Co mě vždycky nejvíce překvapí?
Nevyznám se v lidech. A čím dál tím víc. Udivují mě.
A když ve filosofii výchovy hovoříme o tzv. circumambulantio, které se snažím vysvětlit, napadá mě, jak to je na nás samotných jednoduché. Tedy to vysvětlení.
Nikdy totiž nevidíme do druhého člověka, i když si myslíme, že do něj vidíme. Nikdy se netrefíme tak říkajíc do "pravdivého" poznání. Protože nejde poznat a dobrat se podstaty člověka. O to spíše, že neznáme vlastně ani sebe - jak pak znát ty druhé?
A tak někdy lidi kolem sebe jen pozoruji, ale nepřemýšlím, nerozebírám, neposuzuji, nesoudím. Jsou jací jsou a mají na to právo takoví být.
Ale někdy bych přece jen, aspoň na chvíli, chtěla porozumět...
Otázka č. 6 taková smutná: Je život a lidé kolem nás skutečně jen překvapující circumambulantio?
Otázka č. 6 taková veselejší: A není to nakonec dobře? Jak by asi bylo, kdyby tomu tak nebylo?
Otázka č. 6 taková rozverná: A víte, co to vlastně je, to circumambulantio? Nemůže to být třeba muž-ka jenom zlatá?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat