Máme 31. ledna.
První rok měsíce je za námi. A co více - za dva dny jsou Hromnice.
Putování skončí.
Děkuji všem poutníkům za to, že vydrželi tuto naši dlouhou pouť a že došli až do cíle.

Dnes již tedy bez otázek :-))
Nebo že bych neporušila daný zvyk a přesto Vám ještě jednu otázku položila?
Chcete tedy poslední? Můžu?

Otázka lednová, poslední, dobrovolná: Na co byste se rádi zeptali Vy mě?

Minuta, rok, dva
měsíc
desetiletí

čas skáče jako přes švihadlo
a pak náhle stojí
nikam neletí

vteřina tvého času
pohled tvých očí

okamžik tisíciletí

Čas

Blížíme se k cíli našeho putování.
Teda, bylo dlouhé...
Na co se zeptat v posledních otázkách?
Skoro mám pocit, že jsem se vás na nic až tak složitého a důležitého vlastně ani nezeptala :-)

Jen ten čas nám tak nějak proplouvá, proplouval mezi prsty...


Otázky dvanácté:
Může za všechno v životě čas?
Jinak položená otázka - zhojí čas rány? 
A měl by?

Být na konci, to vždy znamená být i na začátku.
I když z toho mrazí.
Všechno krásné - ale i ošklivé - končí
a všechno krásné - ale i ošklivé - vždy začíná.

Nikdo nikdy nás nenaučí,
jak
žít, jak přežít, jak přežívat...

Klopýtám od cíle k cíli
s jedinou (ne)-jistotou?

že miluji

Tíha

Jak jdem tím zdejším světem, uniká nám v čem se pletem...
a pak tu nejsme, a přesto svítá

zpíval kdysi Karel Zich.

Uniká nám, v čem se pletem. Naši pravdu kolikrát považujeme za tu jednu jedinou. Tato domněnka je ve své podstatě příčinou všech sporů a konfliktů, nepohody, hádek.

Uniká nám, v čem se pletem. Kdybychom se však "uměli" poučit z myšlenek Konfucia nebo I. Kanta, bylo by nám, i v tom, co nám uniká, všem lépe na světě.

Chovejme se k druhým tak, jak bychom si přáli, aby se i oni chovali k nám. Chovejme se tak, aby naše chování mohlo být vždy mravním zákonem.

Jak jednoduché.

Jak těžké.

Celé dějiny lidstva jsou této tíhy svědkem.

Otázky lednové, jedenácté:
Znáte Kantův kategorický imperativ?
Myslíte si, že každý si je svého štěstí strůjcem? Aneb, že jaký si to uděláš, takový to máš?
A co na to král Oidipus?

Zdál se mi dnes krásný sen.
Naše zahrada byla plná rozkvetlých květin. A nejen to, byla plná rozličných zvířátek. Želvy, žáby, ještěrky a ostatní podobní živočichové.
Byla to radost pohledět. Oáza klidu, míru, štěstí. Ne lidí, ale těch zvířat.
Z té nádhery mě probudil neodkladný zvuk budíku.

Marné. Konec snění.
Musím do práce....
(mezi lidi) :-))
ale i tam je krásně

mimoň

Kdo nevíte, (ale prý to ví každé malé dítě :-), tak toto je Mimoň.
(Ha, pokud jste se někdy během naší poutě cítili takto, pak se moc omlouvám:-))

Co to je?

Hlídala jsem svou malou vnučku. Přiběhla ke mně s nějakou podivnou věcí ve své malé ručce a s věčným, v poslední době neustálým dotazem, který ji asi hooodně baví, se mě zeptala: Co to je? Co to je?
Taková malá podivná krabička. A ještě s podivnějším obrázkem, nějakým jednoduchým jednookým hlavonožcem.
V duchu jsem si položila tutéž otázku, jakou měla ta malá. Co to je?
Neschopná najít odpověď, zeptala jsem se rovněž. Svých dětí.
Jeden z mých synů mi na watsappu, kde máme společnou skupinu, odpověděl, že to je Mimoň. Prý ne mamka mimoň, ale ta postavička.
I tak jsem byla "mimo." I znovu jsem tam na té skupině mých dětí (Bože, kam jsme to dospěli, když už jsou dospělí) sdělila, že to nejde otevřít.
I odpověděl další syn, vlastník té věcičky a otec vnučky, že klidek, že to otevírám marně, neb to nejde, neb to je "jen" nabíječka. A že jsou krabičky, které se prostě neotevírají. Proč taky.
Ach jo.
Jak to nabíjí, čili co to vlastně je, jsem stejně nepochopila...
Ta malá doufám také ne...


Otázky (doufám, že) desáté:
Co děti a internet? Co děti a volný čas? Jak tento "problém" počítačů a techniky a spol. v rukách i v myslích dětí vnímáte vy samotní? Je to problém?

Vítr.... (Dobíráte si mě? V zimě? :-) )

P.S. Otázka jen tak na okraj: Víte, ze které pohádky, před několika léty u nás nově natočené, je ta věta v závorce - v titulku? :-))

Přeji všem krásné předposlední nedělní zimní lednové ráno.
Krásný pohodový den, ať je do zpěvu nám všem! :-)
mp
P.S. Dívám se, že mám docela zmatek v číslování otázek... a nikdo nic, že by napsal, že v tom mám chyby :-))) Asi to přičítáte mé únavě nebo snad nastupujícímu stáří :-)) Tedy - opakující se otázky páté už necháme tak, ty včerejší opět sedmé jsem už na osmé opravila...

Byla jsem dnes na karnevalu. Školním. Dětském.

Na okamžik se mi vrátila doba nejen z dětství mých dětí, ale také doba z dětství mého.

Byla jsem za berušku. Maminka šila kostýmek...

Ach, kde ty časy jsou :-)) Kde asi je ta beruška?

Ale pak mě napadla jiná myšlenka.

Ty děti, pokud nehrály nějaké soutěže, nebo netančily - divoce - podle nějaké hudby, na kterou se tančit snad ani nedalo, tak ty děti jinak neustále po té tělocvičně běhaly. Honily se, a to dokolečka, dokola.

Všimli jste si toho někdy?

Proč se děti honí? Proč pořád běhají?

Seděla jsem tam na takové té lavici, která je v tělocvičnách, a koukala na to.

Dětství je "můj" obor. A najednou mě napadlo, že vlastně nic o dětech a ani o tom dětství nevím, když neznám odpověď a nevím, proč toto... ?

Otázky (ne sedmé), ale již osmé, lednové, sobotní:
Proč si děti hrají na honičku? Je to obraz i celého našeho života?

"Honíme" se neustále navzájem, honíme čas, honíme druhé, honíme sebe?
Je opravdu vše jen honička za větrem? (Víte, kdo to řekl nebo kde to bylo řečeno?)

Perličky

Chodíme po světě, s rukama v kapse, sníme si o samé velké lásce či láskách,

a v té chůzi, v této naší pouti, se neustále setkáváme s druhými lidmi.

Některé dokonce hodnotíme.

Jací jsou, jací nejsou, co umí, co neumí, co dělají nebo co nedělají, co by měli nebo co by neměli dělat, umět (či neumět).

A škatulkujeme. Nezbývá nám některým nic jiného. Musíme. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět... nebo A, B, C, D E, F.... takový je náš svět.

Asi to je k životu hodně důležité.

V naší spíži jsem se potkala s malou myšičkou. Papkala granulky, které jsem tam nachystala. Byla tmavohněděsametová, černý proužek od nosánku až po ocásek, a černými perličkami očí na mě chvíli koukala, než se vytratila. Krásné setkání. Akorát tak trochu na blbém místě.

Máme to tak i v životě, v setkávání s lidmi...

Otázky sedmé, lednové:
Přemýšleli jste někdy, jak a podle čeho vlastně hodnotíte, přemýšlíte o lidech kolem sebe?
Rozumíte lidem? Chápete je?
A co na to myška, která není myší, ale myšicí? (Našla jsem si na netu, že je chráněná. Ale co s ní ve spíži?) P.S. Ty granule, na kterých si pochutnávala, jsou totiž otrávené...

otázky

Svět je plný otázek.
Někdy mi připadá, že všude jsou jen samé otazníky.
A kde je nějaká pravda? Existují vůbec nějaké pravdivé odpovědi?
Prolétáme si jen tak, putujeme si každý jen tak, tím svým chaosem...
Co vlastně ve svých životech chceme?


Otázky lednové šesté:
Už jsem se ptala, proč je štěstí muš-ka jenom zlatá. Ale co to vlastně je, to štěstí?
Měli jsme už tady chuť žít podle P. Teilharda de Chardina i jeho příčiny zla. Znáte jeho "teorii" štěstí? (nápověda - v publikaci Vychovávám nebo přímo v jeho dílku na netu.....)
A otázka jiná, znáte autora?: 
Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse, 
také můj svrchníček byl pouhou vidinou,
můzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou!
a přitom snil jsem jen o samé velké lásce.

Krátká nedělní pohádka

Žila byla kdysi malá holčička, která chtěla všemu porozumět.
Žila byla kdysi zralá žena, která si myslela, že porozuměla.
Žila byla stařena, jejíž moudrost spočinula v tom, že pochopila,
že ničemu nerozumí.
Ani životu, ani lásce, ani smrti.

Fackování

Svět fackuje tě a tak mu to vrať... zpívá Jarek Nohavica v jedné ze svých písní.
Ha, jsme prý fackováni životem.
Ale prý škoda každé rány, která padne vedle.
Cokoliv nás zraní, poraní, cokoliv nás profackuje, k našemu prý dobru dobré je.
Jak hezky se to říká, jak hezky se to radí, jak hezké to je moudro,
pokud zrovinka neležíte v slzách schouleni pod těmi ranami.
Také to tak vnímáte?
Nejkrásnější však je z těch slzí znovu povstát a dále jít...

Otázky páté lednové:
Každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí. Myslíte si, že je to pravda?
Znamená podle Vás odpustit také zapomenout? Nebo jinak - v čem podle Vás odpuštění vlastně spočívá?
Znáte nějakou pohádku o odpuštění?

Výchova.
Často si říkám, - jak, proč? Umíme to? Jak to s ní vlastně je?
Jaké rady, pravidla, co, kdy, jak, vlastně platí?
A čím jsem starší, tím vím, je to složité. Složitější, než se na první pohled zdá. Až mě to někdy děsí.
A přitom jak si myslíme, že zrovna toto umíme. Vždyť stačí intuice...
Achich jo....

Otázky páté, lednové, dnes složitější, nápovědou ze skript:
1. Jaké znáte "rady" či doporučení k výchově dítěte podle J. Prekopové? Prosím, vyjmenujte.
2. Vyberte si z těchto doporučení tři, které vás nejvíce zaujaly, a prosím blíže vysvětlete, jak jim rozumíte.

Hraješ si se mnou
jak kočka s myší
pištím, pláču, skučím
duševně se mučím

a Ty si jen hraješ.
Jsem pro Tebe ničím?

(Jen počkej, zajíčku
však Tě jednou zničím)

Kočka a myš

Přiznám se. Mám ráda zvířata. Ale zase ne až tak, že bych je nejedla. Klidně bych mohla být vegetarián, nebýt kuřat, krůt, prasátek, kraviček a volů (? - ty taky jíme?) a spol. Klidně bych mohla. Ale chutnají mi.

V naší rodině se to ale - možná i mou láskou, dovedenou do extrémů, a vzorem, modelem rodiče - hemží vegetariány i vegany.

Nechápu to, ale budiž.

Mám zvířátka ráda. Prý jsou na tom líp než lidé. Nezabíjejí se jen tak, ty němé tváře, žijí přítomným okamžikem, tedy ani to utrpení druhých neplánují dopředu, nechtějí ovládnout druhé...

ehmm

Naše kočka Mandy číhá u špajzu v kuchyni. Pozvala jsem ji dovnitř hned po té, co jsem uviděla několik myších bobků na místech, kde by být myšičky opravdu neměly.

Netrvalo ani deset minut, a kočka podivně mňaučela. Chytla ji. Na její poslední cestu životem té myšičce něco vyprávěla, pouštějíc ji a znovu ji chytajíc, honící ji po kuchyni, laškujíce v té hře o život, kterou ta myš nemůže vyhrát.

Nakonec ji zakousla. A sedla si k misce s granulema, aby jako konečně posnídala. Nezabila tu myš z hladu, z potřeby jídla, z potřeby přežití. Prostě jen tak.

Moje milá kočička. Splnila úkol.

Nechtěla bych být myší v kočiččiných hrátkách ani za nic...

Zvířátka.
Kdysi dávno jsem četla super humornou knížku O mé rodině a jiné zvířeně G. Durrella.
Po letech jsem ji znovu otevřela - a už tak humorná mi nepřipadala.
Zvláštní, jak na stejné příběhy nahlížíme s odstupem let jinak. Jak také na "děj" knih zůstávají pouze vzpomínky.
Najednou se mi zdálo, že ten jeho humor je prodchnut podivným smutkem. A po zahynutí asi tří zvířátek v průběhu tří stran jsem odmítla tu jeho knihu dál číst.
A teď si uvědomuji - volala jsem hned někdy ve dnech kolem Nového roku bratrovi, a on mě naprosto vyděsil, když v telefonu polykal slzy. Co se děje? Vyděsila jsem se."Ale, dívám se na film Hačiko, příběh psa...." - příběh psa, který 9 let čekal každý den na stejném místě na svého pána, který umřel... a tudíž se dočkat nemohl.
Jsou smutné příběhy plné našich blízkých přátel, zvířátek...
Život je vůbec plný smutku.


Otázky lednové čtvrté: 
Mají zvířata duši? A co o tom víte?
Jak to bylo ve vztahu ke zvířatům v historii? 
Co vás z této historie vztahu ke zvířatům nejvíce zaujalo?

Kohout

Venku mrzne, doslova až praští. Tedy v kloubech, v kostech. Zkuste se projít v tom mrazu jen tak nalehko, a zjistíte, že to rčení je pravdivé.
A v té mrazivé zimě, nad ránem, v teplé posteli, vás probudí nečekané.
Kohout!
Podivný zvuk prochází celým domkem, a ze snů vás vytrhne tak, že vytřeštíte oči.
Ono v tom mrazivém ránu domkem kokrhá kohout! A to tak, že řvaní páva je proti tomu rajskou hudbou.

To můj děda, tedy otec, kterému je devadesát, má ve své předsíni malého zakrslého holandského kohoutka. Nastěhoval se, tedy ten pták, ne děda, do té předsíně počátkem podzimu a rozhodl se, že právě toto místo je tím pravým místem k jeho kohoutímu žití.
Tím kokrháním dává najevo, že je očividně spokojen.
Anebo ne? Proč vlastně kohout kokrhá?
A navíc teď, v této hodině a době?
Víte to?

Co bylo, bude

Další sobota :-)
Před týdnem byl poslední den v roce, před 14 dny byl Štědrý večer.
Vše to už "bylo."
Achich jo.
A teď co? Co bude?
U nás tady krásně mrzne, před chvílí zvonila skupina dětí se zpěvem Tří králů, na dveře dali nápis s novým letopočtem...plus K+M+B...
Jsem sama doma a je mi tak nějak smutno na duši. V rádiu hraje Impuls staré české písničky (tedy ty z těch 70.-80. let). Před týdnem v tuto dobu nás tady v této místnosti bylo 21...
Proč je život pořád jen o tom, co bylo a co už teď není?
Taky naše pouť za chvíli skončí. Ani se nenadějeme, a taky bude minulostí.
Asi bych neměla poslouchat ty písničky z minulosti a pustit si něco současného a nemyslet na to, co bylo, ale jen na to, co bude.
Bude-li :-)


Otázky třetí lednové:
Jaký je rozdíl mezi moderním a postmoderním světem?
Víte, kdo řekl, že smysl života spočívá v naději, že život má smysl? (tuším, že odpověď najdete ve skriptech)
A co na to Angelika? :-)) (tuším, že odpověď rovněž najdete ve skriptech)

Epifanie

Neodpustím si dnes úplně jiné zamyšlení než obvykle. Snad mi to odpustíte. Týká se zítřejšího dne, křesťanského svátku, který mě svou myšlenkou, která je v něm skryta, již léta fascinuje.

Epifanie, neboli zjevení.

Tři králové jdou k nám, štěstí, zdraví vinšujou nám.

Takový zvláštní svátek. Příchod tří králů, tří mudrců, kteří se pokloní před Ježíšem - dítětem jako Králi všech Králů, Pánem všech Pánů. 

Tento den je završením adventu, Vánoc, završením příchodu Spasitele na zem. Je o poznání - ano, to je On.

Je o radosti z toho, že On je. A neví to jen město Bethlehem, neví to jen ti okolo jesliček, ví to celý svět. Vždyť mudrci přišli zdaleka. Byli vedeni hvězdou, která je neomylně přivedla až sem, k dítěti v jesličkách, se kterým zanedlouho budou jeho rodiče prchat do bezpečnějších míst, aby jej zachránili před nenávistí jiného panovníka, Heroda.

Také my - také nám - bylo dopřáno toto "zjevení." Víme, že On je. Skláníme se před ním. Zjevení uchvátilo naše srdce a proměnilo naše životy.

O tomto je křesťanská Slavnost Zjevení Páně, den, kdy vzpomínáme na tři krále. 

Je to o poznání, že tento svět, náš život v něm, má smysl.

Téměř závidím...

Otázky druhé, lednové, na životní smysl zaměřené: 

1. Má náš život nějaký smysl?

2. Potřebujeme k němu nějaká taková "zjevení?"

3. Tři králové mají svůj krásný smysl v tříkrálových sbírkách. Některé tradice však původní smysl smývají. Jde o to i v tomto případě?

4. Věříte ve zlidovělou sílu tradic?

zebe zima z nebe
srdce je pusté
ve tmě
hledá Tebe

hoří hvězdy
na nebi
zima je v nebi
ne na zemi

zebe zebe zima z nebe
hledám koho?
Tebe přece, Tebe

Už se blíží, jdou zdaleka,
dlouhá cesta je neleká,
přijdou až k nám,
vzácné dary dají nám...

splní nám naše krásné sny
a pak opět zmizí
v šedivém toku
našich všedních dní

První lednová

První lednové zastavení. Přehoupli jsme se v naší pouti do roku 2017.
Takové to je celkem pěkné číslo. Myslím ta 17, že ano.
A leden, měsíc takového toho podivného prázdna. Jak jsem načrtla už v prvním lednovém příspěvku. Jako kdybychom stáli na kopci a teď sešupem dolů. Až takový mám pocit.
Divný život.
Lepší je snít si. Jejda, vidíte, málem bych zapomněla - víte, že podle staré pověry se sny, které se nám zdají od štědrovečerní noci do Tří králů splní?
Takže lidé, moji milí poutníci, sněte!:-)

Zeptám se tedy prvně lednově:
Jak rozumíte pojmu logika srdce?
A co na to Rusalka? Alias Malá mořská víla?
Je láska pouhý sen, iluze, jen slovo?

Padá sníh, padá sníh,
pojedeme na saních.
Pojedeme z kopce dolů....
vyhneme se karambolům

padá sníh, padá sníh
zima promění se v smích...


Pročítám si vaše putování, usmívám se, ale nejen to, občas mě i dojímáte, skutečně až k slzám. Jedna z posledních prosincových otázek byla zaměřena právě na otázky. A tak mě napadlo - sice vím podle statistiky na blogu, který článek je nejčtenější, ale přesto mi to nedá, a položím otázku dobrovolnou, a navíc, jen pro mě ze zvědavosti - které "povídání" k otázkám se vám prozatím nejvíce líbilo? (Tedy, pokud se vůbec líbí...)