Letní

Sedím si na bobku
uprostřed světa
ztracená, schoulená
sama

v myšlenkách bloudí
jediná věta:
Co ty - co já?

Hoď na to mrkec :-)

Ach jo.
Přišel mi e-mail od syna.
A prý: Mami, hoď na to prosím mrkec, jestli tam nemáš ňáký bejkoviny.
Chvíli jsem seděla a tupě hleděla. Nerozuměla jsem. Mozkové spoje hned nezafungovaly.
Až po chvíli.
Mrkec jsem měla hodit na jeho seminární práci.
Což o to, házím ráda. Jen jsem nevěděla, co to vlastně házím. Už to vím.
Zrovna v těchto dnech, kdy jsem zavalena končícími bakalářkami a diplomkami.
Mrkec bych tedy možná i chápala.
Ale nevím, co jsou "bejkoviny"  a proč bych je měla v jeho práci mít zrovna já.
Až mi to došlo - možná jen tak nechtěně krásně vyjádřil přenos jedné bytosti na druhou, intersubjektivitu, a pokračování života v jiné podobě. Podstatu mateřství. Fakt, že naše životy a myšlenky zůstávají zde na světě v našich dětech.
Potěšil mne.
Už i tím, že bejkoviny jsem v jeho práci nikde neměla...

Snad tak dopadne i mrkec na práce mých studentů :-)

mrazivo

Takže uhodily mrazy na náš bídný lid.
A my zítra, tj. 11.2. 2012, organizujeme benefiční koncert. Ach jo, tuším, že nikdo dobrovolně umrznout nepřijde. V hrušovském kostele zazpívá Akademický pěvcký sbor VŠB -TU Ostrava. Tuším, že holkám vymrznou hlasivky...
Ale kdybyste chtěli přijít, začíná to v 16.00 hod. A celá akce je doplněna malou prodejní výstavou obrázků paní Simonetty Šmídové.
Ale jinak je ta zima pěkná, že ano...

volume

Dva dny mi nešel zvuk na počítači. Byla jsem nešťastná. Mačkala jsem, co se dalo, a ono nic.
V sobotu jsem se s tím smířila.
Ale včera, to už jsem nevydržela, a v čirém zoufalství z neposlušných bedýnek jsem zavolala nejmladšímu synovi.
Po desetiminutové konzultaci problému se mne jen tak mimochodem zeptal, jestli jsem otočila tím čudlíkem "volume" doprava. Že možná to bude v tom.
Urazilo mě to. Přece nejsem úplně blbá, no co si nemyslíš? Namítala jsem.
Ale pro jistotu jsem ten čudlík přece jen otočit zkusila. Co kdyby.
A světe div se,
zvuk mi od té chvíle jde.
Škoda, že tak nejde někdy "otočit" rozumem....

Santaclausovsky a v poklusu

Tak dnes bylo ještě veseleji. Ale mohlo být i hůř.
Při tom dnešním nepočasí, větru, zimě a dešti jsme se synem vyvedli naše koně ven jen na chvíli. Aby si protáhli těla a nestáli celý den v boxu jen tak nečinně.
Ne, že by se mi chtělo psát jen o zvířatech, a omlouvám se za to. Ale toto si prostě nemůžu nechat jen tak pro sebe.
Před polednem jsme je tedy chtěli zavést zpět. Ale nějak jsme všichni, my se synem i koně, zabředli do bláta a nejprve vyběhl ten, kterého vždy vodím já. Tak jsem ho odchytla už na cestě, syn vzal toho mladého no a kobylka, ta se nějak šprajcla a tak, jak jde vždy poslušně sama mezi námi, zůstala z ničeho nic v ohradě. Nevěděla jsem to. Synovi se jeho kůň postavil na zadní, tak nechal kobylku kobylou a odvedl raději toho "zlobivého."
Zjistila jsem, že Tarunka zůstala v otevřené ohradě směrem na cestu a rychle pro ni běžela. Ale v tu chvíli jelo po naší ulici auto, a to kobylce dodalo odvahy, a tak blbka vyběhla taky a běžela za tím autem. No a já za nimi.
V červené santoclausovské čepičce, kterou jsem si rychle nasadila, aby mi nebyla zima a která byla po ruce.
Být tím řidičem v tom autě, tak se z té situace asi zvencnu. Najednou za ním běžel nejen kůň, ale i Santa Claus.

Dobře to dopadlo.
Jen toho adrenalinu je někdy až příliš...

Veselo

Na světě je někdy veselo a to nemusí být zrovna Silvestra na konci roku. I když, jak už jsem psala, pro mne tento den nikdy nijak veselý nebýval, spíše naopak.
Ale dnes, když jsem se ptala kamarádky, jak ho prožila ona, tak její odpověď byla úžasná: "Jako vždy. Muž seděl zabořený v křesle, zamračený na celý svět, pohroužen do své melancholické deprese :-)."
Takže nejsem sama, kdo to takto prožívá, a to potěší.
A taky další věc hned na začátku nového roku je humorná. Tentokrát to je spjato s mým mužem. Ptá se mě dnes ráno - a kdy budeš péct?
Teď, po Vánocích?
No, koupil jsem ti těsto, hned několik druhů lineckého. Měli to tam zlevněno, tak upečeš, ne? Škoda to nekoupit!
Tak ano, napeču, dám do mražáku, a v prosinci 2012 jako když najdu.
Však i cukroví se dá takto "zavařovat." Nebo zamrazit.
Achich jo.
A pak že na světě je smutno, a neveselo, a krizově...

Rekapi-tula-ce

Nechci, bráním se tomu, ale rekapituluji.
A přemýšlím o tom slově. Re-ka-pi-tula-ce. Asi to rozděluji blbě, a ono to slovo tím patrně ztrácí smysl.
No jako rekapitulace samotná.
Ale je konec roku (už zase), tak co naplat, vtírá se otázka, jaký byl.
Jako malá jsem vždy o silvestru brečívala smutkem nad uplynulým rokem. Ostatní se bůhví proč veselili. Dnes už nebrečím (nebo že by jo?), a to už mám vrásky, které jsem nemívala.
Ale to slovo rekapitulace mi také kupodivu připomíná dětství. A to tím "tula" někde uprostřed.
Budí to ve mne představu spojení slov "tuli-tani", což jsou slabiky, kterými můj stařičký strýc vyjadřoval svou náklonnost.
"Tuli - tani" říkával a jeho fajfka se nebezpečně houpala nad mou hlavou. On sám nikdy neměl děti, a tak výraz tuli-tani byl pro něj výrazem dětské něhy, příchylnosti, doteku, prostě lásky.
Takže co si do nového roku přát?
Aby to "tuli-tani" bylo vždy tak nějak po ruce, nejen rekapitulace....

sny a snění

Občas se mi zdávají docela podivné sny. A někdy zase ne-podivné a normální.
Píšu vám to proto, protože podle starých pranostik a pověr se prý všechny sny, které se nám zdají v období od Štědrého dne do Tří králů, splní.
Nevím, jestli to víte, a pokud ne, nechci si tuto prastarou informaci nechat pro sebe :-)
Tak až dnes půjdete spát, nechte si něco krásného zdát
a ono se Vám to v tom následujícím roce třeba i splní.
Naši předkové aspoň tomu tak věřili.
Tak věřme taky...

půlnoční :-)

Byli jsme včera na půlnoční mši svaté - Vigilii. Začínala ve 21.00 hod večer.
Některé věci se stávají asi jen některým lidem. Asi patřím mezi ty "některé." Však posuďte sami - ten kostel stojí už tuším 118 let. Je to krásná architektonická a kulturní památka. Mimo jiné také díky původním vyřezávaným lavicím a dalším původním řezbářským skvostům, jako je např. kazatelna, zpovědnice, Křížová cesta.
Nepopisovala bych to až tak, kdyby nedošlo k něčěmu, k čemu došlo.
Sedli jsme si s mými dětmi do jedné z lavic. Vše probíhalo klidně, svátečně, radostně, prostě tak, jak to na půlnoční být má.
Při obětování jsem spolu s ostatními poklekla... a do naprostého chrámového ticha, které nastalo po zpěvu i po modlitbě kněze, - tak do tohoto ticha z ničeho nic, nečekaně, najednou, s obrovským řachotem
pode mnou rupla dřevěná deska, na které jsem klečela a společně jsme se sesuly k zemi.
Mé děti zadržovaly smích, až se z toho třásly, já také tak, a lidé v okolí asi také, ale ty jsem pro ty slzy smíchu, který nemohl jít ven, ani neviděla.
Tak takový byl závěr našeho Štědrého dne.
Některé věci se prostě dějí jen některým lidem. A mne šokuje, že za těch 118 let se toto patrně nepřihodilo ještě vůbec nikomu,
a že si to počkalo zrovinka a zrovna na včerejší slavnostní okamžik a na chvíli naprostého důstojného ticha
a na mne...

aby myšlenky noci

... aby myšlenky noci neovlivnily ráno...
tak nějak to řekl J. A. Komenský. Asi také znal noční bdění beze snů. Možná se také převaloval v posteli a přemýšlel, proč "myšlenky noci" nedovolí spánku zavřít víčka....
Kdo ví.
Někdy to tak bývá.

kutálení kuliček

Dny se kutálí jako kuličky. Tráva je pokryta zamrzlou jinovatkou a pod nohama šustí listí.
Je krásně.
Za chvíli budou opět Vánoce.
Někdy máme radost z toho, jak ubíhá čas, někdy jej chceme zastavit, někdy chceme, aby vůbec nebyl.
Kulička jedna, druhá, třetí, rok sem, rok tam,
a stáří na krku,
hmm.
Začínám chápat. Stáří spojené s počtem let a mládí rovněž je jen náš subjektivní pocit.
Znám mnohem starší lidi, kteří jsou chvílemi mladší než já, a znám mnoho mladých, kteří jsou naopak proti mne stařečci.
A tak se těším - na jinovatku v trávě, na mráz a na sníh a na Vánoce a na konec roku a na další rok a roky,
na kutálení kuliček -
a vůbec na všechno.

noční světýlka

Projíždíme nočním Polskem. Je krátce po půlnoci. Vyjeli jsme z dálnice a auto projíždí liduprázdnými ulicemi mezi setmělými rodinnými domky. Nikde se už nesvítí. Všude tma. Připadá mi, že jsme na světě sami.
Chvíli přemýšlím, než tu myšlenku nahlas vyslovím.
Všichni už spí. Nikdo už není vzhůru. Nikde žádné světlo. Ani v oknech, ani v ulicích.
Je tady nějak mrtvo, prohodím tedy a zatřesu se.
Zrovna v tu chvíli nečekaně projíždíme kolem hřbitova. Je dušičkový týden, takže celý hřbitov doslova světélkuje, září do dálky. V žádném obydlí se už nesvítí, jen tady ano - patrně jen tady jsou všichni ještě vzhůru.
Jediní živí.

Dušičkově

Máme dušičkové ráno. Svátek je sice až v úterý, ale hřbitovy jsou krásnými zahrádkami už teď.
Chodím tam nerada.
Ti, co už umřeli, žijí v mé mysli, srdci, duši pořád, a tak mi je někdy zatěžko uvědomit si, že - jsou někde tam, kde nevím, kde. A jestli vůbec.
Ale - včera jsme šli s manželem po létech na hřbitov úplně sami. Žádné z dětí není doma, zůstalo to jen na nás dvou.
A tak mě napadlo, jestli někdy někdo vůbec někdy zajde na můj hrob, až ho budu mít.
Zatím bych ho mít nechtěla.
Ale třeba jednou, až ho mít budu, tam někdo přijde zapálit svíčku na znamení, že mé světýlko v něm ještě hoří. Že pro něj jsem ještě živá. Neumírající, nezemřelá.
Divný svět mezi životem
a se smrtí.

Procházka

Dovlekla jsem se dneska z práce, celá šťastná, že si chvíli lehnu po tak náročném dni. Ale než jsem stačila cokoliv říct, a sníst, byla jsem zaúkolovaná ke zcela jiné činnosti.
Nechceš jít na procházku? Zeptal se mne syn.
Poprvé v životě.
Drobet mne to šoklo, a tak jsem jen hlesla, že ano a otočila se ve dveřích.
Chvíli po té jsem dostala do rukou ohlávku a vazák, po mém pravém boku si to vykračoval kůň, a šli jsme. Na procházku. No co by. Někdo chodí s manželem, někdo s přítelem, někdo se psem a já s koněm. Tedy s kobylou.
Byla to zajímavá zkušenost. Šly jsme bok po boku, ona pořád hlavu spíše přede mnou, a to ji má mít za mnou, takže jsme se pořád tak nějak handrkovaly, která z nás koho vlastně vede.
Chvílemi jsem vyhrávala. Ale byly to jen slabé chvilky.
Když asi po hodinové procházce zacházela ona do boxu, sesypala jsem se k večerní Ulici. Ona kobyla projitá, já dobitá.
Taky možnost.

Mám, dám

Ach jo. Chtěla bych být bohatá. Abych mohla rozdávat.
K tomuto závěru jsem přišla po té, co asi 3 roky prosím o peníze na záchranu kulturní památky, kostela.
Ten kostel dnes stojí, dá se říci, na periferii Ostravy. V opuštěném místě, téměř sám.
Nevím, jestli to je normální, ale mám tu stavbu ráda. Jsem zamilovaná do architektonické stavby. Možná to je drobet úchylné :-), že jo. Ale mnohému mne naučila. Už jen tím, že je.
To místo a jeho okolí bylo kdysi plné života, dětí, mladých lidí. Vedle poblíž stály hned dvě základní školy. K tomu papírnictví a hračkářství, zelenina, obuv, poblíž i kino, knihovna, knihkupectví, textil. Dnes tam není nic. Jen ten kostel, postavený podle skici H. von Ferstela a M. Schwedy, významných vídeňských architektů konce 19. století.
Jeho smutná věž, svědek dávných časů, je vidět z dálnice i z ulice Bohumínské, po které denně jezdím. Denně kolem něj projíždím. A dávné časy se mi oživují ve vzpomínkách, stejně jako milovaní lidé, kteří zde byli, a už nejsou.
Kdybych měla hodně peněz a nemusela se o ně prosit, vybudovala bych tady v okolí celý živý areál pro potřebné. A ty, co by zbyly, bych dala těm, kdo by chtěl. Potřebujete peníze? Mám, dám.
Dobrá myšlenka, že jo. Otázka je, jak k nim přijít....

Někdy

Někdy nás lidi okolo nás pěkně vyvedou z míry. Vyhodí z kontextu.
Někdy se tak nějak z kontextu "vyhodíme" sami. A obviňujeme přitom druhé.
A někdy nás z kontextu "vyhodí" sám kontext.
Seděla jsem včera do noci u počítače a na stole vedle něj spala naše britská kočka Lily.
Mohlo být krátce po půlnoci, když najednou chytla balanc - vyhodila se z kontextu - a padala ze stolu za ten počítač.
Vykuleně na mne hleděla, co to jako dělám, když se ještě ze všech posledních sil držela pacičkama za okraj stolu, s pohledem upřeným na mne, než spadla docela.
Vyletěla zpoza počítače a vyčítavě, naštvaně mňoukala a dávala mi jasně najevo, že vinna za její pád jsem jen a pouze já.
Snažila jsem se ji vzít do náruče a dát zpět, ale uraženě hupsla na klavír a už si mě nevšímala.
U té kočky mi to zase až tak nevadí, že mě obviňuje za to, zač nemůžu.
Ale někdy to je tak v životě i mezi lidmi.
A tohle mě občas "vyhodí" z kontextu. Že kočce snáz vysvětlíte,
co lidem někdy ne.

k pozvání na benefiční koncert

To byste neuvěřili, co to dá práce, umístit sem níže přiloženou pozvánku. Text měl být v tom obrázku, ale nějak se mi ztratil a pak se posouval nahoru dolů a pryč a zpět...
Ach jo.
Jinak ten obraz znamená Vítězství a je od autorky art.maya - adresa webových stránek je přiložena v pozvánce.
Mám z takových akcí vždy hrůzu, protože je organizuji téměř sama a pak dny před oním dnem nespím a nevím, co bych ještě pro zdárný průběh mohla udělat a na co jsem třeba zapomněla... a bojím se, jak to dopadne.
Tak pokud budete moci, nezapomeňte přijít, koncert bude nádherný.

Naplno a bezčasově

Někdy máme pocit, že žijeme naplno, a ono nic.
Byla jsem někdy v půlce dubna jako lektorka kursu někde na chatě Troják, v krásném prostředí hostýnských vrchů (?). V tomto týdnu jsem tam byla opět. Mezi dubnem a říjnem uplynula dlouhá doba, vlastně ještě kus jara a celé léto. Co vše se od té chvíle stalo a přihodilo.... Ale já měla pocit, jako kdybych tam byla včera. Jako kdyby včera byl ten duben, kdy jsme byli jako by na počátku toho, co teprve bude.
Zarazilo mě to. Protože nemám pocit, že by mi život proklouzával mezi prsty. A stačí vrátit se na jedno místo, a ano - proklouzává.
Čas prý není. že žijeme v čase je jen naše domněnka, pomocí které si pomáháme orientovat se v něm. Přiznám se, že nikdy jsem toto zase až tak nechápala.
Dnes je venku chladno a mrazivo. A prý na obzoru Vánoce.
Bezčasově....

bezdomovci

Jdu si tak večer z práce, směrem od tramvaje na trolejbus. Na lavičce sedí dva bezdomovci, kolem nich jdou dvě mladé dívky a jedna něco nevhodného, jako fuj, to je humus, prohodí směrem k nim, a jdou dál. Jednoho z těch bezdomovců to rozčilí a křičí za ní, že jí se může kdykoliv stát něco podobného, a ani nebude vědět jak...
Mlčky projdu kolem a pak mě něco napadne, otočím se a jdu k nim. Tedy k těm dvěma bezdomovcům.
"A chtěli byste nějak pomoc? Stojíte vůbec o to?" Zeptám se a ten jeden na mě udiveně pohlédne, usměje se a odpoví: "A jak byste nám chtěla pomoct, paní Prokešová?"
V té chvíli se mnou trošku otřáslo, že mě zná jménem... a já jeho ne.
Chvíli jsme tam postáli.
Nevím, odkud mne zná, nevím, jestli se známe.
Ale byl to divný pocit...

čekání

Jdeme Prahou. No jdeme, spíše jí prolétáváme. Neustále jsi někde přede mnou a já jen dobíhávám. Nestačím.
A tak se zastavuji a jdu loudavým krokem. Prohlížím si každý výklad a za tebou už nespěchám. Vypadám, že jsem uražená a naštvaná. Ne. Jen jsem "našla" sama sebe a zvolila své tempo, ne to tvé.
A kupodivu, to ty se najednou zastavíš a čekáš. Čekáš, a na mě! Je to krásný pocit tvého čekání. Přicházím pomalým krokem až k tobě a oba se usmíváme.
Není důstojné člověka plazit se za druhým s vyplazeným jazykem. Je důstojnější jít svou cestou a svým tempem.
Nejen procházkou Prahou či jinými městy, ale také životem.
Náš život si to totiž zaslouží.