tradá

Tak nám tam venku prší.

Včera v noci zase vypli proud - zase někde asi hooodně fučelo. No a - to v noci napsané pak ráno už nebylo napsané. Jo, mít tak psací stroj, tam si mohl být člověk aspoň jistý tím, že práce nepřijde nazmar, pokud přestane ukládat. Tam klepnete a uložíte hned, a protože existuje zákon o zachování hmoty, je to tam. Navždycky.

U počítače zákon zachování hmoty není. Nechápu to, bo měl by. Někde v té bedně to, co jsem napsala, přece bý musí, nemůže se to vypařit jen beze stopy a jen tak... Prostě nemůže. Ale počítači to je očividně jedno. A manželovi taky.

A tak když jsem dnes ráno vstala, zcela automaticky jsem si najela na několik vašich putování. Postála s jablůňkou, deštíček padá, jsem tady na světě přece jen ráda; nedá se svítit, do práce tradá. - Hmm, to jste mně "udělali" těmi veršíky o prvním máji (rozum mám v háji). Až začnu zkoušet ve verších, prchejte otevřenými dveřmi :-)

Ať je s námi

Oznamuji - ha - že mám dnes volný den, což znamená, že nemusím na OU, poněvadž nezkouším, nekonzultuji, neradím se na poradách, neučím, prostě nic takového. Na dotaz mých synů, zda-li dnes někam jdu, jsem nadšeně odpověděla, že ne, že jsem doma. Což znamená, že usedám ke zbývajícím putováním a že byste se dnes měli všichni vy čekající v průběhu dne konečně dočkat!

Takže - vzhůru na cesty...

"Vánek" se prověje Vašimi myšlenkami,

dobrá vůle a štěstíčko

(a brýle a fungující počítač)

ať je s námi

Jen vánek pouhý

Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud... píše se někde ve Starém zákoně.
Tak tak nějak se momentálně cítím.
Sice jako vánek nevypadám, ale tak nějak mi vnitřně je.
A počítač je obláček na nebíčku a slunce je kytička.
Tak vidíte, jak se dá pomaloučku polehoučku zblbnout :-)
Nic - obléknu svůj vánek do společensky úměrného oděvu, vypnu svůj domácí obláček (a dost!) tedy počítač a půjdu zkoušet jiné "vánky" (Ivánky).
Až doputuji na katedru pedagogiky naší matičky OU, pak
bloudě zabloudím mezi přeludy... (tak pokračuje Starý zákon, ne já)
a vystavím těm vánkům známky

do elektronického indexu

a pak odvanu domů :-)

opět ke svému počítačovému obláčku

91 jmen

Dobré ráno, sedím u počítače a jen tak koukám... před sebou ještě 91 jmen z e-mailového putování. Vím, slíbila jsem, že to bude okamžitě, ale jak mnozí - tedy Vy z těch 91 poutníků - vidíte, že nestíhám. Doufám, že nejste příliš vystresovaní, už jsem si dokonce našla i systém a snad se mi podaří doputovat co nejdříve....

Jen jsem vám chtěla všem říct, že celkově jste mi přivodili (už se neumím ani vyjadřovat) podivné emocionálně laděné hnutí mysli - radost spojenou s vděčností a s vzácným pocitem, že to všechno kolem nás má možná sice skrytý, ale přece jen smysl. Mám zrovinka drobet problémy s vedoucím v práci, a zbyly by mi jen oči pro pláč, nebýt Vás - protože po přečtení Vašich putování a Vašich uznalých slov je mi prostě na světě líp a - moc za to děkuji. Taky básně, rýmovačky a kresby čarodějnic a tanečnice Máji jsou naprosto úžasné. A Kantovy citáty možná vykřikuji i ze spaní a budím tak našim ubohým Kantem z klidného spánku svého prací zemdlelého muže :-)

Ach jo, jak vidíte, humor mě neopouští, tak snad ve zdraví dojdu,
mějte krásnou sobotu a neděli,
MP

Otázka, která mě trápí: má se při oslovení více lidí psát velké nebo malé v -V ve slově Vás? Mám v tom zmatek - ale myslím tím Vás jednotlivě i vás dohromady - pokud to nějakému češtináři z vás trhá oči, moc se omlouvám :-)))

Tak píšu a píšu a odpovídám jak o dušu, ale v e-mailech to jak kdyby ani neubývalo. Myslela jsem, že to dneska stihnu, tedy včera, a moc se omlouvám těm, kteří zatím marně čekají. Vaše putování je tak vydatné a tak mě vybízíte k odpovědím a k reakcím, že Vás prostě jednotlivě nechci odbýt a prostě si s Vámi povídám asi víc než je zdrávo...

snad ještě něco stihnu dnes, hlavně si vyhledám Vás, kdo jdete ve středu na zkoušku... ať Vás mám "přečtené" a ať Vám můžu říct, že to prostě máte.. a nikam chodit nemusíte.

Tak zatím :-)

Ještě putuji

dobré ránko všem nedočkavým - hlásím, že ještě putuji. Nevěřili byste, ale prokousávám se e-mailovými "rozhovory" s každým z Vás a nikoho nechci odbýt, když už jste si s tím dali tu práci :-) Zatím jsem hodně spokojená, ale jde se mi pomalu, ale s radostí nad odpověďmi... ale je vás všech více než dvě stě.... až to všechno projdu, napíšu sem přesné číslo, ať víte i vy sami, kolik nás poutníků vlastně bylo.

Mějte prosím tedy ztrpení, zatím ještě "jdu" a baví mě to.

Mp

Těm, kterým píšu, že uspěli výborně, mají tedy splněnou i zkoušku na tutéž známku :-)

Pro kontrolu pedagogům volného času

Dobrý den, měli byste v této chvíli mít už všichni z předmětu pedagogika volného času mé okomentované odpovědi na Vaše putování. Prosím, jen pro kontrolu, pokud jsem někomu neodeslala a ještě čekáte, napište mi na e-mail mia.proki@seznam.cz.

Ale doufám, že jsem na nikoho nezapomněla, nikoho nepřehlídla, nikoho nepopletla :-)

Děkuji a přeji pěkný den..... pěkné "volnočasové" dny zkouškového období,

mp

Maily, maily, maily :-)))

Dobrý den, prosím, nebojte se - mám sice přeplněný pracovní mail, ale to neznamená, že mi nechodí Vaše pošta, jen nemám jak odesílat tu svou.

Ale pokud do 18.5.09 nedostanete ode mne odpověď - tak pak se začneme pídit, zda-li došla- nedošla.

Zatím jsem v pohodě, tak buďte taky a mějte

pěkné dny....

Plahočení

Plahočím se, plahočím, přes hory a doly, lesy a kopečky, v dešti i slunéčku, a koukám, kde život můj se půlí se svou poutí :-))) a boty mám rozedrané a oči vykoukané a prstíky ošoupané od klávesnice...

Nebojte, doufám, že aspoň už některým z Vás mé odpovědi došly.

Krásně se to čte. A i když si naříkám, že cíl je zatím v nedohlednu, v srdci mám dobrý pocit a moc Vám za to všem děkuji.

Jen teď všem odpovídám ze svého osobního mailu, tak se nelekněte - ten pracovní mám přeplněný tak, že mi nejde pošta odesílat :-) Ale je opravdu jedno, zda-li je adresa napsána s malými či velkými písmeny, vždy to (tuším) dojde.

Moc Vás všecky zdravím a ještě pro informaci, do neděle 17. 5. chci mít zvládnuty všecky poutě, tak snad se mi to zadaří... dojít bez úhony.

Držte mi palečky.

V cíli

Tak jsme na konci naší poutě.

Děkuji všem, kteří jste se mnou putovali. Pro mne to bylo do této chvíle spíše jen sólo putování, ale vím, že to bylo jen zdání. Nevím, kolik vašich poutí mi přijde na mail, kolik vás vlastně bylo, dovím se to až teď zpětně, když mi budete svá putování zasílat.

Jen bych chtěla říct, že asi tak podobně, ne-li stejně, to je i v životě. Někdy se nám zdá, že jsme a jdeme životem sami, a přitom nemáme kolikrát ani tušení, že tomu tak není a ani netušíme, kdo vše jde s námi nebo nás doprovází. A že v danou chvíli nemusíme a obyčejně ani nevíme, že sami nejsme.

Je to pěkný pocit do budoucna a do života.

Jdeme tímto světem, každý tou svou jedinečnou poutí - a nikdo nikdy z nás není sám.

Byla bych ráda, kdybyste si to zapamatovali... a až jednou budete klopýtat, snad budete vědět, že vždy je koho se přidržet - i kdybychom toho druhého přímo neviděli... vždy s námi někdo byl, je a bude :-)

Tak tedy někdy příště možná na shledanou....

Otázka poslední č. 25 pro filosofii výchovy:

Co byste Vy sami řekli závěrem naší poutě? Mělo to pro Vás nějaký smysl, jste rádi, že jste "putovali" ?

Myslíte si (upřímně), že Vám dala filosofie výchovy něco do života, že bude nějak pro Vás užitečná? Nebo to jsou a byla jen slova, slova, slova? A že tato pouť mohla nahradit některé přednášky, které se (díky rozvrhu) nekonaly?

Botky ošoupané

Tak už mám skoro ošoupané botky samochodky z toho neustálého putování z místa na místo. A protože jsem Vás některé doprovázela na přednáškách jen málo (1 x za 14 dnů a navíc něco odpadlo), tak se o ty Vaše boty taky bojím... ať Vám neupadnou... :-)

Možná je pěkné filosofovat o životě, a někdy snadnější než jej žít - ale nenechte se mýlit, filosofovat znamená mimo jiné mít vlastní zkušenosti se životem.

Což mě někdy mate.

V knihách najdeme jen slova - a slova jsou zrádná, protože ne vždy vystihují správně obsah. A navíc jsou někdy hodně bolestná a bolí.

Měli bychom se naučit používat je tak, aby nebolela a abychom jimi neublížili... Co druhým vlastně dáváme a máme vůbec co nabídnout? Něhu slov, něhu doteků, něhu života... nebo opačně jen rány?

Někdy se toho hodně bojím.

Otázka č. 24 pro filosofii výchovy:

Máte boty cestou již taky hodně prošoupané?

Bylo Vám příjemně na naší cestě? Sluníčko hřálo a pálilo nebo spíše pršelo? Nebo snad i chladno bylo? :-) Zažili jste "něhu" slov nebo spíše pocit ohrožení?

Pták, který klove - a mne to dojímalo

Dneska prý pršelo. Prý celé odpoledne.

Ani o tom nevím. Byla jsem v práci a vůbec jsem si deště nevšimla.

Někdy se to stává, že se dějí věci, ale jsou tak nějak mimo nás, protože není kdy si toho všímat.

Tak jako třeba ty mé žebřičky. Myslela jsem si, hloupá, jak ten sameček není hodný a dojímalo mne, jak se o tu svou samičku stará a pořád u ní sedí, dokud jsem si nevšimla, že má poklovanou hlavičku, a témeř bez pírka - a že to on, ten pták jeden, to on jí ve chvílích, kdy se nedívám, což je pořád, zobákem do té hlavičky buší!

Na mou duši

o tomto je život

a pro slova není slov

Otázka č. 23 pro filosofii výchovy:
Co znamená, že dobro a zlo jsou jako jednovaječná dvojčata? Také si to myslíte?

Být u toho

Největší životní moudra jsem však pochytila od své maminky. Jedno bylo takové nenápadné a já až časem - teď svým žitým časem - skutečně pochopila jeho hloubku.

Pořád jsem si rozbíjela kolena - o stromy, kameny, ploty a cesty v naší blízkosti. Když jsem vždycky ubrečená a porůznu roztrhaná a poškrábaná a zakrvácená přiběhla domů, první cesta byla k mamince, ať mi to pofouká. A protože to bylo skoro denně, zákonitě mamince došla trpělivost a jednoho krásného dne mi řekla tu větu: "Bylas u toho?" Já tu větu nyní považuji skoro za základ výchovy.

Vždy, u všech událostí, u všeho, co se nám stane, u všeho, co nám i ublíží, když jsme potrhaní na těle i na duši, u všech nedorozumění a konfliktů, u všech ran, - vždy, vždycky u toho nějakým způsobem i jsme. Když u něčeho jsem, nejen že nesu zodpovědnost, ale - můžu si za to, protože to mohlo být jinak, mohla jsem se zachovat jinak, mohla jsem to změnit, nepřipustit, nedopustit. Vždycky, když si u něčeho jsem, je to i z mého rozhodnutí, z mé vlastní vůle...

Možná, filosof by řekl, že to až zase tak pravda není. A možná se to nedá ani vztahovat na děti. Ale - přivádět je k tomu, že si jsou "u toho", to je základ samostatnosti i zodpovědnosti. Za sebe i za druhé.

Jdeme naší životní pouti a jsme si na ní, jsme u toho... ať se děje cokoliv. Nám i druhým.

Ot. č. 22 pro filosofii výchovy:

I. Kant hovořil o třech nutných postulátech k životu. O něčem, čemu máme prostě věřit a neřešit to. Jsou to : víra v Boha nebo v nějakou vyšší spravedlivost, dále víra v to, že život po smrti nekončí a víra, že to, co v životě děláme, děláme ze své vlastní vůle - tedy víra ve svobodné rozhodování.

Myslíte si, že jsou tyto nutné postuláty platné a uplatnitelné i pro současného člověka?

Znáte ještě nějaké jiné slavné výroky tohoto filosofa? Jaké? (stačí jeden)

TERMÍNY ODEVZDÁNÍ PUTOVÁNÍ !!!

Dobrý večer,

množí se mi dotazy, týkající se termínů.

Udělala jsem si pořádek ve své hlavě a zodpovědně konstatuji, že :

do 8. 5. 2009 zde budou otázky, tak aby jich bylo celkem 25.

Do 15. 5. je můžete zpracovávat a zasílat mailem.

a ještě prosba - prosbička - maličká

prosím, nemohli byste mi k tomu putování a zároveň s ním poslat také nějakou Vaší fotografii, ať mám představu, ským "mluvím?" (není to podmínka, je to prosba).

Moc děkuji a moc zdravím a těším se.

mp

Furor paedagogicus

Výchova je doprovázení na cestě. Doprovázíme druhé v určitou část jejich života a působíme na ně v dobrém i zlém. Tím, jak žijeme a jací jsme, dáváme příklad - opět dobrý nebo odstrašující, jak se může, má nebo jak by se mohlo žít a také jak by se asi žít nemělo. Nikdo z nás není odborníkem na výchovu, ani na život, nikdo se nás neptá na to, jeslti to umíme, ale všichni s tím nějak bojujeme už tím, že žijeme... Všichni jsme takříkajíc na "jedné lodi", tedy na jedné cestě, někdo už déle, někdo kratší dobu, někdo úspěšněji jdeme, někdo častěji padá, někdo i padne a někdo třeba i vzlétne - záleží na okolnostech, na čase, na prostředí, na našem genetickém vybavení, na "nesmrtelnosti chrousta" či kdo ví na čem vlastně... výchovu většinou chápeme jako něco, co se "musí" předávat především dětem v podobě norem a řádu a pravidel. Ale výchova - to je něco jiného než jen tady toto. Je to především práce na sobě samém. Je to hledání životního smyslu a optimismu a naděje a a a...

a vůbec.

Furor paedagogicus je strach vychovatele z toho, že něo z nás "se musí" předávat ostatním. Proto bychom měli dbát na to, abychom měi co předat -

protože kde nic není,

tam ani čert nebere

Otázka č. 21 pro filosofii výchovy:

Pokuste se vyjádřit to, co je výchova, čím by být měla a co s ní v dnešním světě. Jaký je Váš vlastní názor na výchovu?

Mé trojí "moudro"

Je to takové zvláštní, myslet někdy na to, co je v životě asi důležité. Rodiče a vychovatelé a učitelé by v tom možná měli mít aspoň trošku jasno.

Třeba já osobně zrovna moc žít neumím - a zdá se mi, že ostatní s tím až takový problém jako já nemají - ale přesto si myslím, že jsem k nějakým "závěrům" o tom, co je v životě důležité, nějak došla.

Tak za prvé - důležité je nebrat se zase až tak vážně. Umět myslet na druhé a ne na sebe. Kdo myslí na sebe, a jen na sebe, je zbytečný člověk, protože nikdo jiný kromě jeho samého ho nepotřebuje. Dokonce to znamená "být sám", sám, protože pro nikoho tady potřebný nejsem. Život jen pro sebe, v tom je ukryta samota a osamělost.

Za druhé - důležité je dovolit druhým, aby měli chyby a nezlobit se za ně na ně. Odpusťme druhým, že nejsou dokonalí, protože ani my dokonalí nejsme. Odpusťme i těm, kteří nám ublížili či ubližují. Odpustit není slabost, je v tom naopak síla zastavit zlo.

A za třetí - důležité je vědět, že každý člověk je v jádru dobrý, jinak by ani nebyl člověkem. A nejen to - i ten, kdo nás třeba ani nemá rád, je - kupodivu - dobrý člověk. Ten, kdo mě nemá rád, nemusí být zlý, i když je to někdy těžce uvěřitelné. Ale to, že mě někdo rád nemá, nemusím řešit ani se tím trápit, protože s tím nic nenadělám - je to jeho věc a má na to právo.

Jsou to taková tři moudra, která mi pomáhají žít.
Snad pomohou i Vám.

Otázka č. 20 pro filosofii výchovy:
Je výchova činnost, která by měla být spojena s uměním odpouštět?
Otázka pro Vás jednotlivě a osobní, na kterou nemusíte odpovídat mi, ale jen sobě: jsou lidé, kteří Vás nemají rádi, zlí lidé? Dokážete si připustit, že i celkově kvalitní člověk Vás nemusí mít rád a dokonce Vám může chtít ublížit?

Pedagogům volného času

Moc a moc bych chtěla poděkovat vám všem, kdo jste mi již poslali svá putování. Je to vesměs krásné počteníčko a vodníček se mnohým z vás povedl, a pohádka o něm taky. Moc děkuji. Děkuji také za moc milá slova, která jsou ve vašich putováních adresovány mně samotné. Nejen, že si toho vážím, ale také to hodně potěší a dodává sílu snažit se dělat něco i dál a třeba nebortit se ani pod přívalem práce.

Doufám, že se mi podaří odpovědět všem co nejdříve.

Zatím přeji pohodový zápočtový týden :-))), plný úspěchů.

Mít těžký život :-)

Někdy přemýšlím (ale opravdu jen někdy), co to vlastně znamená "mít" těžký život.

Nemít lásku, nemít peníze, nemít radost, nemít proč žít, nemít štěstí, nemít zdraví, nemít úspěch, nebo - já vlastně ani nevím, co všechno.

Možná by to tak i mohlo být a něco z toho by se vybrat mohlo, až na to, že - filosof by řekl - že je to celé nesmysl, protože my svůj život nemáme, nevlastníme jej, nemůžeme si ho darovat, pouze vzít - a "mít" znamená něčím disponovat, no a my svým životem nedisponujeme. Jen si to myslíme, a je to jen iluze, ale náš život nám nepatří. Tak ho ani nemůžeme "mít" těžký.

"Fú" - vzdychl zrovna teď můj probudivší se manžel.

Zrovinka se totiž chystá na noční a já slíbila, než šel spát, že mu vyžehlím košili. Slyším, jak z kuchyně říká: "s Tebou to ale mám fakt těžký život!"

Tož nic. Jdu se pokusit tomu bláhovému muži, co o filosofii nic neví, inteligentně vysvětlit, že z "filosofického" hlediska plácá nesmysly. Neb svůj život nemá. Tak ho ani se mnou nemůže mít těžký.

Držte mi palce, snad uspěju :-)

a on pochopí...

Otázka č. 19 pro filosofii výchovy:
Jak by se měl můj manžel zachovat a proč?
a) rozčilit se
b) neříkat nic a vyžehlit si košili sám a bez řečí
c) odpustit mi to

d) jinak -jak?

Smutnění

Dobrý večer, tak snad si ten prvomájový večer hezky užíváte... :-))

Abych se přiznala, mně je tak nějak tento večer i po mnoha letech vždycky drobet smutno na srdci.

Před dávnými a dávnými časy, možná snad kdysi v mém minulém životě, tak dávno se mi to zdá - jsem byla tohoto večera poprvé políbena svou první láskou.

Byl to modrooký blonďák, a byla jsem tak zamilovaná, že jsem prostě zapomínala dýchat, když jsem ho potkala. A po té první letmé puse jsem málem omdlela.

A bylo to zrovinka na prvního máje...

Dnes už nežije a je jen ve vzpomínkách, které bolí.

Co se smutkem, který nás občas přepadá? Jak jej vydržet?

Jedna česká herečka, již opravdu vysokého věku, říkala ve 13. komnatě, jak vše přežila - bolest a smutky si připustila snad jen ke kotníkům, nanejvýš po kolena, výše ne.

Moc se mi to líbilo, - i když já samotná toto neumím. Mě to pohltí - i po létech - vždycky úplně celou.

Ale zatím ještě žiju, tak co...

Otázka č. 18! pro filosofii výchovy:

Někdy se říká, že člověk je bytostí "věčného návratu". Možná. Ale kam se neustále vrací a proč?