Některé starodávné pověry ve výchově - 2.

Výchova ke kázni bývala přísná a strohá, jak je zřejmé i z citace Jana z Lobkovic: „Událiť se míti syny, tresci je za mladu a nedávej jim vůle, mrskej metlou, bičem za času, aby dada jim příliš vůli nad nimi, potom žalosti své neuzřel a nedočkal. Udá-liť se míti dcery, opatruj jich pilně jak oka svého a mátě i s tebou buďte nad nimi jako ostřížové. Ať se vás bojí, a mrskejte, bijte, nelitujte metly, když toho zaslouží...“ Neboť prý „metla vyhání děti z pekla“. Vedle metly a prutu se však používalo také mocné slovo poesie a pověry.

Například plačtivé dítě se uklidňuje: „Mlč, děťátko, neplakej, sic by příšel rohatej, nabral by tě na rohy a bylo bys ubohy“.

Hněvivému vzteklounkovi maminka zpívala: „Nehněvaj sa, hněvušku, povezem tě na vuzku, zavezem tě pod mezu, tam tě žáby rozvezu“.

Když chtělo dítě neustále jíst a dožadovalo se jídla, maminka říkala: „Ešče máš tvrdé čelo, nemosíš jest“, nebo „Co máme k snídani? Prase píchaný! Co máme k obědu? Hrnek od medu! Co máme k svačině? Saze v komíně! Co máme k večeři? Hrnek od peří!“

Bědovalo-li dítě, že je mu zima, matka namítala:„Jdi do Říma, je tam teplá peřina“. Na všetečnou otázku „Co je to?“ zní odpověď: „Z raka klepeto“.

Ptá-li se dítě před obědem, kolik je hodin, odpověď zní: „plný komín“.

Bralo-li dítě nůž, bylo okřiknuto výstrahou: „Od noža bolí koža!“

Pravidla o slušnosti a zdvořilosti byly zdůvodňovány vyššími příčinami. „Kdo mnoho jí, hloupne, kdo jí příliš mastné, oslepne“.

Sedí-li dítě a klátí nohama, kope rodičům hrob.

Když děvče hvízdá, Panna Maria pláče.

Ušpiněnému dítěti se říkalo, že „zobalo s vranami“.

Neposlušné děti se také různě strašívaly. Nejobecnějším strašákem byl bubák, v ženském rodě bobača. Chtělo-li dítě tam, kam nemělo, strašívalo se Magou, která chodívala jen za tmy. Klekánice chodívala po klekání, ale jen večer na návsi, do stavení nechodila. V noci strašila nocula.

Nejhroznějším strašákem býval slepičí duch na telecích nohách. Byl všude, kam děti nesměly - u řeky, u studny a na jiných nebezpečných místech.

Některé starodávné pověry ve výchově - 1.

Samotné narození dítěte bývalo opředeno mnoha pověrami. Připomeňme si na základě knihy Naše děti F. Bartoše (1949) pouze ty nejzajímavější a nejpoetičtější pověry, spjaté s narozením dítěte. Tedy - jak přijde dítě na svět? Na východní Moravě je babka uloví ve vodě, např. ve studánce, v potoce, v rybníce, jinde je přinese vrána komínem. Hned po narození jej zavine bába do zástěry a položí pod stůl, lehce je přitom plácne po zadečku, aby bylo poslušné. Pod stůl je položí proto, aby si vážilo chléb, který je přitom na stole, nebo proto, aby mělo dobrou paměť, aby se netoulalo, aby nebylo plačtivé atd. Bába přitom říká: „Ze země jsme pošli, do ní se vrátíme, budiž k něčemu...“ Narodí-li se dítě v neděli, bude šťastné až do smrti. Veliké štěstí čeká na děti narozené na Velký pátek. Padá-li sníh nebo kvetou-li stromy, budou dítěti brzy vlasy prokvétati. Když kvetou v době narození růže, bude dítě zdravé a červených tváří. Když se dítě narodí na Smrtelnou neděli (5. neděle postní), do roka zemře. Narodí-li se v košuli - v bláně - bude mít nadpřirozenou sílu. Otevírá-li dítě po narození ruce, bude štědré, zavírá-li je, bude skoupé.
Plenky se nemají věšet na vítr, aby větry dítě nenadýmaly. Do roka, někde až do sedmi let, se dětem nemají stříhat vlasy, aby se nezkrátil rozum. Ani nehty nemá matka stříhat, nýbrž je jen okusovat, jinak by se prý dítě mohlo stát zlodějem. Rostou-li první zoubky shora, dítě roste do země, umře, když rostou zdola, tak vyroste. První vypadlý zoubek má matka snísti ve chlebě, dítě pak nebudou bolívat zuby.
[1] F. Bartoš. Naše děti. Praha, 1949. Volně upraveno, str. 13, 14, 16, 47-52.

Odpovědi na některé adventní otázky: 2. odpověď - co na to Božena Němcová?

V jedné z adventních otázek, týkající se vlivů jiných myšlenkových směrů na pedagogiku, jsem se bezprostředně po otázce na pozitivní psychologii zeptala, co na to Božena Němcová. Vaše odpovědi byly hodně různé, asi nebylo moc zřejmé, proč se vlastně ptám a odkud mi při této příležitosti tato paní vlastně vytanula na mysli.
Božena Němcová napsala svou Babičku v těch údajně nejtěžších chvílích svého života. Zemřel jí nejstarší syn, byla navíc úplně bez peněz, zoufalá, se svým smutkem a beznadějí - a v těchto chvílích začala psát knihu, která začíná známými slovy: „Dávno, dávno již tomu, co jsem hleděla do té milé tváře…“ a vrací se zpět do svého dětství, idylicky popisuje tehdejší dobu, včetně tragédií , vnímaných dětskýma očima a dětství, které, ať bylo jakékoliv, tak bylo jejím pohledem krásné… Radost prožitá v tomto období v nás zůstává po celý život a i drobné události se mohou stát jakýmsi štítem proti budoucí úzkosti a vzpomínání tak může plnit psychoterapeutickou funkci.
Co když nemáme krásné a spokojené dětství, ale právě naopak? Ani v této situaci filosofie výchovy neztrácí svůj optimismus. Dítě má totiž jeden výjimečně pozitivní dar – to krásné, pozitivní a radostné je schopno si najít i za těch nejhorších podmínek. Je schopno pozitivně vnímat i maličkosti, které se pak v tom dobrém vryjí hluboce do paměti. Vždy prostě je čeho se zachytit.
Tak tedy co na to Božena Němcová? Sedla a psala knihu, která svým prototypem milující a moudré babičky pomohla přežít nejen jí, ale také mnoha ostatním lidem, kteří si ji dodnes čtou.
A co na to my? Jednoduše – nikdy přece není tak zle, aby nemohlo být lépe (což, jak mi došlo, je mé vlastní vysvětlení pozitivní psychologie, ne pana Seligmana – tož jen tak na okraj).

A tak tedy ne dávno, dávno již tomu, kdy jsme byli šťastní,

protože my jsme šťastni právě teď, v této chvíli - záleží jen na nás, jestli si my sami své štěstí k sobě připustíme...

Vaše otázky a seminární práce

Dobrý den - chtěla jsem všem poděkovat za seminární práce. Nejčastější téma je bezesporu šikana a hned na druhém místě alternativní školství. Ale šikana vede, až mě napadlo, jestli mě tím tématem prostě nechcete také šikanovat :-) Studentům prezenčního studia jsem zadala také vypracovat otázky - a ejhle, opět šikana byla ta nejčastější. Co s ní, jak ji rozpoznat, jak ji řešit, jak se vůbec zachovat.

Ne, že by mne toto téma nezajímalo - spíše mám pocit, že čím více s e o tom hovoří, píše, mluví, tím se závažnost tohoto tématu smývá. Bylo o tom napsáno již spoustu slov, ale problém i navzdory tomu spíše narůstá.

Osobně si myslím, že šikana je záležitost mnohem širší, celospolečenská, a že jejími prapůvodci jsou momentální vztahy mezi lidmi navzájem, a ve školách vzájemná interakce učitel žák, tak jak to nakonec ukazuji i ve skriptech, které jsem poslala na naši e-mailovou adresu.

Víte už tedy, proč Bůh bydlí podle Komenského na zemi v těch srdcích, která jsou zkroušená? Nejsou to srdce neveselá a smutná, ale ta srdce, která vidí problémy, které nejdou řešit, bolí je to a jsou z toho zkroušené a ptají se, jak tedy najít cestu... Možná proto, že se ptáte, právě tuto cestu již hledáte a najdete ji - jednou určitě. A pomůžete tak mnoha bezradným a nešťastným dětem.

I o tom by pedagogika totiž měla být...

P.S. Na internetových stránkách Společenství proti šikaně najdete možná některé odpovědi na kladené otázky. V rubrice konference je také celý sborník, který byl vydán spolu s příspěvky mnoha odborníků, kteří se tímto tématem zabývají. Neskromně dodávám, že v posledních nepřednesených najdete i můj... a v něm možná i mou odpověď na takto závažné téma, kterou studentům, kteří se ptali, dlužím.

Odpovědi na některé adventní otázky: 1. odpověď - třešeň a "barborky"

Otázka u 4. adventního zastavení: Proč zrovna větev z třešně? Má to nějaký svůj podstatný důvod nebo je to jen náhodný výběr?

Třešeň se k nám dostala ze starověkého Říma, ale byla známa již v mladší době kamenné. Je považována za ženský strom, spojený s Měsícem. V tomto stromě podle dávných představ sídlily víly, oděné do bílého nebo zeleného závoje. V době úplňku nebo v době květu tančí pak tyto víly ve svých závojích kolem třešňového stromu, doprovázené tajemným měsíčním světlem.
S třešní je spojováno mnoho symbolů. Je nejen vyjádřením krásy, plodnosti, zrození a radosti, ale je také plodem hříchu a svádění. Často se sázely při narození děvčátka jako symbol ženskosti. Jindy se používaly také jako obětiny v rituálech, které měly zajistit plodnost.
Třešeň má také léčivou moc (není však dnes chápána jako léčivka), některé nemoci se na ni však symbolicky přenášely (nařízla se kůra stromu a nemocný člověk předal svou „nemoc“ kmeni).
Čerstvá třešňová šťáva prý pomáhá při horečnatých infekcích a při srdečních potížích, protože zahání otoky a ulevuje tak namáhanému srdci.
Třešňové větévky se mají na svátek sv. Barbory uříznout právě kvůli svému „ženskému“ původu, spojeným s tajemstvím Měsíce. Vykvetlá větévka je znamením radosti a štěstí, provázející dívku pak po celý další rok.

Aha - a jak s tím vším souvisí pedagogika? Vlastně ani nevím, snad, že je hledáním životního štěstí a radosti, a že provázíme ty druhé, když vychováváme - stejně jako ta třešňová větévka, až na to, že to není tak jednoduché :-) Jo, být tak třešňovým stromem... to by se nám ta výchova dařila. I když asi ani ne, třešeň není jen štěstí a radost, ale také svádění a hřích, takže nic...

J. A.. Komenský a jeho věci lidské

Asi je to na mně znát, ale Komeského já prostě ráda. Vložila jsem sem samostanou složku jeho myšlenek, ale přece jen - trošku si jej zjednodušme a zkraťme tak, aby toho nebylo zase až tak příliš. Kdy žil, to snad není třeba ani opakovat (1592-1670). Měl velice pohnutý život, stíhalo ho neštěstí a rány osudu téměř jedna za druhou. Dílo, které považoval za své životní a stěžejní potkal téměř stejný osud - jeho Všeooecná porada o nápravě věcí lidských se krátce po jeho smrti ztratila a byla nalezena až těsně před II. svět. válkou. Člověk, který hodně chápe a hodně ví, je také o to více zodpovědný - a Komenského genialita byla "vykoupena" opravdovou úzkostí o osud lidí, kteří "marné věci konají, marné věci hledají, z marných věcí se radují, dokud sami na svou marnost nezajdou." Náprava spočívá ve třech věcech lidských, původních Božích vlastností, které nám dal do vínku - je to touha po vědění (scire), touha po dobru -tedy chtít dobro (velle) a touha po moci (posse), tedy filosofie, náboženství a politika. Pokud tyto tři "věci" nebudou vést člověka k lepším skutkům, k dobru a k míru, nechť zhynou, poněvadž jsou zbytečné, míní Komenský. Napravit se máme tak, že se staneme vším v sobě (budeme vším tím, čím je v naší moci být - toto je věcí výchovy), někým ve společnosti (nejsme zde pro sebe, ale pro druhé), a nikým před Bohem (i kdybychom byli např. řediteli zeměkoule, máme to přijímat s pokorou a s vědomím toho, že jsme jen nepatrné zrnko písku v soukolí celého světa). My však hledáme Boha pod sebou (vzpomeneme si na něj, jen když je nám úzko a nedaří se), sebe vně sebe (nerozvíjíme své schopnosti a danosti) a věci nad sebou (naším božstvem jsou novodobé chrámy - obchodní nákupní centra, atd...) Člověk je aktivní svobodná bytost, která má svůj život ve své moci. Nemusíme čekat na odměnu až po smrti, trpět zde a utěšovat se, že koho Bůh miluje, toho křížem naděluje. Podle Komenského bychom měli už zde na zemi žít tak, abychom si přesně takový život přáli mít i na věčnosti - žít věčně to, co žijeme zde a nyní. čili nečekat na ráj po smrti, ale učinit si ve svém životě ráj iiž zde na zemi. A předposlední krásná myšlenka - člověk je bytostí tří světel - světla vnitřního (duše) vnějšího (těla) a světla Božího. Světlo naší duše prosvěcuje naše tělo (dnes hovoříme o charisma osobnosti) a světlo boží nám umožňuje poznávat a vnímat dobro lidí.

A úplně nakonec - člověk je podĺe Komenského "propast propastí". Jak si to vysvětlit? Člověk je mikrotheos a mikrokosmos zároveň. Mikrotheos znamená, že v sobě nosí samotného Boha a mikrokosmos je vesmír v nás samotných (lkaždý z nás je svým vlastním vesmírem). Avšak - Bůh je propastí věčnosti a člověk je propastí nicoty - pokud v sobě nosíme Boha, jsme zároveň onou propastí věčnosti propojenou s propastí nicoty. A tato propast propastí se ozývá.... V lásce se tato propast propastí setkává s jinou propastí věčnosti a nicoty - a proniká-li pohled z očí do očí, vzněcuje v nitru lidí požár...

tak aspoň tolik ke Komenskému.

Vývojové teorie morálky

Mezi nejznámější teorie vývoje morálky patří kognitivní teorie L. Kohlberga, která rozlišuje tři stadia ve vývoji morálky:
Stadium prekonvenční (premorální) je stadium, které je založeno na odměnách a trestech ze strany rodičů (tzv. morální heteronomie podle Piageta) a tedy na účelovém myšlení dítěte. Toto stadium trvá přibližně do osmého roku věku dítěte. Stadium konvenční je založeno na shodě s ostatními a na orientaci na společnost. Morálka je konformní s autoritou. Jde o aktivní zachovávání řádu, identifikace s osobou či skupinou. Toto stadium trvá od osmého roku dítěte až do období puberty, ale může trvat i déle. Stadium postkonvenční je založeno na principech, které přijímá sám jednotlivec. Jde o demokratické přijetí souborů zákonů, nyní již s určitými ohledy i na společnost. Jsou to zvnitřnělé (interiorizované) normy konfrontované s požadavky kolektivu a obecně společenskými normami. V tomto období mají jedinci (nebo by již měli mít) vnitřně vypracován svůj hodnotový systém.
Kromě těchto tří stadií uvádí L. Kohlberg 6 stupňů vývoje morálky:
První stupeň je dán poslušností a snahou vyhnout se trestu,
Druhý stupeň je dán účelově a směnou. Jedinec považuje za dobré dodržování pravidel pouze tehdy, je-li to v bezprostředním osobním zájmu, právo je dobrou obchodní směnou stejného za stejné.
Třetí stupeň je podmíněn konformitou a souhrou mezi lidmi. Za dobré se považuje, žijeme-li tak, jak lidé kolem nás očekávají. Být dobrým člověkem je důležité právě pro toto očekávání ostatních, pro „přijetí“ společností.
Čtvrtý stupeň odpovídá sociální souhře a uchovávání systému. Za dobré se považuje plnění povinností, s nimiž jedinec souhlasí. Správné je něčím přispívat společnosti, skupině, instituci.
Pátý stupeň již odpovídá „společenské smlouvě“, užitečnosti, právům jedince. Za dobré se považuje vědomí, že lidé jsou nositeli rozmanitých hodnot, názorů i přesvědčení, že většina hodnot a pravidel připadá skupinám, jejichž členy jsme. Hodnoty a pravidla se mají dodržovat, neboť jsou součástí „společenské smlouvy“. Některé hodnoty, např. život nebo svoboda se musí chránit v každé společnosti, bez ohledu na názor její většiny.
Šestý stupeň odpovídá obecným etickým principům. Za dobré se považuje dodržování svobodně volených (všelidských) etických principů. Důvody správného chování jsou přesvědčením rozumné bytosti, že obecné mravní principy prostě platí. (H. Heidbrink. Psychologie morálního vývoje. Praha : Portál, 1997, str. 61, 74.).

Známá je také teorie H. Eisenbergové, jejíž původní hédonická neboli sebestředná orientace, typická pro období dětství, přechází k orientaci na potřeby, posléze na schválené mezilidské vztahy, v období pubertálním pak nastupuje sebereflektující empatická orientace, zvnitřnění norem až k silně zvnitřnělému uvědomění a hodnotám. Poněkud odlišné jsou teorie J. Piageta a C. Gilliganové, i když se ve svém důsledku v podstatě shodují v pojetí vývoje morálky od téměř amorálního charakteru přes prospěšný charakter a konvencemi řízený charakter až k altruistickému pojetí, k němuž bychom měli v dospělosti všichni dojít. Gilliganová uvádí tři stadia ve vývoji morálky.
Prekonvenční stadium je zaměřeno na orientaci v rámci individuálního přežití a je vystřídáno přechodnou fází, vedoucí od egoismu k odpovědnosti,
Konvenční stadium je charakterizováno přechodnou fází uvědomění si významu „konvenční“ dobroty a snahou o pochopení pravdivého, a
Postkonvenční stadium je charakterizováno nezávislou morálkou v dospívání a v dospělosti.

Desatero do života

Základní desatero, jak vybavit dítě do života

Co bychom tedy měli dítěti výchovou předávat? O co bychom se měli konkrétně snažit?
Pojďme se inspirovat J. Prekopovou, T. B. Brazeltonem a S. T. Greenspanem, kteří hovoří o konkrétních úkolech a cílech, na které by měla být zaměřena výchova a řekněme si k tomu něco více.

Jasná měřítka a schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem
Tato jasná měřítka byla dítěti poskytována zcela neuvědoměle, v rámci daných společenských tradic, stejně jako schopnost rozlišení mezi dobrem a zlem byla tradována prostřednictvím pohádek, mýtů, pověstí, také náboženských obřadů. Nebyl zde ještě vliv „agresivní“ kultury médií a mediálního světa, který neútočil na dítě takřka ze všech světových stran. Dítě bylo rovněž ochráněno před rozličnou změtí a před množstvím mnohdy i velice protichůdných názorů, se kterými se musí dnešní dítě vypořádávat, aniž chce či nechce nebo aniž toho je více či méně schopno.

Cit pro hodnoty a nosné tradice
Cit pro hodnoty a nosné tradice a úcta k nim byla předávána z generace na generaci, v rámci celospolečenských i rodinných tradic a jejich dodržování, a to zcela přirozeným způsobem. Dnes se může (pod vlivem přemíry informací) tento cit pro hodnoty a tradice postupně vytrácet. Tradice pomáhají vytvářet dítěti jeho vlastní pocit identity, zakotvení, jeho sebepojetí.

Svobodné tvůrčí myšlení
Svobodné tvůrčí myšlení není spjato pouze se současností, ale je v podstatě odvěkou otázkou i potřebou člověka. Souvisí s potřebami seberealizace, sebeaktualizace, s potřebou poznání i uznání. Je otázkou, nakolik je dětem dopřávána tvůrčí svoboda v jejich konání a jednání, nakolik je výchova manipulací a určitým způsobem projevem násilí na dítěti, nakolik je dítě formováno vnějšími vlivy. Nakolik může dítě, svázáno konvencemi a omezeno současným světem, projevit svou sílu i svou bezmocnost.

Logika srdce
Dítě má zcela logicky pozitivní vztah nejen k těm rodičům, kteří o ně pečují a dopřávají mu uspokojování životních potřeb, ale také k těm rodičům, kteří se o něj nestarají. Pro dítě ještě více než pro dospělé platí Pascalův výrok, že „srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví... poznáváme to z tisícerých věcí...“ (Myšlenky, 2000, s. 22).
Logika srdce, která je u dítěte ještě nezatížená, je pak také o to také čistší a průzračnější.
Můžeme v této souvislosti vzpomenout také S. Kierkegaarda, který je nejen často spojován s chápáním úzkosti ve filosofii, ale rovněž také s „čistotou srdce“. Podle něj je každý člověk, který si neuchovává čistotu svého srdce, rozdvojený.
„Říká se, že člověku, který vysoko na vrcholu dostane závrať, se všechno rozplývá před očima. Tak je takový člověk zachvácen závratí z nekonečna, kde se směšuje, co má být provždy odděleno, a zůstává jen to veliké: poušť a prázdnota, které vždy způsobují závrať…„… Čistota srdce: je to obraz, jenž přirovnává srdce k moři. A proč právě k moři? Neboť srdce má ve své hloubce čistotu a ve své čistotě průhlednost. Neboť srdce je průhledné, když je čisté, a je čisté, jen když je průhledné. Pokud je zakalené, není už hluboké, ale je povrchní, a pokud je povrchní, není průhledné… Jako moře, klidné a hluboce průhledné, touží po nebi, stejně tak i čisté srdce, když je tiché a hluboké, touží toliko po dobru“ (Čistota srdce aneb chtít jen jedno, 1989, s. 46 a 154).

Síla vůle a schopnost snášet zátěž
Síla vůle a schopnost snášet zátěž je to, co dětem snad vlivem příliš liberální nebo také autoritativní výchovy v současnosti chybí. K. Lorenz se ve svých Osmi smrtelných hříších zmiňuje o podivném jevu dneška - člověk je již příliš pohodlný, technika mu natolik zpříjemnila a usnadnila život, alespoň co se týká zvládání určité námahy nebo bolesti, že nastupující nová generace již není schopna určitou míru bolesti snášet. Bolest, nebo to, co nezískám okamžitě, ale až po určitém vynaloženém úsilí, je skutečným zdrojem radosti a pocitu úspěchu. Lidé dnes však již chtějí získat to, oč usilují, pokud možno bez příliš vynaložené námahy - a okrádají tak sami sebe o pocity skutečně zasloužené spokojenosti. Zátěž se stala něčím „špatným“ a nedobrým, kterou mnohdy dnešní člověk neumí zvládat ani překonávat. Nakonec - není k tomuto ani veden a vychováván...

Naděje jako životní postoj
Naděje jako životní postoj, víra ve smysluplnost života je tím, co může být chápáno jako jeden z nejdůležitějších cílů a úkolů výchovy. Dětství žije z naděje, z určitých životních perspektiv nejen svých, ale všech blízkých lidí, kteří jej obklopují. Nelze čerpat životní sílu z beznaděje, z úzkosti a smutku. Dětství potřebuje naději, aby se mohlo dále rozvíjet a růst.

Připravenost otevřeně vyjadřovat své pocity
Otevřeně vyjadřovat své pocity i v době, kdy si lidé navzájem neumí říci, čím jsou si blízcí, kdy ztrácejí schopnost pozitivní komunikace, je mimo jiné také úkolem výchovy. Potřebujeme vědět, že pro někoho jsme přínosem, že nás někdo potřebuje, ale ztrácíme schopnost si tyto pozitivní city navzájem sdělovat. I těmto sdělením je možné se naučit v průběhu dětství, a to nejen ve výchově v rodině, ale také ve školách v rámci výchovy i vzdělávání. Pocity nemusí být pouze pozitivní, i vyjádření nespokojenosti a nelibosti je možné učinit takovým způsobem, který druhého člověka nezraní, ale naopak pomůže mu v jeho rozvoji a sebeuvědomění.

Schopnost milovat
Se všemi výše uvedenými potřebami či schopnostmi souvisí také schopnost milovat. Co vlastně je obsahem slova „milovat“? Nejen touha po blízkosti druhého, nejen vlastní touha po uspokojování citových potřeb, ale také starost a péče o někoho jiného, touha, aby právě ten druhý byl spokojený, snad i šťastný. Schopnost milovat však předpokládá péči také o sebe samého - abych mohla milovat, potřebuji mít ráda také sebe sama, potřebuji si vážit sama sebe, uvědomovat si svou nepostradatelnost. I toto je úkolem výchovy - vypěstovávat v dítěti zdravou sebelásku a úctu k sobě samému, předpoklady svobodné bytosti, která není omezováním těch druhých. Krásně to vyjádřil J. A. Komenský - buď vším v sobě, někým ve společnosti, nikým před Bohem.... i zde je kladen důraz na sebe sama, ovšem s předpokladem pokory před tím, co je tajemné a božské. I láska je tajemná a božská - a schopnost milovat není jen něčím, co přichází, co se přihodí samo sebou, je nutné o ni pečovat a pěstovat ji.

Něha slov i něha doteků
Něha může být chápána jako touha po blízkosti a dotecích druhého člověka, která je založena na laskavém, ohleduplném, milujícím a nesobeckém přístupu k osobnosti, tedy tělu, duši, duchu blízkého člověka, naplněném navíc úctou k jeho bytosti. Tato něha může být vyjádřena nejen tělesnými doteky, ale také slovy. (I slova mohou být něžná a konejšící. I slovy hladíme a dodáváme sílu k životu nebo naopak ubližujeme a zraňujeme. I slova jsou tím, co se navždy zapisuje do paměti dítěte).
V minulosti bylo zcela běžné, že malé dítě bylo v bezprostřední blízkosti své matky nebo těch, kdo o něj pečovali. Slyšelo uklidňující tlukot srdce, nebylo ještě např. ukládáno do kočárků, které jsou sice pohodlnější, ale vzdálenost od těla i srdce je přece jen poněkud větší a patrnější. Přestáváme se sebe již od dětství něžně a láskyplně dotýkat - a hledáme uspokojení zcela marně a zcela někde jinde.

Mít radost ze života
Radost ze života vyplývá ze všech výše uvedených úkolů a cílů ve výchově. Mít radost ze života předpokládá naději a uchopení smyslu toho, co je nepoznatelné a nedotknutelné, přesto částečně procítitelné. Mít radost ze života zcela přirozeně předpokládá úctu k jakékoliv formě života a existence, ke všemu živému a žijícímu. Tato úcta je základem pozitivních vztahů. Kromě člověka jsou zde také zvířata, květiny, kameny, hvězdy, a my všichni jsme nedílnou součástí celého tohoto světa. Předávejme svým dětem nejen naději, víru, lásku, ale také úctu ke všemu, co je v nás a kolem nás. Dodáme jim takto mimo jiné také radost ze života - a ta může být oproti materiálnímu pozlátku tím opravdovým štítem, ochranou proti všudypřítomné úzkosti.

Hlava dobře udělaná nebo dobře naplněná?

Zamyslíme-li se nad dnešním způsobem výuky, nad encyklopedickými požadavky na vědomosti žáků a studentů, můžeme si v této souvislosti také připomenout pradávný spor M. de Montaigneho a F. Rabelaise. M. de Montaigne byl zastáncem tzv. formální výuky – lépe je mít hlavu dobře udělanou než dobře naplněnou, naproti tomu F. Rabelais byl představitelem encyklopedismu (materiální výuky) – mít hlavu dobře naplněnou. Michel de Montaigne však oponuje tomuto názoru ve svých Esejích takto:
„Snažíme se jen naplnit paměť, a soudnost a svědomí necháváme prázdné. Jako se někdy ptáci vydávají za zrním a nesou zrno v zobáčku, aniž ho okusí, neboť je sezobnou jejich mláďata, tak i naši pedanti pořádají rabovací výpravy do knih za vědou, ale zůstává jim jen mezi zuby a na jazyku, načež ji pouze zase vyvrhnou a rozptýlí do větru. Je to hotový div, jak dokonale se hloupost řídí tímto mým příkladem... Spoléháme do té míry na silné ruce druhého, že své vlastní síly ničíme. Chci se vyzbrojit proti strachu před smrtí?: běžím načerpat posilu k Senekovi. Potřebuji nabýt útěchy pro sebe nebo pro druhého?: jdu si vypůjčit od Cicerona. Kdyby mě nebyli učili, byl bych jí načerpal ze sebe samého... I kdybychom se učeností jiných učenějšími stát mohli, moudrými můžeme být jen svou vlastní moudrostí…“ (Montaigne, Eseje, 1995, s.214).
Zdá se, že na tuto „moudrost“ současná věda, a nejen ona, ale také školství, sice ne vždy, ale přesto občas při svém „bloudění“ zapomíná.

Člověk jako bytost svého smutku a vzpomínek

Každý máme svou minulost, ze které přicházíme. Co je touto naší minulostí?
Naší minulostí je naše dětství. A již S. Freud věděl, že postavit před sebe svou vlastní minulost (dětství) je velice obtížné (esej Erinnern, Wiederholen, Durcharbeiten) a jako jeden z prvních upozornil na proces vytěsnění vlastních vzpomínek z individuální paměti. Filosof P. Ricouer hovoří ve své práci Křehká identita (2000, inspirován právě S. Freudem, o práci smutku (le travail de deuil) a práci paměti – vzpomínek (le travail de mémoire ). Každé dítě a tím i každý člověk se ve svém životě, ve svém odpoutávání se od dětství, musí smířit se ztrátou objektu lásky. Práce smutku pak nespočívá pouze jako důsledek ztráty lásky a krásných zážitků, ale také jako důsledek bolestných či smutných vzpomínek, v jejich emočním zpracování, které vždy svým způsobem bolí. Neustále se s něčím loučíme, a toto neustálé loučení je ztrátou, která je bolestná. Smutek ze ztrát je cenou, kterou každý z nás platí za svou životní cestu z původní závislosti k odpoutanosti, která je sice osvobozující, ale zároveň velice tvrdou realitou života. Dospívání je vždy s touto „cenou“, někdy však individuálně více či méně, spojeno.
Člověk je tak bytostí utkanou ze svého smutku a vzpomínek. Smutek a vzpomínky z dětství utvářejí pozdější osobnost člověka. Budoucí smutek však vzniká, kal jsme si již řekli, nejen na základě prožité bolesti, ale také radosti, z pocitu bezpečí a z jistoty lásky, kterou jsme obdarováváni v dětství. Tak nejen bolestné vzpomínky, které chceme vytěsnit z paměti, ale také vzpomínky na prožité štěstí, které jsme vývojem zákonitě ztratili, a jejichž uvědomění je nám skryto (protože tak o tom mnohdy ani nepřemýšlíme) mají zraňující charakter – zůstávají hluboko v nás a působí na nás neustále. Pokud zůstávají vytěsněny z paměti a nezpracovány, tak nás v dospělosti o to více mohou nejen ovlivňovat, ale také nevědomými procesy v našem nitru ohrožovat.
Kdo tedy jsme jako dospělí lidé? Jsme výslednicí a zároveň průsečíky svých vztahů, svých radostí i bolestí, svého prožitého i současného smutku a svých vytěsněných i nevytěsněných vzpomínek.
Ve svých vzájemných setkáních bychom na tuto skutečnost, kým vlastně jsme a kým je ten druhý a co všechno nás ovlivnilo neměli možná až tak příliš často zapomínat. Každý z nás je totiž velice křehkým ztělesněním toho, co zažil, v podstatě „ztělesněním“ svého dětství, ztělesněním své bolesti a svých smutků.

Co můžeme dětem nabídnout v podmínkách dnešního světa?

Co vlastně dnešní společnost a tím i vychovatelé mohou dítěti nabídnout?

a) Velký příliv informací, ale často již bez přesného vymezení dobrého a zlého, jak to bývávalo v pohádkách předchozích generací, kde dobro vždy vítězilo. V současném světě je dítě pomocí médií a počítačů zahlcováno mnoha poznatky, které v podstatě ještě není schopno rozumově ani citově adekvátně zpracovat. A školní výchovně vzdělávací systém na toto už jen navazuje.

b) Vidinu a horizonty spotřebně konzumního světa a života. Obrazně můžeme říci, že dnešní člověk „obětuje“ své děti novodobému bohu Molochovi – bohu spotřebního bohatství a konzumu. Když už žijeme, je třeba si to pořádně užít, život nasát, vysát, jen s ohledem na svou vlastní individualitu a svůj vlastní prospěch. Tedy bezohlednost vůči ostatním, na jejímž konci stojí uspokojování vlastních potřeb a osobní – individuální úspěch. Děti to vidí dnes a denně nejen v televizních šotech a reklamách, ale také v normálním běžném každodenním životě.

c) Nedostatek času spojený s celkovou akcelerací individuálních životů. Jsme jakoby posedlí svým vlastním nedostatkem času a nejsme ochotni jej věnovat někomu jinému, bohužel ani dětem. Věta: „můj čas je drahý“ by měla vzbuzovat lítost a soucit k tomu, kdo ji vyslovil. Věta „nemám čas“, směrovaná k dětem, vzbuzuje odsouzení. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nejvíce času mají nejvíce zaměstnaní a nejvíce pracovití lidé – oni si ho totiž udělat umí a navíc umí s časem nakládat a v podstatě nikdy vám neřeknou, že čas nemají… mají jej totiž vždy proto, že jej prostě mít chtějí. Věnovat svůj čas ostatním zcela paradoxně znamená čas získat. Dítě se však setkává s opačným fenoménem - z nedostatku času dospělých jak v rodině tak ve škole si prostě nemá s kým popovídat, nemá komu se svěřit, nemá, kdo by mu svůj čas věnoval. Je samo.

d) Z toho vyplývá „osamocené dětství“. Nabízíme dítěti přemíru informací, spotřební a konzumní způsob života, nezájem o problémy dítěte a nedostatek času k popovídání si o jeho starostech. Nabízíme dítěti dětství v osamělosti, bez blízkosti člověka, avšak s neustálou blízkostí techniky, kterou zvládá mnohem lépe než mnohý dospělý, poněvadž s technikou – mám na mysli televizi a počítače, v podstatě vyrůstá. S člověkem již méně… Z toho vyplývá také neschopnost vzájemné komunikace, neschopnost sdílení života a světa s druhými, neschopnost empatie, prohlubuje se individualismus v tom negativním a sobeckém slova smyslu.

Maslow a frustrující frustranti

Mezi nejznámější rozdělení potřeb patří tzv. Maslowova hierarchie potřeb (Drapela, 2001) v podobě pyramidy, kterou jsem upravila do tvaru domečku.
Ve svém životě jsme vedeni snahou uspokojovat si určité potřeby zpočátku především proto, abychom přežili. Jde v podstatě o vrozený pud sebezáchovy. V prvním období života si je neumíme a ani nemůžeme uspokojovat sami, jsme odkázáni na péči (výchovu) druhých lidí. Velice brzy však i malé dítě začne zpočátku na nevědomé úrovni projevovat své potřeby. Úkolem výchovy je kromě schopnosti uspokojovat do určité míry potřeby sobě samému také vést ke schopnosti uspokojovat potřeby druhým lidem.

Podíváme-li se na upravený domeček, vidíme zcela ve spodní části základní kámen k existenci a k uspokojování potřeb – jsou to potřeby fyziologické. Následuje pak potřeba bezpečí a jistoty, která předchází potřebě lásky. Jak je to možné? Druhý člověk může o nás pečovat a uspokojovat naše fyziologické potřeby a dodávat nám tak pocit jistoty a bezpečí, aniž by nás přímo miloval. Tam však, kde je dostupné jídlo, vzduch, hygiena, tam vědomě i nevědomě tušíme, že přežijeme – a toto nám přináší bezpečí a jistotu v tom nejzákladnějším boji o přežití. Láska je něčím, co toto završuje – díky ní víme, že někam patříme, že můžeme někam patřit. Potřeba lásky nevyžaduje pouze předpoklad být milován, ale je potřebou také z hlediska možnosti lásku poskytovat, tedy nejen lásku brát, přijímat, ale také lásku dávat. Domov, rodina by pak měla být místem, ve kterém je tato potřeba jako završení pocitu bezpečí a jistoty poskytována téměř automaticky, přičemž láska otce je označována jako láska podmíněná (něco vyžaduje, má svůj důvod) a láska matky je označována jako láska bezpodmínečná, bytostná, kdy je dítě milováno matkou již jen proto, že je. Potřeba uznání je potřebou, o které někteří psychologové tvrdí, že je základní motivací k činnosti. Vše, co děláme, děláme proto, abychom byli pochváleni, aby nás ti druzí uznávali. Další potřeby již ve stříšce domečku pak znamenají seberealizaci a touhu projevit se, zanechat po sobě nějakou stopu, nestát opodál, ale podílet se na životě svém i druhých. Potřeba poznání se projevuje již od raného dětského věku otázkou proč. Proč jsou věci, tak jak jsou a ne jinak. Spadají sem také otázky, týkající se nás samotných – kdo jsme, proč a kam jdeme, jaký to má smysl, má-li to vše vůbec nějaký smysl. A potřeba krásy, neboli estetická, vše završuje. Je to touha po kráse (dobru) v jakýchkoliv podobách.
Přidala jsem k domečku navíc komín, který znázorňuje humor a smích, který se prolíná celým domečkem a protepluje jej a díky kterému přežíváme. Proč?

humor a smích
krása
poznání
seberealizace
uznání
láska, její přijetí i poskytování
jistota a bezpečí
fyziologické (jídlo, pití, kyslík, spánek..)

představte si, že toto je náš domeček - doplňte si vodorovné a svislé čáry, střechu a komín :-)))


Když někoho vychováváme, když o někoho pečujeme, neděláme v podstatě nic jiného, než že se snažíme uspokojovat na určité úrovni jeho základní potřeby. Výchova tak není pouhou péčí o tělo, neomezuje se na pouhé fyziologické potřeby (dáme napít, najíst, přebalíme, atp.), ale také péčí o duši, kam můžeme zjednodušeně zařadit potřeby jistoty a bezpečí, lásky, uznání a seberealizace, a také v péči o duchovní potřeby, které přesahují naší psychiku a týkají se poznání a vnímání estetického, tedy vnímání krásy. Vzpomeneme-li si na tři dimenze kvality života (tělesná jako fyzická harmonie a zdatnost tělesných funkcí, duševní jako schopnost uvědomovat si prožívané štěstí a duchovní jako smysluplné vnímání vlastního života), můžeme si ji pak doplnit do celé této koncepce a pochopit tak jejich vzájemnou souvislost.

Proč však ten komín smíchu a humoru?
Protože tyto potřeby nejsme schopni ani sobě ani druhým uspokojit a naplnit zcela. Nikdy se nenajíme tak, abychom už nikdy nemuseli, nikdy zcela neuhasíme svou žízeň, nikdy si neodpočineme tak, abychom měli dost odpočinku na celý život dopředu. Nikdo nám nedá a nedodá tolik pocitu bezpečí a jistoty, abychom měli vše již „jisté“, nikdy od nikoho nedostaneme tolik lásky, abychom jí nepotřebovali dále vyčerpávat, navíc, když samotná láska je nevyčerpatelná. Podobně však ani nedostaneme tolik uznání, že už nás nikdo nikdy uznávat nebude muset, ani se natolik „neseberealizujeme“, ani tolik nepronikneme do tajů poznání, abychom znali odpovědi na všechny otázky. Ani krásy se nenasytíme natolik, že bychom již nikdy žádnou nepotřebovali. Své potřeby máme uspokojovány jen částečně, každý z nás jen do určité míry. Není možné jejich naprosté uspokojení, znamenalo by to, že jsme dokonalí, že jsme již na konci cesty. Uspokojovat své potřeby však znamená mít před sebou horizonty, mít před sebou cíle, mít kam jít, znamená to neulpívat v nehybnosti. A základním předpokladem života je pohyb – a proto je pohyb určován dosažením cílů, cestou. Jsme bytosti na cestě za dokonalým ustrnutím svých potřeb – až tohoto dosáhneme, nebudeme už žít, budeme mrtví, budeme dokonalí v nehybnosti, budeme u cíle.

Prakticky to však znamená, že jsme každý z nás nějakým způsobem ve svých potřebách neuspokojeni, tedy frustrovaní. Každý do své určité míry. Tato frustrace z nás dělá to, čím a kým nakonec v životě jsme, je základem naší jedinečnosti a originality. Ve výchově však jde o to, aby naše potřeby byly uspokojovány do té míry, do které náš domeček ještě dokáže stát. Podívejte se opět na kresbu domečku – každá potřeba vytváří určitý panel. Pokud jeden z těchto panelů vyjmeme, domeček nemá na čem stát. Buďto je vratký nebo se zhroutí zcela. A zhroucení domečku znamená jinými slovy také zhroucení osobnosti.

Víme tedy, že nemůžeme být a nejsme dokonalí. Chceme uspokojovat své potřeby i potřeby jiných, abychom přežili, ale víme, že to není nikdy možné zcela. Jak tady toto vědění nemožnosti překonat a přežít? Jak nezatrpknout a jak se nestát „frustrujícími frustranty“?

Jedině pomocí humorného nadhledu a pohledu na sebe sama. Jedině tím, že své potřeby a jejich uspokojování nebudeme zase brát tak zcela vážně, ale budeme schopni se jim také zasmát a chápat jejich, a tím také svou, nedostatečnost. Jedině toto nám pomůže k přežití a také k humornému „zateplení“ sebe sama, k tomu, že se i my sami budeme mít rádi takoví, jací jsme a budeme zvládat svůj humor a potřebami nezatížený smích předávat i dále, druhým lidem. A jedině pak budeme moci doopravdy vychovávat a vést ty druhé za uspokojováním jejich, ale také potřeb dalších, tedy druhých lidí.

Tato potřeba humoru nám tedy doplňuje pojetí kvality života. Tvoří vlastně jakousi zastřešující dimenzi, v jejímž rámci se rozvíjí dimenze tělesná, duševní i duchovní.