Mezihra třetí: pohádka bratří Grimmů o paní Trůdě

O paní Trůdě

Byla jednou jedna dědinka uprostřed hlubokých lesů. V tom lese stál kamenný hrad, ve kterém žila paní Trůda. Kdokoliv kdy v tento směr zabloudil, ten se nikdy domů nevrátil. A tak všichni rodiče neustále říkávali svým dětem – nechoďte do toho hlubokého lesa, tam stojí děsivý hrad a v něm žije zlá paní Trůda. Ještě nikdo nikdy se odtamtud nevrátil…

Po dlouhá léta žili obyvatelé dědinky spokojeně a šťastně, protože nikdo v tu stranu, kde měl stát hrad, nechodil a ani se do lesa tím směrem neodvážil vstoupit.

Jednoho dne však jedna zvědavá holčička, která si hrála venku s ostatními dětmi, neovládla svou zvídavost, která s neustálými zákazy jen rostla, a řekla si, že když se jen malinký kousíček do lesa podívá, nic se jí nemůže stát. "Vždyť budu opatrná a cestu si uhlídám, abych nezabloudila“, řekla si a beze strachu do zakázaného lesa vstoupila.

Krása lesa ji naprosto okouzlila. Aniž si to uvědomovala, šla stále hlouběji a hlouběji a ani nezpozorovala, že večerní soumrak se proměňuje ve večerní stíny… Náhle se setmělo a holčička si uvědomila, že je čas vrátit se domů. Ale ouha – cesta zpět se zahalila do večerní tmy a holčička cestu zpět nenašla, začala bloudit. Dala se do běhu a do pláče, ale cestu zpět nenašla. Noční les se změnil ve strašidelné bludiště, odevšad se k ní vztahovaly větve stromů a oči nočních zvířat a ptáků ji pozorovaly odevšad. I přesto se uklidnila a utěšila tím, že ráno bude moudřejší, a že v noci cestu nenajde; najde si tedy místečko k odpočinku a pak se vrátí domů.

Když již jakž takž uklidněná hledala místečko, na kterém by si na chvíli odpočinula, přišla najednou na mýtinku a spatřila před sebou stát veliký a temný kamenný hrad.  

„Že by hrad paní Trůdy?“ Pomyslela si. Ale únava ji přemáhala natolik, a už si tak hodně chtěla odpočinout, a nebylo kde, že si řekla, že přece někde v tom hradě nějaké vhodné místečko k odpočinku být musí. Opřela se tedy o těžkou bránu, která se jí po určitém úsilí přece jen otevřela, a vešla do krásné zahrady, kde svítila spousta světýlek a zurčela tam spousta malinkých vodopádů a vodotrysků a všude kvetly a voněly různé druhy květin a keřů… Na tak krásném místě přece nemůže být nic zlého, pomyslela si holčička, tady paní Trůda přece žít nemůže. Možná tady najdu i nějaké místečko k odpočinku. A beze strachu vešla do prostor zahrady, až přišla k samotnému vstupu na hradní schodiště, vedoucí někam vzhůru.

Vystoupala několik schodů, když se najednou před ní objevila obrovská temná postava. Z očí jí šlehaly plameny. Holčička se velice vyděsila a v hrůze zůstala stát. Postava však kolem ní prošla téměř bez povšimnutí a nijak holčičce neublížila. Ta se po chvíli úděsu vzpamatovala. „Nevím, co jsem viděla, ale neublížilo mi to.“ A rozhodla se jít dále. Došla až na podestu mezi schody, kde byla veliká okna, vedoucí do hradního nádvoří. Holčička se podívala ven a uviděla spoustu podivných draků a hadů a dalších nestvůr, které ječely a létaly a z očí a z tlam jim šlehaly plameny, podobně jako temné postavě na schodech. Spatřily holčičku a na chvíli ustaly ve své podivné činnosti. Posléze si jí však přestaly všímat. Holčička odvrátila od nádvoří tvář a řekla si – nevím, co jsem viděla, ale neublížilo mi to. A šla dále, až vystoupala zcela nahoru k místu, kde schody končily. Před ní se objevila veliká místnost. V jednom rohu stál velikánský krb, ve kterém plápolal oheň, v druhém rohu místnosti seděla na houpacím křesle babička a něco pletla. Holčička, která byla slušně vychovaná, přišla až k babičce a pozdravila: „Dobrý večer, babičko!“

„Dobrý večer, holčičko!“ Odpověděla babička. „Copak tady děláš?“

„Ale, šla jsem jen náhodou kolem…“

„A nikoho jsi cestou nepotkala?“

„Ano, nějaké divného pána, z očí mu šlehaly plameny.“

„Ohó, tak to jsi potkala samotného vládce pekel!“

„Ale nic mi neudělal!“

„A nikoho dalšího jsi nepotkala?“

„Nepotkala, jen jsem se dívala z okna na nádvoří, a tam byla spousta podivných draků a hadů…“

„Tak to jsi viděla samotné peklo!“ Řekla babička.

„Ale nic mi neudělalo… A Ty nejsi paní Trůda, že ne? Ty babičko, ty mi taky neublížíš, že ne?“

„Když myslíš?“ Ušklíbla se babička – paní Trůda, a zvedla se ze svého křesla, uchopila holčičku za ruku a společně prošly místností až ke krbu.

Chvíli stály, 
když najednou paní Trůda uchopila dívku do náruče, ta se změnila v poleno, hodila ji do ohně, zamnula si ruce a řekla:

„Ale jak ta holka hezky pálí a svítí!“

Pohádka o stranách

Byla jedna zem, kde vládla ODS, tedy Opravdu Divná Strana. A ta neměla ráda svou rodnou sestřičku, Čertíkovu stranu skromných dárků.

I byl mezi nimi pořád lítý boj o moc v zemi. ODS všechno vyhrávala, strana skromných dárků pana Čertíka naopak prohrávala, dokonce i své věrné členy ztrácela. V boji o královskou moc v té zemi zvítězila nakonec ta strana Divná právě tím, že k sobě přivábila dva členy skromných dárků. Opravdu divné to bylo - možná opravdu jen proto, že ona strana sama tak skromná nebyla... A ještě divnější je, že vždy v důležité chvíli najde se někdo z té Čertíkovy strany, kdo vykašle se na ni a nepřímo přeběhne k té straně druhé s tím, že jí teď sloužit bude.

A co na to samotný pan velký Santa na hradě?

Ten před lítým předvolebním bojem prohlásil, že vládnout nebude ten, kdo díky přeběhlíkům získá více sil. Protože sám však v Opravdu divné straně kdysi šéfem byl, této vládě moc v zemi zpečetil a nikdo se ničemu už ani nedivil.
A tak ta zem strádá neustálými boji a šarvátkami. Čertíkova strana chatrně se brání a Opravdu divná strana nelení a doufá, že vše se zelená, a nikdo jí nebude bránit v tom, jak jen ona vládnout chce a jako jediná jen má.

Co člověku však prostému jen zbývá?

Čekat, kdy snad hloupý Honza přijde odněkud a k životu v té "divné" zemi lidem dodá chuť?

Bajka: O knížeti a gumovém rajčeti

Byl jednou jeden knížepán. Černohorský se jmenoval. A ten pán se tvářil, že je úctyhodný a solidní, tak jako knížata bývají. Žádná z dávných rytířských ctností mu nesměla být cizí.

Jednoho dne se však tento původem šlechetný muž setkal s člověkem, který byl z jiného rodu, ne už tolik šlechetného. A tak se začal naší bajky děj:

Ten jiný muž však k poctivosti delší cestu měl a co více, různé nekalé kejkle kul a hodně lidem jejich žlučí hnul. I kníže prohlásil, že nesedne s ním za vladařský stůl, pokud se prokáže, že ctnostné jednání chybí tomuto člověku téměř jako sůl.

Však - ačkoliv již kníže v rukou ony lejstra pro či proti jeho vině měl, na nic nehleděl. Zapomněl na svůj slib, že pokud tamten vinen bude, on odejde, a tak očistí svůj i vlády štít. Lejstra odložil kam chtěl a dál se své moci věnoval a důležité dokumenty s jiným vladařem v té době ještě podepsal. Lid poddaný však jeho slova v mysli měl a hned po podepsání odměnil se mu na hlavu hozeným tvrdým rajčetem.

To rajče jako guma však odrazilo se od hlavy knížepána, čímž možná jeho mysl nebyla i pro doby příští jasná zachována. I komentoval to sám kníže pán, že rozprsklé rajče na čele by mu mnohem více bylo milo a více by vyjádřilo. Uniklo totiž muži tomu dobrému, že nedostál slovu svému a že svou čest a šlechetnost svým činem zaprodal. A co více - oním rajčetem - vzkazem poddaných - tím pádem pohrdal.

Udělejte si však každý závěr sám. Je lepší na svých nohou pevně stát a čest svou zachovat, nebo se nechat vladaři zaprodat?

A co nebohé to rajče s tím vším společného má? Všechno a nic. Aneb - raději být gumově tvrdým rajčetem než gumovým, na sliby zapomínajícím a tvárným, všehoschopným knížetem...

Nepohádka

Byl jednou jeden americký radar. Tak si tam tak tiše stál, v lesích, za devatero horami a řekami od své rodné země, sám a sám, kdesi v Čechách. Měl hlídat bezpečnost té země tam za oceánem. A měl hlídat tu cizí zem, ve které stál, proti případným útokům jiných nepřátel.

Ta země ale moc nepřátel neměla. Byla malinká, milounká, naše.

Ale protože si lidé v té zemi nejen přáli být chráněni před nebezpečím, ale hlavně zavděčit se a zalíbit se té velké a silné zemi, usmysleli si někteří její představitelé, pánové a kníže, vystavět ten ochranný americký radar na jejím území. Když je ochrana, musí být i nebezpečno. Tak bylo.

Protože i počet nepřátel té malé země tak narostl.

A protože radar měl chránit svou velkou zem, chránil ji, když se proroctví o zlobě z jiného světa naplnilo.

A tak si stojí radar v pusté zemi, sám a sám.

A netuší, co způsobil.

A všude je ticho a klid, jen vítr si fouká ve větvích stromů, rostoucích v zemi, která již není...

Odpověď na pohádku o zlobivé holčičce

Možná je to jinak a možná se ve svém výkladu pletu.... ale odpověď mne napadla po jedné události před několika lety, kdy po útoku teroristů v Londýně matka jednoho z nich udala svého syna policistům se slovy, že nechce, aby její syn zabíjel jiné... Vzpomněla jsem si na Čapkovu Matku, která říká svému poslednímu synovi: Jdi! a na tuto matku, která zabrání, aby její syn páchal něco zlého a sama ho udá a tím zastaví jeho možné budoucí zlo.

No a ta holčička byla tak zlobivá, že ani Bůh se už na to nemohl dívat. Protože na světě zlo prostě je, a někteří se s ním více či méně rodíme a je často nezvládnutelné (dítě a člověk je přirozeně dobré, zlo je temná stránka dobra, jeho pouhý nedostatek, ale někdy to zlo dobro převýší a my je jen ztěžka v tom druhém můžeme najít, a přitom je výchovou - to dobro v nás - máme rozvíjet). To zlo bylo tak veliké, že tu holčičku nešlo ani pohřbít - jediný, kdo zlo mohl zastavit, byla ta, která dítě přivedla k životu, tedy matka, která udělala zlu bac, bac - a všechno dobře dopadlo, protože zlo zmizelo a holčička se přitom vrátila k Bohu, tedy do nebe, protože se svým zlem neprovinila, samotný Bůh tomu zabránil a vzal si ji k sobě dříve (o její smrti nerozhodla její matka, ta tu holčičku jistě i tak milovala). Někdy jsme prostě my lidé na zlo krátcí, když milujeme, ale i tak je v našich silách ho zastavit. Proto to matčino bac, bac v pohádce, stejně jako "ne" té matky teroristy, která udala svého syna patrně spíše z lásky, ne z nenávisti.

Uf, uf.

ale fakticky jsem o tom dlouho přemýšlela :-)

Co si myslíte Vy?

Pohádka o zlé holčičce

Tato pohádka je velice neobvyklá a přiznám se, že dlouhá léta jsem přemýšlela o jejím smyslu nebo vůbec o tom, co chce vlastně říct, o čem ve své podstatě je. Přečetla jsem ji kdysi dávno svým dětem večer před spaním. Kdybyste ji hledali, pak je z knihy pohádek bratří Grimmů.

Tak tedy:

Žila byla jednou zlobivá holčička. a ta vám byla tak zlobivá a tak zlá, že už ani Pán Bůh na nebi se na to nemohl dívat a vzal si ji zpět k sobě. Pokud si někoho Bůh veme zpět, tady na zemi to znamená, že ten člověk zemře. A tak i holčička zemřela. Přichystali ji velký a krásný pohřeb, ale ona byla, představte si, tak zlobivá, že i tu ručičku z té rakvičky pořád ven vytahovala a vytahovala a nemohli ji proto ani pohřbít. Tak zavolali její maminku, ta udělala ručičce bac, bac, bac, ručička se stáhla, rakev se zavřela a holčičku pohřbili. A všechno dobře dopadlo.

A k jakému výkladu jsem časem došla?

Nechám Vás chvíli přemýšlet a vrátím se k němu někdy příště...

Bajka o spící ovci a pilných jehňátkách

pro studenty z dnešního rána (14.12.07)

Byla nebyla, žila nežila, jedna ovečka, která se bála, že noc nepřečká.

Když nad ránem snížek z nebe se snášel, jí samotnou spánek unášel

do krajin krásných, o kterých snad jen básníci básní.

Jehňátka čilá však spěchala za ní

netušíc, že ovečka nad ránem má tvrdé spaní.

Marně jehňátka čekala, ovečku hledala, slzičky ronila, že ovci ztratila.

Celkově stala se tato věc nemilá - ovečka nepřišla, měla být, nebyla.

Jehňátka milá rozmilá, poučení mějte – s ovcí se příště nepárejte –

probuďte ji třeba mobilem,

ať i ona ví, že už je bílý den!
Ovečka nyní jehňátka o prominutí prosí

a slibuje, že bude svůj mobil

už i do postele nosit :-)

První pohádka - na dobrou noc

Nejoblíbenější pohádka na dobrou noc

Pročpak nespíš holčičko? - Ztratila jsem sluníčko.
Kampak se ti ztratilo? - Za mráčky se ukrylo.
Ty se bojíš bez něj spát? - Ne, jen si chci ještě hrát.
Zavři očka, zamkni slůvka, vždyť i sluníčko už spinká.
Zítra bude hezký den, teď si nech zdát krásný sen.
Dobrou noc, dobrou noc, myšky přijdou na pomoc...
Pročpak myšky, maminko?
Hádej, jenom malinko....
ráno ti to povím
nebo někdy
snad
když budeš hezky spát