Zdravení

Krásné, prosluněné, letní ráno.

Jdu přes náš most směrem domů. Snažím se vstřebat tu krásu. Kopec Landek, vzadu soutok řeky Ostravice s Odrou, domky naší dědinky, stoupající v mírné kopcovité krajině, ulice utopena v údolí u řeky.

Po řece plují kachny, nad řekou a nedalekou velkou skládkou létají racci.

Krása pohledět.

Zastavím se na mostě a chvíli pozoruji řeku a kachničky (je jich 13), které se potápějí pod vodou, kde vidím jen jejich siluety, a zakrátko se opět vynoří nad hladinu. Celá taková krásná rodinka.

Přicházím domů a jdu pozdravit naše koně.

Dvě srnky se spokojeně krmí jejich ranní dávkou sena. Oba koňové stojí opodál a pozorují ty srny skoro stejně nehnutě jako já.
Pod nohama se mi pletou naše kočky.
Kohoutek kokrhá. Také on zdraví nový den.

Přes staré a vysoké stromy naší strouhy prosvítá slunce.

Koloběh...

„Aji, aji“! volá má malá vnučka na pozdrav.

Je krásné mít vnoučátka. Mnohé na světě tím už i jinak chápu. Být prarodičem prý znamená mít druhou šanci. Ne, ne, takto to správně zní: Prarodiče jsou rodiče, kteří dostali druhou šanci.

Je to krásný pocit být prarodičem.

Malá natahuje ručku, a vede mě někam tam, kam chce jít jen ona.

V tichém údivu pozoruji to malé dítě, jak si umí prosazovat a prosazuje to své.

Jak se v něm rodí myšlení. Nebo jen rozvíjí?

Když ji vezmu do náruče, trochu se vzpouzí. Nechce být nošena, chce sama. Ale v nestřežené chvíli mi začně prstíky zkoumat a ohmatávat obličej.

Něco si k tomu povídá. Asi v pozitivním slova smyslu.

Nerozumím miminštině. Batolenštině. Či jak se tomuto dá říkat.

Do té krásné chvíle náhle zakokrhá kohout.

Ta malá se lekne až tak, že spustí nezdolatelný křik.

To zase vyděsí toho kohoutka. Stáhne zbytek (či již nově rostlá?) ocasní pérka a peláší, co mu jeho nožky dovolí, zpátky do stodoly, kde má svůj úkryt.

„Koki, koki“, říká malá a udiveně hledí.

„Koki, koki“, volá můj stařičký otec

 a hledí neméně udiveně.  

Koloběh života. 

Zuby

A nemusíme jen ztrácet pérka.

To děda, můj otec, je také docela nešťatný. Ztratil někde zuby. Už týden je hledá.

A je pozoruhodné, na jakých místech.

Vysmejčil celou ledničku včetně mražáku.

Prošacoval všechny kapsy všech sak a bund a kalhot, které má.

Donutil mě, ať projdu zahradu, a hlavně pod sušákem, jestli mu nespadly tam. A ať se podívám i u koní.

Trochu mě mate představa koně, jak chroustá dědovy zuby... brr. I ta představa, že mu ty zuby (dědovi) z pusy vypadly jen tak, samy sebou. I když, Coregu tuším nikdy nepoužíval...

Podíval se do všech šuplíků. Dokonce v kuchyni lezl po čtyřech a díval se, jestli nezapadly do nějakého kouta.

A zrovna před chvílí - ehm - svítil baterkou za radiátory, jestli třeba nejsou tam.

Nevím, jak mu mám říct, že se bude muset patrně s těmi zuby rozloučit.

Že kdo ví, kde je nechal...

Stáří je věc nelehká

Ještě k těm pérkům

Stejně to je zvláštní. Vědět, co vše se ve světě děje, a mít přitom starosti o kohoutí pérka.

Puč v Turecku, mrtví v Nice

a mě trápí pérka na kohoutkově prdélce.

Ale není tomu tak, to... to jen tak vypadá.

Trápí nás někdy zdánlivě malé věci, abychom nepadli pod těmi velkými.

V deštivém večeru jsem si při večerní procházce zcela ucourala sukni v kalužích na naší ulici.

A zítra to bude týden, kdy jsem hledala svá koťátka - místo přípravy nedělního oběda, a týden, kdy zcela náhle, nečekaně, zemřela naše sousedka.

Naše ulice se v posledních letech zcela vylidňuje. A na místa "starousedlíků" se přistěhovávají jiní.

Vše je jiné a jinak.

I ta péérka kohoutka...

Ale ta prý opět dorostou.

A kohoutek, na rozdíl od jiného dění ve světě, bude (skoro) stejný jako dřív.

Potřeba druhého

Našemu kohoutkovi vypadla zadní okrasná pérka.
Dělá mi to starosti.
Nevím totiž, proč. Proč a jak mohou vypadávat ocasní péra a jestli opět narostou?
Ono ten pták teď v těch posledních deštivých dnech vypadá spíše jako zmoklá slépka, než naparáděný okrasný kohoutek.
A kokrhá a kokrhá...
Manžel říká, že o sebe - ten kohout - nedbá.
Nevydržela jsem to a zatelefonovala jsem kvůli tomu na veterinu. Co jako s tím? A jestli to nemůže být nemoc.
Vy máte jen kohoutka? Zněl dotaz. Slepičky ne?
Ne, je sám.
Ale má na dvorku kočku, koťata, hnízdo kosů, dva koně o kus dál na zahradě, hejna špačků, bažantů a kdo ví čeho ještě...
To nestačí. Doktor se mnou mluvil jak s dítětem. Kupte mu slepičku. Asi si to vytrhal, když tu parádu na nic nemá...
Hmm.
Přemýšlím.
Že by i to zvíře potřebovalo toho druhého, aby bylo samo sebou...?

Malinová šťáva

Večer na naší zahradě létala malá světýlka.

Svatojanské mušky.

Broučci...

A přes den hejna ukřičených špačků, která se slétávala na naše již přezrálé třešně.

Otrhávám bílý rybíz, přemýšlejíc, co z něj udělám. Je ho opravdu hodně. Tak se bojím, aby nepřišel nazmar. Když už ho neponičilo včerejší krupobití, byla by ho opravdu škoda.

Někdy se život tak nějak zvláštně točí a obrací nazpět. Vybavuje se mi léto kdysi dávno, plné ranních výprav do nedalekého lesa na maliny a ostružiny (dnes tady samy divoce rostou), na maminčinu bublaninu a voňavé koláče, na malinovou šťávu.

Na kedlubnové zelí z vlastní zahrádky a zelené lusky hrášku.

Na sobotní velký úklid domku.

Jo, jo, a na sušení sena, to bývávalo téměř hlavní letní činností, tedy ještě kromě srpnových žní.

Tolik práce bejvávalo v létě...

Bejvávalo.

Ve čtvrtek začne v Ostravě veliký festival, zvaný Colours. A dnes jsme si s manželem dali kafe ve Starbucksu v Karolině. Marcipánové. A nějaký nápoj z malin.

Kam se "hrabe" na malinovou šťávu mé maminky.

Ale což. I tak, léto budiž pochváleno...

Ráno

Dnes má být hodně parný letní den.
Portugalci vyhráli mistrovství Evropy ve fotbale,  ve Španělsku při býčích zápasech zahynul mladý matador, včera na závodech tady v Ostravě zase mladý motocyklista... Sobotka pohrozil odchodem z funkce a v Japonsku se narodil první tučňák z umělého oplodnění...  a finská spisovatelka tvrdí, že oslava mužství není potřeba.
Není asi dobré dívat se v tak krásný den na některé titulky ve zprávách.
Naši dva koňové spokojeně žvýkají seno v jarním oparu slunce (zní to i vypadá velice poeticky:-)), kočičky někde někomu ukradly rybu či co a teď ten skelet ohlodávají, kočka matka na ně spokojeně kouká a náš malý zakrslý kohoutek zobe svůj ranní příděl zrní.
A nad tím vším poletují vlaštovky.
Na světě je krásně...
Honem do práce.
(A to prý my vysokoškolští učitelé máme prázdniny :-)))

A zase ta koťata

Napsala mi (e-mailem) sousedka - no sousedka, spíše kamarádka, která bydlí na stejné ulici, ale asi 300 m od našeho domku, jestli nepostrádám koťátka. Že se nějaká "nastěhovala" pod jejich auto.

Jen v trepkách, ani jsem se nepřezula, jsem pro ně vyběhla.

Jenže jsme je tentokrát "vychovávali" tzv. do placha, by neodešly ta koťátka s kýmkoliv a spíše se bála lidí, než aby byla přítulná.

A vymstilo se to.

Za nic na světě se nenechala chytit.

A tak jsem znovu běžela domů (v neděli dopoledne, v době, kdy normální ženy vaří, nenormální nahánějí koťata) pro jejich kočku matku. Ta je oňuchala, jedno se teda "zachytilo" a běželo vedle ní směrem náš domov. Druhé vyděšeně opět zalezlo (třetí prý už nežije, přejelo ho auto).

Cesta domů, za stálého mňoukání jak kočky, tak kotěte a mého neustálého volání čičičí trvala téměř dvě hodiny.

Ale jsme doma.

Teď ještě to zbývající druhé.

Jaké z toho plyne poučení?

Nebojte, asi žádné.

Jen možná to, že to, co máme někdy za ztracené,

tak zcela ztracené není...

Což zní nadějně.

Pořád se nám plete do cesty

A pořád se mezi ty naše "dvorky" a Bermudy a cesty a podivné bytosti, ne nepodobné vánku, plete něco jako láska. 

Nikdo přesně ani neví, co to vlastně je,

nedá se pochopit, uchopit, určit, charakterizovat či definovat,

nikdo (?) neví, odkud se najednou objeví a kam odchází (pokud odejde), 

ale tak nějak hýbe celými těmi našimi životy, pořád se do všeho míchá, pořád všude je a zároveň není,

pořád nám dělá problémy a nenechává nás spát.

Kvůli ní pracujeme, díky ní žijeme, pro ni dýcháme,

smějeme se i pláčeme,

hodně bolí, když není, a ještě více bolí, když o ní pochybujeme,

a jako že o ní pochybujeme pořád, a to i tehdy, když ji máme.

Můžeme o ní mluvit, psát, zpívat, číst, přemýšlet,

můžeme ji hledat, nalézat, ztrácet,

s ní můžeme všechno

a bez ní nemůžeme nic.

Aniž víme, čím a co to vlastně je.

Je ještě podivnější než všechny ty podivné bytosti, říkající si člověk. 

Ale buďme rádi, že je, když je. 

tichý vánek

Jeden takový "tichý" vánek mám doma.

Měla jsem jich více, ale ti již odvanuli do světa :-))) Ten původní tu ale zbyl a zůstal.

A že hluku občas nadělá, ten pouhý vánek!

Je ho slyšet všude a odevšad.

Vládne touto domácností, tímto naším "dvorkem",

vaří, pere, nakupuje,

stará se,

všude po sobě zanechává stopy

a Bermudy na něj neplatí...

Bohužel, bohudík?

A není to jen "nepovedený muž", není to žádný mass, ale je to otec rodiny, manžel.

Za chvíli vyjde z vany jako Afrodita z mořské pěny (jejda, byla to ona?), oblékne se, nastartuje auto a odveze mě do práce...

tichý jako vánek

Podivné to bytosti

Podivné to bytosti jsme my lidé.

Líbí se mi výrok ze Starého zákona, týkající se toho, kým je člověk.

Pokusím se parafrázovat:

Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud. Hluku nadělá, ten vánek pouhý....

Jsme jen vánek, přelud jeden za druhým, a hluku k tomu naděláme :-)))

Znám takové opravdové přeludy. Svět se jimi jen hemží.

Říkají si muži.

A pozor, my ženy k nim také patříme. Jsme totiž, my ženy, podle T. Akvinského, jen nedokonalí mužští-)))

Mass occasionata...

Takže chodíme tímto světem, tímto životem, "mužský" jeden vedle druhého, říkající si člověk, homo sapiens sapiens recens,

ztrácíme se sami sobě na svých dvorcích,

a hluku k tomu děláme, až v uších zaléhá.

Podivné to bytosti jsme my lidé.

Přelud za přeludem, i v tom hluku v podstatě jen tichý vánek, který světem zavane, jen tak si ho profoukne

a zmizí?

cesta

Život je cesta do neznáma.

Tak jako nechápu bermudské trojúhelníky na našem malém dvorku, mizení koťátek,

tak nechápu ani tuto cestu, která prostě je, a to i bez našeho prvotního přičinění.

Najednou si tady tak prostě jsme a jdeme v určitém čase, v určitém místě, jako by odnikud nikam (?)

Marné je po něčem toužit, a nedosáhnout toho, marné je jít a nedojít; marné věci konáme, z marných se radujeme, dokud na svou marnost nezajdeme - lamentoval? nebo jen konstatoval náš J. A. Komenský. V tom labyrintu zdejšího světa... máme "tu cestu" hledat ve svých srdcích.

Uff.

Někdy si to představuji jako opravdové údolí, lemované slzami.

Nebo raději smíchem. Protože obojí léčí.

Koho? No přece nás, podivné to bytosti, bloumající a tápající na jakési to cestě

velikého dvorku, ve kterém postupně vše mizí...

Bermudy

Krásné letní ráno a krásný nový den.

Probouzím se - vlastně "něco" mě probouzí pravidelně v šest hodin ráno. To je doba, kdy společně s mým otcem snídáme. Suchý rohlík a kávu nepopsatelné chuti. Nedívám se raději, jak ji můj otec "vyrábí." Piju.

Dvorek je podivně ztichlý. Ještě v neděli si tady vesele hrála tři krásná koťátka. Byla radost dávat jim ráno snídani (kafe s rohlíkem to však nebylo), dívat se, jak poskakují, jak se doslova a do písmene kočkují.
K tomu se mezi nimi pletl náš zakrslý kohoutek a černobílá kočka máma byla spokojená. Aspoň tak vypadala.

V neděli odpoledne a večer jsem je však už hledala marně. Obešla jsem dokonce i sousedy. Koťátka nikde. Zmizela všechna tři najednou...

Náš dvorek je něco jako koťátkový bermudský trojúhelník. Koťátka zde náhle všechna rok co rok mizí do nenávratna, jen málokteré kotě tu zůstane.

Nechápu to. Ta podivná zmizení, tak jako opět v tuto neděli.

Kočka máma od té doby chodí pořád sem tam a mňouká.

Dnes ráno mi přinesla hraboše. Docela velikého pro tři koťata. Usoudila, že ho dá, když už nemá komu, tak aspoň mi.

Skopla jsem ho zhnuseně dolů ze schodů.

Přinesla mi ho s mňoukáním zpět. Očividně trvala na svém dárku...

Těžký, těžký a nepochopitelný je někdy život.

Nejen pro kočky.

Někdo to tak prostě asi má

Někdo to tak prostě asi má.

Když už "něco" má, tak ve velkém.

Poměrně velký rodinný domek (velký hlavně z hlediska úklidu).

Poměrně velkou rodinu a dostatečně stresující počet dětí. (Pět. Naštěstí? už dospělých).

Nepoměrně velikou zahradu (na její udržování).

Nepoměrně velké starosti všeho druhu.

I studenti mi občas píšou (ne, že by to těšilo), když po mně něco chtějí, takovou tu větu ve smyslu - víme, že toho máte hodně. Přiznám se - nevím zase až tak dost dobře, co mi tím vlastně chtějí sdělit. Zda je to míněno v negativním, či v pozitivním duchu.

Ano, hodně toho mám :-))

Občas až nad hlavu.

Hodně lásky, hodně práce.

Hodně radosti, i hodně slz.

Ano. Jsem prý až netypicky často plačtivá. (Ale nevím, jak to mají jiné ženy mého věku, takže možná mé srovnání moc nesedí, nemusí být pravdivé. Chtělo by to validovat, verifikovat tuto hypotézu, vlastně ne hypotézu, jen předpoklad). Chtělo by to setřít slzy a udělat si pořádek, naučit se uklízet nejen to viditelné, ale také to neviditelné v duši. Nebo v srdci?

Jedno je jisté - úklid neúklid, nakonec jedno kde, jisté je, mám toho hodně, jako v podstatě každý v dnešní době. Kdybych teď sedla k počítači a chtěla "dohnat" všechnu svou práci, a odlepila se od něj až koncem prázdnin, věděla bych, že nemůžu být hotová, aniž bych nebyla "hotová" :-)

Ale však co:

Filosof D. Diderot údajně prý řekl, že lepší je opotřebovat se než zrezivět.

Pěkné, ale opět jsem na pochybách. A mám vtíravou otázku:

Opotřebovaná, unavená, uslzená ženská nebude nakonec těmi mokrými slzami zcela prorezlá a zrezivělá? Bude. My ženy víme, že bude.

Muži to možná mají jinak.

A o tom to celé asi je.

MALÉ LETNÍ POVÍDÁNÍ ŽIVOTEM MÍRNĚ UNAVENÉ PANÍ :-)

Letošní léto - a prázdniny s ním spojené - začalo téměř úžasně.

Můj za několik měsíců devádesátiletý tatínek měl promoci. Na Univerzitě 3. věku naší Filosofické fakulty Ostravské univerzity. Z hlediska jejího vedení tento fakt - 90. let a promoce - prošel bez zvláštní pozornosti.

Naší rodině však nikoliv.

Sjeli jsme se takřka ze všech světových stran.

Jedna z mých snach se nabídla, že tatínkovi na tu velikou slávu v jeho bytě v našem domku trošku uklidí.

Byl to pro mne velice traumatizující zážitek. Při pozorování své snachy a způsobu jejího systematického úklidu krok za krokem (trval 9 hodin), mi došel na mysl děsivý fakt, který mě již sice několikrát v nestřežených okamžicích mého života napadl, ale nyní jsem to měla, nyní to mám, potvrzeno.

Neumím uklízet.

Neumím ani uklízet!

Když uklízím, dělám vše najednou a udělám binec ze všech stran.

A s hrůzou mě napadá, že to tak asi mám i v životě...