21. 12. 2011

Poklady

Tam, kde je náš poklad, tam je také naše srdce. Píše se na jednom místě v Novém zákoně.
Možná právě v této době je více než kdy jindy znát, kde vlastně "jsou" naše poklady. A kde "je" naše srdce.
Nebo u koho...
Je to zvláštní. Srdce prý nepodléhá rozumu, a vlastně si dělá, co chce, tak nějak i nezávisle na nás a na naší vůli.
Staří Egypťané říkávali (aspoň se to tak v chytrých knihách píše), že se máme řídit hlasem svého srdce, dokud žijem. Ale co když mi mé srdce říká nesmysly?
Navíc když o svém srdci nejvíce "víme" doopravdy jen tehdy, když nás hodně a skutečně bolí? Fyzicky i psychicky.
Takže, že by v bolesti byly ukryty také naše poklady?
Ale Vánoce a láska o bolesti nejsou - jsou o vzájemném obdarovávání, o štěstí, o radosti....


Otázka dvacátá první radostná: Už jste našli svůj poklad v srdci? (nemusíte odpovídat konkrétně, otáka je hodně osobní)
Otázka dvacátá první vlezlá a vtíravá: Vzpomínáte si na své nejkrásnější Vánoce?
Otázka dvacátá první normální: Ještě Vás baví naše otázky? Která se Vám zdála nejpohodovější a která nejtěžší?

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Mé nějkrásnější a nejkrutější vánoce byly v jednom. Narodila se mi dcera, a na Vánoce jsme se vrátily po vážné nemoci domů. Nejkrásnější pro mne bylo to, že přežila. Vůbec fatální nebo nejodpornější to, že jsme je trávily s člověkem, který mi a mé dceři ublížil tak, že jsem se z toho dodnes nevzpamatovala a šrámy zůstaly na duši a určitě zůstanou, poněvadž člověk má paměť a na to nejkrásnější většinou zapomíná hodně rychle. Na to tragické nikdy. Takový je osud. Na otázku druhých nejpěknějších vánoc odpovím jednoduše. Byly jimi letošní Vánoce, kdy jsme nehostili poprvé tchyni a slavili jsme je s manželem, dcerou jako rodina. Sedli jsme si k sobě, objali se, řekli si, že se máme rádi a že jsme rodina na správném místě a vyprávěli jsme si o životě, což děláváme v průběhu roku, nikdy však o Vánocích. Vždycky nám tu pohodu narušovala tchyně. Nevím proč. Mělo to své kouzlo. Spali jsme v objetí. A pro mě to byl nejnádhernější zážitek po útrpné cestě, kdy si člověk řekl, vzala jsem si hodného člověka, který nás (mě i dceru) má rád a dcerku bere jako vlastní.

Asi tak. Nevadí mi, že tu píšu osobní zážitky. Ono to tu občas patří říct, co člověk cítí a jak vnímá lidi kolem sebe. Mějte pěkný zbytek svátků a přeji Vám hodně tvůrčí inspirace a zdraví.

Petra Bojceňuková

Anonymní řekl(a)...

Ještě jsem chtěla odpovědět, že mě otázky baví a bavit budou. A co se týká mých pokladů: je jím dcerka a manžel. Poté maminka a tatínek a bohužel už zesnulí: dědeček z tatínkovy strany a babička z maminčiny strany. Nevím proč, dalo by se říct, že jsem je měla raději než vlastní rodiče, které miluji taky. Ale táta měl své mouchy a děda byl pro mne idol. Byl profesorem a později tlumočníkem. Mluvil 2 světovými jazyky. Němčinou a francouzštinou. Mimoto miloval vážnou hudbu. V níž měl dalekosáhlejší přehled než já s Konzervatoří. Babičku jsem milovala pro její vroucnost a když umřela v mých 11 letech, inspirovala mne duchovně (záhadným způsobem jsem se probudila ze spánku a začala jsem na sobě pracovat v klavíru). Jezdila jsem po soutěžích a tvrdím jednu věc, že poklady nás inspirují k vyšším metám.