Život je cesta do neznáma.
Tak jako nechápu bermudské trojúhelníky na našem malém dvorku, mizení koťátek,
tak nechápu ani tuto cestu, která prostě je, a to i bez našeho prvotního přičinění.
Najednou si tady tak prostě jsme a jdeme v určitém čase, v určitém místě, jako by odnikud nikam (?)
Marné je po něčem toužit, a nedosáhnout toho, marné je jít a nedojít; marné věci konáme, z marných se radujeme, dokud na svou marnost nezajdeme - lamentoval? nebo jen konstatoval náš J. A. Komenský. V tom labyrintu zdejšího světa... máme "tu cestu" hledat ve svých srdcích.
Uff.
Někdy si to představuji jako opravdové údolí, lemované slzami.
Nebo raději smíchem. Protože obojí léčí.
Koho? No přece nás, podivné to bytosti, bloumající a tápající na jakési to cestě
velikého dvorku, ve kterém postupně vše mizí...
Žádné komentáře:
Okomentovat