po pouti

Tak jsme za cílem... ale měsíc máj pořád ještě je, a pouť je májová, tak ještě občas něco v jejím rámci napíšu. Jinak - přichází mi vaše putování, tak pročítám, usmívám se, zamýšlím se, rozesmutňuji se, dojímám se, chvílemi se nadýmám i pýchou, jak jsem dobrá :-)))a rudnu při slovech chvály, a já nevím co všecko, ale celkově mám radost, že se nám naše pouť tak povedla. Otázky byly celkem "výživné", je co číst, na některé odpovědi se zvlášť těším. A moc vám tedy všem děkuji.
Takže zatím, jdu se ponořit do vašich poutí a krásných odpovědí. Snad nezabloudím...

sen

Zdál se mi dnes sen. Ne, že by se mi nikdy žádný nezdál, ale ten dnešní byl o naší pouti. A o poslední otázce, kterou vám dám. V tom snu jsem si uvědomovala, jak je logická, moudrá, navazující, jak je krásným završením toho všeho. A jak je přitom hodně jednoduchá. I krátký textík k tomu se mi míhal mým snícím mozkem. I v tom snu jsem měla radost, že to mám tak krásně vymyšlené.
Ale ouha - ta radost trvala jen do té doby, než jsem se probudila. Najednou nic.
A tak celý den chodím a snažím se vybavit si ten sen, ten text, tu otázku. Byly tak geniální :-))
Ale asi nám to není dáno.
Jsme na konci naší poutě - a to, že jsme šli, nebyl jen sen. Byla to skutečnost.
Děkuji Vám každému jednotlivě za to, že jsme to spolu tak krásně zvládli.
Jsme tedy v cíli. V cíli poutě z filosofie, která je chápána jako láska k moudrosti, nebo moudrost z lásky. Snad jsme dostáli obojího.
Do dalšího životního putování Vám přeji hodně dobrého a hlavně hodně krásných poutí. Přeji vám všem prostě šťastnou a vydařenou pouť životem, která nebude pouhým snem, ale skutečností. Tou Vaší.

Otázka cílová, na kterou nemusíte odpovídat: Víte, že cesta ke štěstí je jen velmi krátká? Od srdce k mozku a od mozku k srdci...

před vrcholem kopce

Aj, tak to je ten pomyslný úsek před vrcholem naší poutě...
Odpouštění.
Co se odpustit dá, co se odpustit může? Je něco, co se odpustit nesmí?
Můžeme odpustit zlému, že je zlé? Je to vůbec možné?
Nemůžeme - nebo můžeme - zavírat oči před tím, kdo ubližuje, kdo ničí, kdo zabíjí? Odpustit tomu, kdo zabíjí?
Když mi někdo dá ránu, první reakcí je ránu vrátit. Když na nás někdo křičí, chce se nám taky křičet. Když někdo zabíjí - chce se nám taky zabíjet?
Jednou skupina Romů napadla jednoho z mých synů. Líčil mi, jak jej strhli k zemi a kopali do hlavy. On byl v pohodě, ale mně se sevřel žaludek. Strachem i zlobou.. Jakým právem někdo ubližuje někomu jinému? Někomu, koho milujeme?
A jakou "silou" toto odpustit?
Láskou? Je možné odpustit zlu láskou k těm, kdo ho dělají?
Proto je odpouštění božské. Člověk ho není schopen. Nevidí do srdcí lidí, nevidí do příčin. Proto ta věta na kříži - "odpusť jim, nevědí, co činí." Nevíme, co činíme, i když zabíjíme? A zastavíme zlo zlem, zastavíme zabíjení zabitím? Válku válkou? Samotná historie nám říká, že ne.
A tak stojíme ve svých životech, ve svých poutích, před těmito obrovitými, na první pohled nezdolatelnými kopci. Kopci odpuštění...
Nedojdeme k cíli ani na vrchol, pokud se nepokusíme je zdolat. Pokud se nepokusíme odpustit... i tam, kde to na první pohled pro člověka není možné.

Tak mne toto téma pohltilo, že nevím, na co se zeptat... Napadají Vás nějaké otázky? Nepřehodíme si pro dnešek "role" - chcete se na něco zeptat Vy mne?
P.S. Jen tak na okraj - podívala jsem se teď na statistiku, je Vás teď "přítomno" 106 čtenářů (zdravím Vás), a celkem za dnešek tady bylo kolem 551 lidí. Jestli dostanu 551 otázek, umřu :-))

Tak jo, aby Vám nebylo po otázkách smutno, tak se přece jen zeptám:

Otázka č. 21 smuténkově milá: Podařilo se nám v naší pouti vzlétnout na koštěti čarodějnic?
Otázka č. 21 rozmarná: A můžeme létat, pokud jdeme? :-)

intermezzo páté - hm

Hm, odpouštět. Když ono se to tak jednoduše a snadno řekne a říká.
Ale ti druzí nám někdy opravdu ubližují. Myslí si o nás, že jsme tím, kým nejsme, samozřejmě v tom ne zrovna dobrém slova smyslu. Podsouvají nám myšlenky i vlastnosti, které nemáme, a někdy to říkají i nahlas. A nejen nám, ale i ostatním.
A někteří nám dokonce takto ublíží i úmyslně. A nemusí to být jen slovy...
A my to máme odpouštět, odpoutávat se od toho, nemyslet na to, zapomenout. A co ti oni? Ti nemusí?
Prostě nikdo nejsme dokonalí a i v tom člověku, který je "proti" nám, je něco dobrého. I ten, kdo nám ubližuje, je v jádru dobrý člověk.
Takový nesmysl..., který se tak těžce přijímá.
A pak - i já jsem pro druhé tím druhým, tedy tím, kdo kolikrát ubližuje, ublíží.
Ach jo. Snad jsem i přesto v jádru dobrý člověk. Ale je tomu skutečně tak?
Jak se to pozná?

od - poutání se

V životě se často "poutáme". Poutají nás nejen vztahy, ale také věci, a třeba také peníze. A poutají nás také naše ne vždy pěkné myšlenky.
Jsme všichni svým způsobem spoutaní. A kdo je spoutaný, není svobodný. Někdy na mě studenti divně koukají, když na přednášce řeknu, že právě bohatí lidé jsou nejvíce nesvobodní, protože jsou spoutáni pevnými pouty svých peněz a bohatství.
A přitom k životu potřebujeme jen tak málo. Ale je tak těžké se od-poutávat...
Také slovo odpuštění - slyšíte to v něm? - je o od-poutání se. O "puštění" se, pustit se od zlého. Odpustit druhému to, co se nám zdá nebo co skutečně bylo "zlé", co nám ublížilo. Odpustit a zapomenout, i přesto, že se říká opak - že odpustit neznamená zapomenout. Není to pravda. V od-poutání se od zlého je i zapomenutí. Nejde se odpoutat jen částečně, jen napůl. Kdo se odpoutává, pak tonejde jinak, než zcela.
Proč máme lidem odpustit? Protože nikdo z nás není dokonalý. Každý máme své chyby, jinak bychom nebyli lidmi. A protože my sami nejsme dokonalí, nemůžeme ani po druhých chtít, aby dokonalí byli. A to, že někdy ublížili, pramení jen z této nedokonalosti. A tudíž - nejde neodpustit...

Otázka č. 20 vážná: Každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí. Jak tomu rozumíte?
Otázka č. 20 zpochybňující: Říká se, že: chybovati je lidské, odpouštění je božské? Myslíte si to taky?
Otázka č. 20 jen tak vlezlá a na okraj: Jak Vám, (tedy vám, kdo jste ji dnes dělali) dopadla zkouška z vývojové psychologie? :-)

intermezzo 4 - májově

Májově si kráčím světem.
I když nevím, co to znamená. Možná lásku, možná štěstí, možná radost. Nevím.
Ale jsem "májová." Co to znamená?
Že do srdce člověka se vejde více, než tuší? A více, než pohltí slova?
A že láska je, i když nás přesahuje, i když je tajemná, i když je básnivá, i když je nevyslovitelná...
I když strašně bolí, pokud jí dovolíme, aby bolela.
Možná, že právě toto znamená: být májová.

před cílem

Jsme krátce před cílem.
Byla to - vlastně pořád to ještě je - taková zvláštní pouť. Nejsem si sice zcela jistá, jestli byla doopravdy májová, ale že jsme putovali, to nám nikdo vzít nemůže. Mně se vůbec líbí takový ten pohled na člověka, který jej vnímá jako poutníka. Jako Homo viator. Jako člověka na cestě, bytosti putující. Jako tuláka - nemusí to být po hvězdách, může to být po naší, tolikrát již prošlapané zemi, naším tolik známým životem, námi samotnými.
Putujeme si tedy, každý jinak, a někdy zvesela a lehce, někdy smutně a těžce. Ale jdeme. A jak říká můj oblíbený filosof G. Marcel, jednou si "sbalíme" svůj tlumok tam za hranici mraků. Všechny nás to čeká, do jednoho...
Než to uděláme, než se budeme chystat na mnohem delší pouť, měli bychom tady po sobě něco zanechat.
Svou lásku. Tolik, kolik jsme jí mohli dát. Ta by zde po nás měla zůstat a být, tou se zapisujeme do tváře tohoto světa.
A pak ještě něco, o čem se mluví již méně, ale co s láskou souvisí.
Mám na mysli odpuštění.
Ale o tom až zítra...

Otázka č. 19 patočkovská: J. Patočka mluví o třech životních pohybech. Které to jsou a týkají se i nás?
Otázka č. 19 kreativně hravá: Uměli byste nakreslit něco z naší poutě? Třeba to, s čím jste se setkali, nebo to, co se Vám asociuje při čtení těchto řádků. Pokud ano, prosím o obrázek. Pokud ne, zkuste se projevit kreativně jinak :-)) - meze Vaší fantazii se nekladou.

holub a ne-bezpečí

Ne, že bych chtěla psát jen o zvířatech, ptácích a tak. Ale dnes mi to opět nedá...
Stála jsem dnes odpoledne na zastávce trolejbusu a pozorovala holuba, jak bojuje na chodníku s kouskem odhozené koblihy. Jak do ní kloval, odlétávaly její kousíčky i směrem na cestu nebo hlouběji k nám, čekajícím na příjezd a odvoz. Byl tam sám a z koblihy měl očividně radost. Chutnala mu. Několikrát sice vběhl do vozovky, ale vždy, když nějaký trolejbus či autobus přijel, držel se hezky zpátky. Když to z výfuku autobusu zasyčelo a autobus odjel, docela srandovně se nadmul a důstojně odkráčel jako vítěz.
Pak ale přišla na zastávku nějaká paní se psem. Nebyl nijak veliký, ale byl to pes. Ne autobus, ne trolejbus, ne osobní auto, jejichž nebezpečí není tak zřejmé, ale malý pejsek, který si holuba zvědavě prohlídl, a tím už nebezpečný byl.
Holub nechal koblihu koblihou, a jal se odklidit do bezpečí. Jinak přímo do jízdní dráhy všech možných či nemožných dopravních protředků DPO.
Hrklo ve mně. Protože mnou očekávaný trolejbus přijížděl, aniž ten holub mínil změnit své stanovisko. Připadlo mi nedůstojné udělat na to zvíře kšá kšá, když si předtím tak hrdě vykračoval. Jenže ten pes tam byl taky, a trolejbus za jeho prdélkou rovněž. Ten pes by mu neudělal nic, trolejbus jistojistě ano. I zamyslela jsem se - že tak je to i s námi. Často se bojíme tam, kde nám nic nehrozí, a tam, kde máme nebezpečí s prominutím za zadkem, jsme úplně klidní a bezstarostní.
Už jsem viděla z toho holuba - víte co - ale stalo se v ten okamžik pro mne něco nečekaného. Ten holub na poslední chvíli vzlétl a zmizel v nedalekých korunách stromů. Při strachu o něj jsem totiž úplně zapomněla, že holub tak nějak umí i létat..
No jo, no.
Hlavně, že to dobře dopadlo.

Otázka č. 18 možná zcela nesouvisející: Proč je holub(ice) symbolem míru?
Otázka č. 18 zdánlivě související: Je strach o někoho součástí výchovy a péče?
Otázka č. 18 záludná: Bojíte se často?

vlaštovky

Dnes se stalo něco zvláštního. Něco, co mi udělalo velikou radost.
Vrátily se k nám vlaštovky.
Doprovázely mne na našem dvorku téměř po celé dětství. Bývaly svědky mých dětských her. Sedávaly na drátě nad naším dvorkem, hnízdo si stavěly ve chlívku pod stropem nad ovečkama.
Ale jednoho jara se k nám už nevrátily. Před 25 lety tady byly naposled. Bylo to v roce, kdy zemřela moje maminka. Od té doby se u nás vlaštovky neobjevily už nikdy. Natož aby hnízdily...
Vím, je to maličkost, ale mne to celou tu dlouhou dobu trápilo. U sousedů i jinde na ulici byly, u nás už ne. Nevím proč, neznám odpověď.
Až dnes. Šla jsem k večeru ze zahrady, a málem jsem zůstala na dvorku jako přibitá. Na drátě nad naším dvorkem seděly a švitořily - vlaštovky!
Jak málo - a přitom jak hodně - stačí k radosti...
Jen škoda, že mi nemohou říci, proč se tak dlouho neobjevily a kde po celou tu dlouhou dobu byly.
A vím, dnes večer před usnutím budu více než kdy jindy myslet a vzpomínat na dětství, na vlaštovky a na maminku...


Otázka č. 17 jen zdánlivě posmutnělá: Jak vnímáte práci smutku a práci vzpomínek?
Otázka č. 17 křehká: Je člověk křehkou bytostí? Myslíte si, že jaké si to udělá, takové to má?
Otázka č. 17 podstatná: Jaký je rozdíl mezi bytostnou láskou a láskou podmíněnou?

povídání jen tak mimo - Ano

Nějak se mi v životě stalo - protože se nám věci stávají - že jsem mimo jiné také paní oddávající. A včera to bylo letos poprvé. Nebudu zastírat, že jsem se bála už skoro měsíc předem, že jsem tu noc předtím hrůzou nespala, a že jsem se třásla trémou a strachem, že to prostě všechno spletu, popletu, nezvládnu. Naštěstí první dvě svatby byly komorní, jen ženich a nevěsta a svědci, takže to bylo hodně příjemné...
A teď k tomu, co mám potřebu říct. Byl tam jeden starší pár, tak kolem 70 let, a ten ženich už nedoslýchal. Snažila jsem se jej co nejhlasitěji (ale nechtěla jsem křičet) zeptat, zda si bere zde přítomnou dobrovolně.. (atd.), ale on neslyšel, jen na mne koukal, usmíval se, ale odpověď žádná. Prostě nic. Po chvíli se k němu paní nevěsta otočila, něžně se k němu přiklonila a moc krásně se jej zeptala: Chceš si mě vzít? Ano? A on na to na celou obřadní síň: Ano, ano!!!
Bylo to úžasné. Bylo v tom tolik, tolik citu, tolik lásky, tolik života, tolik štěstí...
Přála jsem jim to.
A ostatní svatby už mi "šly" tak nějak samo sebou...

unaveně...

Tak pomaličku jdeme naší poutí směrem k cíli. Z mnohých odpovědí, které dostávám, je cítit únava. Vím, je toho moc. Povinnosti se sypou ze všech stran, na vás studenty se navíc doslova valí seminárky, zápočty, testy, zkoušky...
Nechci vás nijak přetěžovat. Moc si vážím vašich odpovědí i času, který jim věnujete. Za mnoho vašich názorl a pohledů jsem navíc vděčná. Protože člověk opravdu v tom každodenním shonu zapomíná, že skutečně žije. A z Vašich odpovědí je znát, že ano...
A máme tady navíc sobotu, volný den. Také mé otázky budou tedy volnější. Zvolníme tempo. Už i proto, ať si vydechnete před závěrečným finišem i tím, že dnes bude otázka jen jedna.

Otázka č. 16 volně zvídavá: Která otázka byla pro Vás prozatím ne nejlehčí, ale nejvíce příjemná a opačně - na kterou se Vám odpovídalo nejhůře? A proč?

zmizelý včerejšek

Tak nevím. Zmizel mi včerejšek.
Může to na první pohled vypadat a znít jako velice hluboká filosofická úvaha. Až na to, že on mi opravdu zmizel. A Vy, kdo jste tady každý den se mnou, víte, o čem mluvím. Jste svědky, že můj včerejšek tady skutečně včera byl - a dnes není :-)
Achich ouvej - a já ho nikde nemám. Zbyly mi po něm jen otázky. Tak. A teď to vypadá ještě hlubokomyslněji - a přitom je to tak prosté.
Nějak se stalo, že můj včerejší zápis na tohu - vabohu prostě tady najednou jen tak z ničeho nic si není. A otázky, které mi z toho "zbyly", mám jen díky vašim odpovědím.
Ale filosoficky vzato - včerejšek zmizel, protože také v každodenním životě včerejšky prostě mizí. A zbývají nám po něm občas opravdu jen ty otázky, které se často vůči nám projevují v odpovědích druhých lidí. To ti druzí nám odpovídají na to, jací jsme, kým jsme, kdo jsme.... a jací že to dnes přicházíme ze svých zmizelých včerejšků....


Otázka č. 15 ztracená a odpočinková: Už jsem se ptala na příčiny zla?
Otázka č. 15 rozverná: Jak se Vám jde naší poutí? Svěže, zvesela, nebo už po půlce klopýtáte?
Otázka č. 15 povzbuzující: Také se Vám někdy něco ztratilo? Třeba 13. v pátek?

ach jo

Ráda říkám ach jo, protože svět je takové velikánské "ach jo." Taky máte ten pocit?
Ale někdy ne. Někdy je achich ouvej a někdy je naopak juchů.
A někdy je juchů i achich dohromady.
A teď to asi vypadá, že jsem psychicky na dně a že mi možná už i trošku "hrabe", ale nebojte, jsem v pohodě.
Ach jo...

Otázka č. 13 pohodově náročná: Co znamená, že dobro a zlo jsou jako jednovaječná dvojčata?
Otázka č. 13 na první pohled možná nesmyslná: A co na to Ahura Mazda a Ahriman?
Otázka č. 13 vtíravá: Také si myslíte, že je zlo pouhým privatio boni?

intermezzo č. 2 : a zase ten bobek :-))

Moc vám všem děkuji za Vaše odpovědi, které prozatím dostávám. A za ten "bobek" u cesty, který vnímáte každý jinak a který mnohé z vás inspiroval k opravdu zajímavým odpovědím :-) Asi to je úžasně filosofická otázka, více, než jsem vůbec tušila.
Nevím jak a jestli vůbec vám, kdo jste se mnou na této cestě, jsem nějak potřebná a "užitečná", či jak bych to nazvala. Ale opačně to funguje na sto procent. Svými odpověďmi mi dodáváte hodně síly do práce i do života. Moc děkuji za každou Vaší odpověď a za každý den naší poutě...

u cesty

Chtěla bych si jen tak někdy sednout na bobek u cesty a koukat na svět kolem.
Sednout si do trávy a nic neřešit.
Jen si tak prostě být.
Nechat plynout. Volně jen tak.
Vnímat krásu kolem a nepřemýšlet, proč krása je krásou, výhra výhrou, věda vědou, život životem, prohra prohrou.
Hm - mám to napsat? Láska láskou.
Jen si tak prostě sedět u cesty, sedět, nechávat plynout - a být si.

Otázka č. 12 k mírnému zamyšlení: Jak to je s chutí žít?
Otázka č. 12 naivní: A je opravdu dvojí naivita naivní?
Otázka č. 12 poněkud transcendentní: Jak rozumíte tomu, že my sami přesahujeme sami sebe? a můžu takto sama sebe "přesáhnout", sedíc si jen tak (na bobku) u cesty?
Otázka č. 12 legračně zvídavá: Co je asi myšleno tím "bobkem"?

Věčnost a nekonečnost

Hm.
Dnes jsme si na přednášce s ubohým zbytkem vytrvalých studentů (moc si vážím, že jste přišli) povídali o Vesmiru, věčnosti a nekonečnosti. A také o lásce. A o filosofii jako takové.
Padl také názor, že není ze života, tedy ta filosofie, a že si v ní může říkat každý, co chce.
Není to pravda. Pokud něco chcete "říkat" ve filosofii, musíte jo vědět, co už řekli jiní, a proč to řekli a jak.
A ze života je více než jakákoliv jiná věda. A už vůbec není nepraktická, není to jen suchá teorie. Filosofie je totiž život sám. Neni "o" životě, jen povídání "o" něčem, ona tím životem je.
Tak jako věčnost, nekonečnost, láska...

Otázka č. 11 mírně zjišťující: Co víte o pojetí trojnosti?
Otázka č. 11 zneklidňující: Co Vy a Vaše duše?
Otázka č. 11 poměrně složitá: Co je nefeš? A co s tím ve filosofii výchovy?

co jsme zač

Tak si jen tak přemýšlím, co jsme my lidé zač. Jestli jsme obrazem svých mýtů, své logiky, své víry nebo svých stereotypů. Nebo své bolesti, smutku a vzpomínek. Nebo jen ten vánek, který vane, nebo jen ta láska, která vane stejně tak.
Nebo tím vším zároveň.
Nebo se už měníme v počítačové bytosti, vztahujíce sama sebe k nějakým programům. A blogům :-)
Ale proč takové myšlenky. Venku je krásný májový podvečer, vyhráli jsme zápas v hokeji (tím, že to vím, chci potěšit své tělocvikáře, oni už ví proč),
neděle se chýlí ke konci
a na světě je krásně.
Co si přát - ať je krásně v nás samotných také tak...

Otázka č. 10 světélková: Podle Komenského je člověk bytostí tří světel. Která světla to jsou?

Otázka č. 10 ledově informační: Prý jsme počítačoví lidé. Podle koho tak tomu je a jak to myslel?

Otázka č. 10 dotěrná: Jsme v dnešní době spíše světélkující nebo spíše počítačové bytosti? A co myslíte, jde to propojit?

Lásko, odpusť

Lásko, odpusť
mou touhu
mít tě a vlastnit.
Odpusť mé hledání,
mou potřebu poznat tě,
spoutat tě,
uvěznit tě.
Odpusť, že tě nevidám,
i když jsi vedle mne,
odpusť, že tě pořád
marně hledám.
Lásko, odpusť
i ten pocit marnosti z bezradnosti,
z toho, že tě nemám.
Ty přitom jsi, stálá a přítomná,
jsi stále se mnou,
ztrácím se v tobě,
plynoucí, věčná
a nesmrtelná.

Otázka č. 9 plna lásky májové :-) Kdo řekl, že dítě je ens amans a jak tomu rozumíte?
Otázka č. 9 podstatná: Víte, co je logika srdce?
Otázka č. 9 jen tak k zamyšlení: Srdce to lidské, ach bože, prebože, za zlobu može snad, za lásku nemože - co myslíte, je tomu tak?

vrabčák v kaluži

Na světě je i tak prostě moc hezky. Sice mluvíme o divném světě a nepochopitelných lidech, o relativitě obojího, ale co to je proti nečekaným situacím.
Třeba - v úterý pršelo, pak sněžilo. V květnu, ale co by ne. Prošla jsem se nad ránem posekanou trávou na naší zahradě a pak, v těch stejných botech, jela do práce.
I všimla jsem si před vchodem na univerzitu (u nás v Mariánkách), že s sebou nesu naši trávu. A protože tam je vždy při dešti poměrně dosti kaluží, nenapadlo mne nic jiného, než si ty boty v jedné z těch kaluží prostě vycákat a tím i vyčistit.
Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlela (spěchala jsem), takže se myšlenka poměrně rychle proměnila v čin.
I šel kolem vědec kolega, který si do mne rád rýpe kvůli zálibě v "nevědecké" filosofii. Řekl: "Je, Miriam, filosof! Ta nejen, že se vznáší v oblacích, ale dokonce se cáká v kaluži jak malá holka. Jako vrabčáček!" A smál se tomu všemu nahlas a na celé kolo.
A já v tu chvíli nevěděla - mám to chápat jako poctu nebo jako urážku?
Přiklonila jsem se k tomu prvnímu. Už i proto, že botky trávochodky jsem i tak a přesto zdárně od té zeleně očistila...

Otázka č. 8 ledabylá, ale nesmírně vážná: Čím se vyznačuje dětství?
Otázka č. 8 milá: Vzpomínáte na své dětství rádi a s láskou k dítěti, kterým jste byli?
Otázka č. 8, vonící dětstvím: A co na to vrabčáček v kaluži?

pouhý vánek

Někdy to ale všechno bolí - protože člověk je stvořený? předurčený? prostě vnímavý k poznání.
"Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud." Píše se na jednom místě ve Starém zákoně.
Nechci být jen vánkem, nechci být přeludem.
A i kdybych byla tím přeludem zrovna já sama, nechci být přeludem pro jiné.
Jak jím nebýt?
Jak žít, jak milovat, jak pracovat, jak nebýt vnitřně sám? Jak nebýt iluzí?
Znamená to vědět, že jsme "pouhými vánky", vanoucími si tímto světem? A že možná jen jednou jedenkrát, že vícekrát příležitost k vanutí už možná nebude?
A tudíž "neprovanout" si jen tak, ale pochopit, poznat, že v tom "vanutí" je tak nějak ukryt i smysl?
Ale jak říkám - píšu - někdy to všechno docela i bolí...

Dnes trošku složitější otázky, ale slibuji, že je "vyrovnám" a budou následovat méně zavánějící :-)Ale už teď se moc těším na odpovědi...
Otázka č. 7 zavádějící: Souvisí nebo může souviset zde zmiňovaný "vánek" s prométheovským spádem?
Otázka č. 7 přemýšlivá: Děti jsou často vychovávány v dnešním světě jako oběti boha Molocha. Je to tím, že chceme, aby si jen tak provanuli tímto světem nebo je nám to už všechno jedno?
Otázka č. 7 nadčasová: Má vánek čas?