poslední zastaveníčko

Přeji všem krásnou sváteční noc.
Zastavujeme se pro tentokrát naposled.
Přiznám se, budete mi chybět.
Je tajuplná noc a my končíme naše tajuplná zastaveníčka.
Víte, v čem spočívá "tajuplnost" světa a života a člověka a lásky?
Dnešní noc nám napovídá, že pokud někoho milujeme, a pokud jsme milováni,
pak nikdy nejsme sami.
Je v tom ukryto veliké tajemství, kterému ne vždy musíme rozumět. Ale je to tak.
Přála bych si, aby se Vám splnila všechna Vaše přání a ať jste šťastni.


Otázka dvacátá čtvrtá poslední: Myslíte si, že každý si je svého štěstí strůjcem?

předštědrovečerní

Nevím, jak u vás, ale k nám za chvíli přijde Ježíšek. Léta letoucí v tuto předštědrovečerní noc přichází pomáhat balit dárky.
Mám ty chvíle z celých svátků skoro nejradši. Noc, kdy už "odpočívá" bramborový salát, ryby jsou připraveny, hrách na polévku je namočený a těsto na vánočku kyne.
Pro mme svátky začínají dnes.
Zdravím vás tedy všechny a přeji ty nejkrásnější pohodové chvíle před tím, než zasednete spolu se svými nejbližšími ke štědrovečernímu stolu...


Otázka dvacátá třetí jednoduchá: Jak se Vám šlo naší pouti? Šlo to?
Otázka dvacátá třetí složitější: Co myslíte - podařilo se nám poodhalit "tajuplnost" filosofie výchovy?
Otázka dvacátá třetí prostá: Zastavujete se ve svých životech rádi a často? Máte svá vlastní "tajuplná zastaveníčka?"

Krásně bílo je venku. Ale krásně bílo by nám mělo být i v srdci.
Někdy to jde hodně těžko. To není jako pozorovat volně padající sníh.
Co potřebujeme k životu, abychom mohli obdarovávat druhé?
Nic moc, jen být spokojeni a šťastni. Nebýt mrzutí, protivní, naštvaní, otráveni, jak někdy ráda říkám : Nebýt zborcené harfy tón. Chodící tragedka.
Když nám bude na světě fajn, bude dobře i těm, kteří jsou blízko nás.
Je to zvláštní dárek pro druhé - být spokojeným, vyrovnaným, klidným, pohodovým člověkem.
A plný radosti. Už z toho, že žijeme. A že sníh je bílý a tma je tmavá a že život je hořký - bohudík.
A Vánoce jsou bílé ne vnějškově, ale krásně čisté a bílé zevnitř, v našem nitru.
Protože to jsou krásné svátky. ...

Otázka dvacátá druhá rozverná: Znáte ty verše - zborcené harfy tón...atd? Jak pokračují a odkud jsou?
Otázka dvacátá druhá ještě rozvernější: Pamatujete si nějakou "zimní" nebo "vánoční" básničku z dětství, kterou jste měli rádi? Dokázali byste ji napsat a po letech si ji s chápáním dítěte zopakovat?
Otázka dvacátá druhá vážná: Je těžké být šťastným člověkem? Není štěstí jen přetvářka?

Předvánoční intermezzo č. 3

Venku je krásně bílo.
Padá, padá sníh.
Vzduch voní Vánocemi. Takovými těmi dávnými, Vánocemi kdysi z dětství.
Maminka pekla vánočku, cukroví již bylo krásně naskládané do komínků ve veliké krabici, doma se dělal poslední úklid.
A před obchodem jsme čekávali frontu na kapry.
Je to již všechno dávno - tak dávno...
A nikdy se to nevrátí.

Venku je krásně bílo.
Padá, padá sníh...

Předvánoční intermezzo 1

Venku je krásná noc.
Hvězdné nebe nad námi.
Ještě několik dnů zbývá do Štědrého dne.
Do tajuplné noci, kdy se narodila láska.
Ta láska, která je tajemstvím.
Procházím se noční ulicí a vidím již nazdobené, na svátky připravené domky. Asi i uvnitř to už voní čistotou a cukrovím. A ve skříních jsou ukryté dárky.
Hvězdná noc, temná, beze sněhu, ale mírně mrazivá.
Přede mnou tiše běží naše černá kočka.
Shýbám se k ní, hladím ji a ona spokojeně vrní.
Nejen jediná noc v roce, ale všechny jsou tajemné, máme-li někoho rádi.
Protože láska sama je tajemná.
Zastavme se tedy na chvíli...

Babičkovsky :-))

Jsem dnes utahaná, ale opravdu utahaná.
Dostala jsem od jednoho z mých synů úkol - pohlídat štěně boxera. Štěně, které je nejen hyperaktivní, ale taky hluché.
Bylo to, nebudu si nalhávat, náročné.
Pokoušela jsem se uvařit oběd. Tahal mi šlupky od brambor, honil při tom naši perskou kočku, blbnul svým poskakováním naše oba již celkem staré psy, skákal pod stolem i nad stolem, dal hlavu do nahřáté trouby, něco hledal v kočičím záchodku, kousal babičku a nechápal manžela.
Uff.
Před chvílí usnul v mém náručí. Když jsem ho chtěla uložit na jeho deku ke spánku, objal mě těma svýma packama a nepustil. Chvíli jsem si tedy s ním zdřímla v podivném objetí. Probudilo mě až jeho klidné oddychování a funění do obličeje.
Máme Zlatou neděli...
Místo práce, úklidu, vánočních nákupů a já nevím čeho všeho hlídám psí mimino. No vlastně už batole. Naštěstí už spinká jako andělíček...
jen já jsem utahaná jako "bábrle..."


Otázka devatenáctá veselá: Je hlídání výchova? A znáte nějaká veselá výchovná "pravidla"?
Otázka devatenáctá zvídavě hloubající: V čem podle Vás spočívá přínos filosofie výchovy? Myslím přímo do pedagogické praxe?
Otázka deveatenáctá jen tak: Proč je zlatá neděle zlatá?

Chuť žít

Chuť žít.
Myslím si, že to je jedno z nejvíce potřebných témat ve filosofii výchovy a v pedagogice vůbec.
Vždycky mě šokuje, nutí mě přemýšlet, zaráží mne.
Jsou období, kdy nechápu, jak někdo může přemýšlet o tom, zda má či nemá chuť žít. Ale jsou i období, a snad všichni je známe (bohužel), kdy se žít ani moc nechce. Kdy opravdu padáme únavou, starostmi, bezvýchodností situace či situací, kdy nás všechno nejen štve, ale trápí a bolí. A někdy až tak, že se to ani vydržet nedá...
Ráda vzpomínám na slova, která kdysi říkávala moje moudrá babička - "ještě nebylo takové noci, aby po ní nepřišlo ráno..."
Někdy se ale zdá, že noc je pořád a do rána daleko.
I proto máme Vánoce - světýlko lásky v temné,. tajuplné noci...


Otázka sedmnáctá závažná: Myslíte si, že teorie o chuti žít je pravdivá? Nebo jinak - mohou být vůbec nějaké teorie pravdivé?
Otázka sedmnáctá taky vážná: Máte nějaký svůj vlastní recept, který "zabírá" v situaci, kdy žít jde jen ztěžka?
Otázka sedmnáctá odlehčující: Nebo přísloví, které vyjadřuje, že na světě je moc fajn a žít přece jen stojí za to?

vítr a přelud

Venku fučí vítr. Je zima, prší. Prostě předvánoční čas jako vymalovaný.
Kdyby aspoň nasněžilo a bylo sněhobílo, to by bylo :-)
V poslední době při setkání s druhými lidmi slyším jen jedno jediné téma - nikdo nemá čas. Každý padá pod tíhou povinností a skoro nikdo, koho znám, nestíhá. Až je mi hloupé říkat, že to tak mám taky. Že nestíhám.
Kam a proč se to všichni ženeme? Proč nestíháme? Co se děje, že času není?
Že bychom byli jako ten vítr? Nebo vánek? Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud... Copak jsme jen za větrem honící se přeludy?
Těším se, až bude sníh a mráz a svět se obleče do bílé barvy ticha a radosti.
Snad potom i ten čas mít budeme... nezávisle na počasí, vánku, větru i přeludech...

Otázka šestnáctá odpočinková: Dokázali byste vymyslet a napsat krátkou pohádku o lidské duši?
Otázka šestnáctá náročná: Jaký je rozdíl mezi duší a duchem?
Otázka šestnáctá, zdánlivě ovlivněna počasím: Víte, kdo to byla Meluzína?

Vánoce

Zastavit se.
Jen na chvíli.
Nadechnout se a odpočívat.
Nemyslet na nic zlého.
Jen nechat plynout čas i myšlenky.
Vnímat den i noc a noc i den a nepřipadat si přitom jako na houpacím koni. Nebo jako na zběsilé horské dráze.
Být součástí všeho a přitom sami sebou.
Cítit tlukot srdce i plamínky v očích.
To jsou Vánoce.

Otázka patnáctá zvídavá: Má člověk duši? A když ano, jak to víme?
Otázka patnáctá zvídavější: Co si představujete pod pojmem trojnost člověka?
Otázka patnáctá kreativní: Dokázali byste nějak duši znázornit? Třeba obrázkem, popiskem, básničkou, pohádkou - fantazii se meze nekladou...

tajuplný čas

Jak vnímáme čas?
Někdy utíká rychleji, než je zdrávo, někdy se pomalu vleče.
Mě osobně čas děsí. Nemám ráda tu neustálou změnu, která se děje "časem." Časem, který podle mnoha filosofů vlastně ani jako takový není. Je jen pomůckou pro naši orientaci.
A tak kolikrát o tom, jak to vlastně s časem je, přemýšlím. Ne proto, že bych chtěla a neměla co jiného na práci. Prostě mi ty myšlenky nedají pokoj.
Znáte to taky, a vzpomínáte, jak vám bylo třeba třináct a říkali jste si, jaké to asi bude, až vám bude osmnáct? A najednou je vám mnohem víc a ani nevíte, kde ta léta vlastně jsou...
Ach jo. Je čas spíše to, co spadá pod dobro nebo je spíše zlem?
Nejen tedy, že mě čas děsí, ale ani ho nemám ráda. Bere všechno, co kdy bylo, a ono to pak už není...
A všechno to bývalé, přítomné i budoucí je zahaleno tajemstvím.

Otázka čtrnáctá provokující: Myslíte, že se časem dobro může změnit ve zlo a naopak?
Otázka čtrnáctá opravdu těžká: Jak to je s dobrem a zlem? Je i podle Vás zlo pouhé privatio boni?
Otázka čtrnáctá pohádkově laděná: Kterou pohádku o dobru a zlu máte nejraději? A proč?

Popovídáníčko

Mám někdy pocit, že zvířata mluví, a že k tomu ani nepotřebují řeč. Svými pohledy řeknou všechno.
Třeba - snažím se naší Tarušce (to je kobylka) nasadit ohlávku. A protože jsem malého vzrůstu, zpočátku jsem před ní poskakovala, abych jí dosáhla až nahoru na hlavu. A ona se tak na mne podívala a řekla: "Co blbneš, proč neřekneš, že mám sklonit hlavu?" A já odpověděla, ať ji tedy skloní. A od té doby nemáme problém.
Nebo Pusina - odložila jsem si před jeho box na zídku mandarinku. On, kůň, v domnění, že to je nějaký nový typ potravy pro něj, se do ní s chutí zakousl. A tváře se jak kakabus mi povídá: "Co mi to dáváš za hnusnou novotu? Fuj, vždyť to vůbec není dobré!" A vyplivl to. Další mandarinky se už ani nedotkl.
Nebo naši psi, ať odbočím od koní. Ráno je vypouštím ven ze dveří, a malý Pepan se na mne podívá a říká: "To jako myslíš vážně? Vždyť je tam zima"! A zacouvá zpět do předsíně. A já mu jen odpovím - a to si počkej, až bude sníh! A on s hlavou hrdě vztyčenou a s ocáskem nahoru a s ušima vznešeně stojatýma odcupitá zpět do jídelny a zaleze pod skříň, že to tedy jako ne, co si jako nemyslím...
Je to někdy skvělé popovídáníčko s těmi zvířaty.
A jak už jsem napsala - ani mi nedochází, že to jsou vlastně němé tváře.
Vždyť mluví pořád... A tlamičky (ani tlamy) nezavřou.

Otázka třináctá upovídaná: Myslíte si totéž co já, že si zvířata s námi povídají?
Otázka třináctá konkrétní (ze skript): Kdo řekl, že jsme bytosti s nedostatky a přirovnával nás tak k ostatním živočichům a jak?
Otázka třináctá divně prosvětlená: Dnes je svátek Lucie, v překladu "té, co nosí světlo". Jak vnímáme světlo ve filosofii výchovy?

Moudro

Přišla jsem na jedno krásné moudro. Na jednom ze seminářů se mi prostě myšlenky propojily v mozku a bylo to. I to se stává :-)
Nevím už sice přesně, v jakém to bylo kontextu a ve kterém předmětu. Ale posuďte sami. Vlastně se to hodí téměž do každého předmětu, protože to je takové opravdu ze života. To moudro se totiž týká našeho vztahu k tomu, co děláme.
Všechno, co děláme, máme dělat rádi.
Ale nejen jakoby frázi, ale doopravdy rádi.
Rádi ráno vstávat, rádi se připravovat do práce, rádi pracovat, ať jsme v jakékoliv profesi, rádi nakupovat, rádi uklízet, rádi pečovat o své nejbližší, rádi padat únavou, rádi usínat...
Když se to naučíme, bude nám na světě fajn. Budeme tady rádi.
No není to mé moudro moudré?
Mám z toho radost.


Otázka dvanáctá k nastudování ze skript (předpokládám, že je rádi čtete:-): Jaké znáte stupně chuti žít podle P. Teilharda de Chardina?
Otázka dvanáctá, co tuším na přednášce zazněla: Co je to dvojí naivita? Jak jí rozumíte?
Otázka dvanáctá ze života: Kdo řekl, že bychom měli žít na světě tak, abychom si tento již pozemský život přáli mít takto věčně?

Mezi řádky

Chtěla bych jen tak vstoupit, tentokrát bez otázek, mezi řádky.
Je mi na světě mnohem líp s Vašimi odpověďmi. Přiznám se - padám únavou, protože se "nabalilo" spoustu povinností, a vždycky váhám, jestli se pustím do dalšího tohu - cestování, protože nestíhám tak zcela odpovídat a něterým z předchozích cest ještě dokonce odpovědi dlužím a je mi z toho smutno na duši, protože se neplnění slibů hodně bojím...
Ale přijdu na e-mail, a tam se už na mne usmívají Vaše odpovědi, a já se na ně vždy hodně těším a mám z nich radost a cítím, že ta práce a námaha není nikdy zbytečná a navíc pociťuji i to, že žijeme ve světě plném hodných a dobrých lidí, i když se nám to někdy nezdá.
Děkuji vám za toto poznání. Nemám tušení, jestli vás nějak obdarovávám svými otázkami a myšlenkami já, ale vím jistě, že vámi všemi obdarovaná jsem...
A je to krásný pocit.
Děkuji.

Srdce

Někdy mám srdce proděravělé jak zvětralá skála.
A občas je jak z jemných, lehkých pavučin.
Jindy je jako jemný prášek, jen se rozsypat,
a jindy zase jako balónek, letící vzhůru.
Bývá někdy ustrašené a zalezlé v koutku duše,
ale občas se zatvrdí a jde do boje jako kámen.
Moje srdce, mnou samotnou nepoznané...


Otázka jedenáctá opravdu k zamyšlení: Často hovoříme o našem prožívání v tom smyslu, že je "máme" v srdci, v duši, v nitru. Osobně mívám problém, jak to vlastně vyjádřit. A tak se ptám - kde jej máte Vy?
Otázka jedenáctá konkrétně laděná: Jak souvisí Maslowův domeček potřeb s výchovou?
Otázka jedenáctá rozmarná: A co na to komínek na našem domečku? K čemu ho tam máme? :-)

když je něco jinak, než být má

Takový pěkný den.
Ani to venku nevypadlo, že je prosinec.
Ono to tak někdy bývá - ne vždy věci vypadají tak, jak mají.
Ani láska, ani štěstí, ani radost nevypadají vždy tak, jak by podle našich představ vypadat měly. A přesto jsou.
Je někdy hodně těžké si to uvědomit.

Otázka desátá ještě stále se týkající lásky: Jak rozumíte pojmu logika srdce?
Otázka desátá poměrně těžká: Co je resilience, vulnerabilta, frustrační tolerance? A co s tím ve výchově?
Otázka jen zdánlivě oddechová: Proč je láska "vykoupením srdce" a kdo to údajně řekl?

naše srdce

Dítě je "ens amans", tedy bytost milující, řekl Max Scheler.
„Naše srdce je primárně určeno k lásce," píše na jiném místě své publikace Ordo amoris.
Někdy přemýšlím o těch našich srdcích. A ne vždy mám pocit, že to je pravda.
Neříkám, že mi z toho občas není i trošku smutno.
Možná i proto jsou Vánoce tak trochu o smutku, protože to, co má být pravdou, ne vždy pravdou je. A Vánoce nám připomínají, že ano...
- že dítě je láska
- že svět je naplněný láskou, která obdarovává
- že člověk je milován a je plný lásky

achich jo

Otázka devátá předvánoční k zamyšlení: Proč říkáme, že jsou Vánoce o lásce?
Otázka devátá trošku provokující: Jak poznáme, že nás má někdo rád? Podle čeho se "pozná" láska?
Otázka devátá zklidňující: Můžete napsat nějaký svůj oblíbený citát či moudro o lásce?

kočičí intermezzo

Máme doma perskou kočku. Rachel.
Hned první adventní neděli se prošla adventním věncem a vzplála. Ocasově. Jen tak dýmila... byl to zvláštní pohled. A hrozný smrad.
Před chvílí, když jsem vám psala otázky, jsem zaslechla podivný zvuk z naší kuchyně. Kdybych byla bývala hned věděla, co to bylo, tak bych o lásce a snění asi moc zasněně nepsala...
- ta kočka shodila pet láhev se stolním olejem, vykoupala se v tom či co
a pak skočila ke mně k počítači.
Teda skočila - něco mastného, hnusného, splihlého, divného, zoufalého na mne mňoukalo, dělajíc podivné mastné stopy. A drápalo se do mé náruče. A v pohledu očí - těch jejích - jsem viděla celý olejový "láskyplný" svět.
Teď už je okoupaná, kouká na mne, a možná i usne.
Já asi ne...
a pak že lásky na světě nět.

Sen a snění

Hm.
Trošku jsem se dnes zasnila.
Takové snění je nakonec pěkná věc.
A někdy mne napadá, jestli celý život není pouhým snem. Jestli se sami sobě jen nezdáme, jestli vůbec jsme? Možná, že se ze snu jednoho dne probudíme - a teprve začneme žít.
Ale co by pak byly sny, které se nám zdávají, kdyby život byl pouhým snem?
Možná se ptám nesprávně.
Možná je snem jen to, co prožíváme. Třeba láska. Je jen sněním, je jen iluze...
Ale kdyby láska nebyla láskou, pak by ani život nebyl životem. A nakonec ani ten sen by bez lásky nebyl opravdovým snem.
Při pohledu očí přece víme, že jsme.
Třeba i snící, bdící, ale milující...

Otázka osmá, zasněná: Dokázali byste definovat lásku?
Otázka osmá, méně zasněná: Jaké znáte pojetí lásky?
Otázka osmá, úsměvná: A co na to náš Eros, Filia, Agapé?

Co jsme zač

Někdy opravdu přemýšlím, co my lidé, co jsme zač.
Nikdy jsem si nemyslela, že se v lidech vyznám. Ale jak stárnu (ach jo), tak poznávám, že se snad v lidech ani vyznat nejde. A proto se divím některým filosofům, kteří se na to ptají.
Kdo jsme? Co jsme? Slovy I. Kanta: V co můžeme věřit, v co můžeme doufat, co můžeme dělat?
Přiznám se - nevím to. Ne, že bych nechtěla.
A tak lidi kolem sebe nevnímám rozumem, ale pocitově. "Něco" ve mně vyvolávají - a nad tím se nezamýšlím, nepřemýšlím proč, prostě to tak je.
A protože jsem na světě ráda, tak ve mne i ti lidé, co zde jsou, vyvolávají spíše hezké a milé pocity, než opačně.
Možná to je součást životní filosofie. Možná ne...
Kdo ví....

Otázka sedmá, vědomosti zjišťující: Jaká znáte pojetí člověka ve starověké řecké filosofii?
Otázka sedmá, moje oblíbená: Kdo řekl, že strom o své ubohosti neví, a co tím myslel?
Otázka sedmá odlehčující: A co si o tom myslíte Vy?

bez časově

Jsem v práci. Všichni jsme tady nějací rozlítaní, nikdo nemá čas, dokončujeme akreditace, nestíháme...
Celé úterní odpoledne mívám konzultace, a večer učím - říkáme tomu "noční."
Prostě práce nad hlavu.
Někteří říkají, že prý budou Vánoce.
Tam někde v dálce...

Otázka šestá smutně laděná: Máte čas?
Otázka šestá pochmurná: Co ve výchově můžeme dětem v dnešním světě nabídnout?
Otázka šestá nelehká: Hrozí dětem ztráta dětství?