"Jsme pouzí poutníci za láskou světlicí"
zpívalo se kdysi v jedné písničce.
Jejda, ani teď nevím, kdo ji vlastně zpíval.
Mankote - a ani nevím, jestli to byl muž nebo žena? Zpíval to ženský nebo mužský hlas?
Mám v tom chaos.
Stárnu a zapomínám.
Ale hlavní je, že putujeme.
Hmm - a smutno mi je :-)), protože si tak nějak nemůžu vzpomenout, za čím to vlastně jdu a kam to vlastně putuju. A proč.
Ale prý to tak někdy v životě bývá, že se občas zmateně točíme v kruhu a ztrácíme směr.
Ale nesmíme to říkat nahlas - a už vůbec ne my, pedagogové (minulí, současní i příští), protože ten směr prý máme nejen neustále mít, ale dokonce jej i ukazovat ostatním.
Aby se neztratili.
Tak ať se neztratíme...
když už tedy jsme jen ti poutníci
za láskou
světlicí
Otázky č. 7: Skoro ani nemám odvahu se ptát... - je dítě láskou? A může být smyslem života svých rodičů, pokud jedním z cílů výchovy je jeho samostatnost?
A jak je to s těmi okny lásky, jimiž dítě vidí svět?
Žádné komentáře:
Okomentovat