli ten, komu mé myšlenky patří, cítí totéž. Takže to skoro vždycky jen hrozně bolelo. A protože mám svou zkušenost s tím, jak to bolí, divím se, co ti zamilovaní vlastně slaví. A proč?
Mít srdce naplněné očima druhého člověka až tak, že se vám svírá (k infarktu) :-), to přece není až tak veliká radostná událost. Když vás navíc ty oči druhého okrádají o vlastní identitu a ztrácíte kvůli nim sami sebe, pak to má být jako důvod k oslavě a k dárkům? Je co slavit, když jsme "bez" sebe, a navíc téměř nemocní až nepříčetní?
Vždyť už Platón říkal, že láska je mania - šílenství. A svatý Tomáš Kempenský k tomu tvrdil, že kdo miluje, letí...
Chci stát pevně nohama na této zemi. Nechci se vznášet a létat. Ale asi se tomu neubráním. Půjdu tedy přece jen nějaký ten dárek koupit, a možná a třeba i manželovi...
A nebudu přemýšlet, proč je tomu tak