Myš

Vypadám dneska jak vyoraná myš.

Nebo spíše jak vytopená myš. K tomu, že hrozí z ničeho nic povodně ta vytopená myš asi "sedí" víc.

Ale vlastně - ehm - nevím, jak ta vyoraná či vytopená myš vypadá. Každopádně asi blbě. A každopádně se celkem tak blbě i cítím.

Ještě pořád totiž nejsem na konci našeho putování. A nevím, jak vám všem, co ještě čekáte, říct, jak mě mrzí, že jsem ještě všecky kopečky, lesy a řeky vašich putování nezvládla. Ale už se mi ta cesta krátí. Cíl je snad už v dohlednu, tam někde za povodní za rozbouřenou řekou... :-) a vyplaví mě z vašich názorů a myšlenek s očima podbitýma únavou.

Je prý krásné putovat. Celý náš život je vlastně jedna taková velká krásná pouť. A není důležitý cíl, ale cesta.

Tak pořád ještě jdu.

Ne jako vyoraná či vytopená, ale vcelku jako smutnošťastná myš, která dorazí do cíle co nevidět.

Prosba - slezskoostravský hrad

Nepředloženě jsem opět něco slíbila - a hoří mi za perdélkou, protože zatím se mi nedaří ani malinko slib splnit. Mám sehnat několik - snad 10 - studentů jako výpomoc při organizování programu pro děti teď v sobotu 20.6. na Dni slezské na Slezskoostravském hradě. A nikdo z mnou oslovených nemá čas...
Kdybyste náhodou o někom ochotném věděli, prosím, dejte mi vědět na můj mail mia.proki@seznam.cz. Spadne mi kámen ze srdce a o jednu starost bude opět míň (v poslední době je skutečně odpočítávám a odčarkovávám... tedy ty starosti)
moc děkuji za případnou ochotu a pomoc a přeji pěkné dny,
mp

Dobrý večer, všem pondělním "putujícím" - od těch, od koho to mám (pro ty, co se mne ptají - pokud to nemůžu najít, sama píšu maily, nebojte se), už mám na pondělí i úterý putování přečtená a pročtená, teď jen dopisuji komentáře a poznámky. Občas se některými putováními nechávám unést až tak, že zapomenu reagovat a pak se k tomu vracím :-) , některé z Vás mám přečtené už i několikrát a pak nevím, jestli jsem už neodepisovala, tak to teď kontroluji a procházím - na pondělí jsem prozatím u jmen do písmenka K. - ale sedím nad tím a pročítám a posílám... ale tedy jen abyste věděli, ti, co posílali putování, za tím všichni uspěli, tuším až na jednu výjimku :-), a ke zkoušce jít nemuseli. To paltí teď pro pondělí i úterý - není tam nikdo, kdy by neuspěl. Spíše naopak, mám radost z toho, jak jste to zpracovali...

Tak zatím a dobrou noc, i pěknou neděli - obojí můžete mít, co se týče filosofie výchovy, v pohodě a v klidu.

Omlouvám se všem, kteří ještě čekají na mé vyjádření k putování. Nějak jsem odpadla - a musela si dát chvíli od putování pauzu, už i proto, že se na mne nahrla spousta jiné práce, která musela být udělána - jak jinak - než okamžitě.

Sedám opět k Vašemu putování a docela se těším...

a moc děkuji za vaši trpělivost

zítra poprvé a naposled (?)

Je to zvláštní, ale - zítra bude den, který v takové podobě prožiju úplně poprvé.

Možná se zeptáte:

Je možné v mém věku ještě vůbec něco prožít poprvé? :-)

Ano, je.

Hodněkrát jsem na takový podobný den myslela, - a nebylo mi veselo, protože něco definitivně končí (? je tomu ale opravdu tak?) a něco začíná. V mém životě, ale především v životě někoho jiného, kdo po dlouhou dobu tak nějak patřil ke mně.

Tři roky, možná více, jsme spolu byli den co den, a svým způsobem taky noc co noc.

Poslední roky života jsme spolu byli už jen málokdy, vlastně jen občas.

Achich jo.

Zítra se žení můj nejstarší syn.

A bude to zvláštní, protože oba k tomu přistupujeme jinak. Tak nějak z opačné strany.

Pro mě to bude úplně a naprosto bez diskuse poprvé - ale určitě ne naposled

a pro něj možná? sice také poprvé, ale možná a zároveň také naposled :-)

známá píseň

Psala jsem si tak včera večer na počítači a z obývacího pokoje slyšela patrně vzpomínkový pořad na Waldemara Matušku.

Poslouchalo se to hezky, hudba a zpěv nijak nerušily.

Až najednou - od dětství známá, určitě více jak tisíckrát slyšená píseň, tak často i mnou samotnou zpívaná, a teď najednou v něčem krutě nová - píseň závěrečná:

Sbohem, lásko, nech mě jít...

Tak tato melodie a slova mě zvedly od počítače.

"Nech mě jít, bude klid, žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý..."

A mne poprvé v životě napadlo, a došlo mi, že to je i píseň pohřební.

"Já tě vážně měl moc rád, co ti víc můžu dát..."

Je to pravda.

Lidem více dát nemůžeme -

a jednou všichni půjdeme "o dům dál".

Měli bychom té lásky do té doby stihnout asi ještě co nejvíc...