Prázdninově...

Prázdninové dny. Dny prázdna.

Nepíšu, protože nemám čím vás obveselit. Je mi totiž smutno. Tak nějak všeobecně. Podívám se na novinky a vidím tam všechno to, co se děje ve světě a u nás a je mi neveselo, je mi truchlivo. A nemělo by.

Nemám ráda prázdniny. Mám ráda léto a cestování a nové kraje a nové lidi, a západ slunce u moře, ale prázdniny nemám ráda. Proč?

Protože končí. A od prvního dne prázdnin jen ubývají, aby neúprosně ubyly a zase nebyly.

Tak vidíte.

A uznejte, toto asi nemá smysl psát a kazit vám tím náladu.

Mějte je tedy krásné a pohodové a usměvavé a spokojené a

nekončící...

a šťastné

Myš

Vypadám dneska jak vyoraná myš.

Nebo spíše jak vytopená myš. K tomu, že hrozí z ničeho nic povodně ta vytopená myš asi "sedí" víc.

Ale vlastně - ehm - nevím, jak ta vyoraná či vytopená myš vypadá. Každopádně asi blbě. A každopádně se celkem tak blbě i cítím.

Ještě pořád totiž nejsem na konci našeho putování. A nevím, jak vám všem, co ještě čekáte, říct, jak mě mrzí, že jsem ještě všecky kopečky, lesy a řeky vašich putování nezvládla. Ale už se mi ta cesta krátí. Cíl je snad už v dohlednu, tam někde za povodní za rozbouřenou řekou... :-) a vyplaví mě z vašich názorů a myšlenek s očima podbitýma únavou.

Je prý krásné putovat. Celý náš život je vlastně jedna taková velká krásná pouť. A není důležitý cíl, ale cesta.

Tak pořád ještě jdu.

Ne jako vyoraná či vytopená, ale vcelku jako smutnošťastná myš, která dorazí do cíle co nevidět.

Omlouvám se všem, kteří ještě čekají na mé vyjádření k putování. Nějak jsem odpadla - a musela si dát chvíli od putování pauzu, už i proto, že se na mne nahrla spousta jiné práce, která musela být udělána - jak jinak - než okamžitě.

Sedám opět k Vašemu putování a docela se těším...

a moc děkuji za vaši trpělivost

Tak píšu a píšu a odpovídám jak o dušu, ale v e-mailech to jak kdyby ani neubývalo. Myslela jsem, že to dneska stihnu, tedy včera, a moc se omlouvám těm, kteří zatím marně čekají. Vaše putování je tak vydatné a tak mě vybízíte k odpovědím a k reakcím, že Vás prostě jednotlivě nechci odbýt a prostě si s Vámi povídám asi víc než je zdrávo...

snad ještě něco stihnu dnes, hlavně si vyhledám Vás, kdo jdete ve středu na zkoušku... ať Vás mám "přečtené" a ať Vám můžu říct, že to prostě máte.. a nikam chodit nemusíte.

Tak zatím :-)

Plahočení

Plahočím se, plahočím, přes hory a doly, lesy a kopečky, v dešti i slunéčku, a koukám, kde život můj se půlí se svou poutí :-))) a boty mám rozedrané a oči vykoukané a prstíky ošoupané od klávesnice...

Nebojte, doufám, že aspoň už některým z Vás mé odpovědi došly.

Krásně se to čte. A i když si naříkám, že cíl je zatím v nedohlednu, v srdci mám dobrý pocit a moc Vám za to všem děkuji.

Jen teď všem odpovídám ze svého osobního mailu, tak se nelekněte - ten pracovní mám přeplněný tak, že mi nejde pošta odesílat :-) Ale je opravdu jedno, zda-li je adresa napsána s malými či velkými písmeny, vždy to (tuším) dojde.

Moc Vás všecky zdravím a ještě pro informaci, do neděle 17. 5. chci mít zvládnuty všecky poutě, tak snad se mi to zadaří... dojít bez úhony.

Držte mi palečky.

V cíli

Tak jsme na konci naší poutě.

Děkuji všem, kteří jste se mnou putovali. Pro mne to bylo do této chvíle spíše jen sólo putování, ale vím, že to bylo jen zdání. Nevím, kolik vašich poutí mi přijde na mail, kolik vás vlastně bylo, dovím se to až teď zpětně, když mi budete svá putování zasílat.

Jen bych chtěla říct, že asi tak podobně, ne-li stejně, to je i v životě. Někdy se nám zdá, že jsme a jdeme životem sami, a přitom nemáme kolikrát ani tušení, že tomu tak není a ani netušíme, kdo vše jde s námi nebo nás doprovází. A že v danou chvíli nemusíme a obyčejně ani nevíme, že sami nejsme.

Je to pěkný pocit do budoucna a do života.

Jdeme tímto světem, každý tou svou jedinečnou poutí - a nikdo nikdy z nás není sám.

Byla bych ráda, kdybyste si to zapamatovali... a až jednou budete klopýtat, snad budete vědět, že vždy je koho se přidržet - i kdybychom toho druhého přímo neviděli... vždy s námi někdo byl, je a bude :-)

Tak tedy někdy příště možná na shledanou....

Otázka poslední č. 25 pro filosofii výchovy:

Co byste Vy sami řekli závěrem naší poutě? Mělo to pro Vás nějaký smysl, jste rádi, že jste "putovali" ?

Myslíte si (upřímně), že Vám dala filosofie výchovy něco do života, že bude nějak pro Vás užitečná? Nebo to jsou a byla jen slova, slova, slova? A že tato pouť mohla nahradit některé přednášky, které se (díky rozvrhu) nekonaly?

Botky ošoupané

Tak už mám skoro ošoupané botky samochodky z toho neustálého putování z místa na místo. A protože jsem Vás některé doprovázela na přednáškách jen málo (1 x za 14 dnů a navíc něco odpadlo), tak se o ty Vaše boty taky bojím... ať Vám neupadnou... :-)

Možná je pěkné filosofovat o životě, a někdy snadnější než jej žít - ale nenechte se mýlit, filosofovat znamená mimo jiné mít vlastní zkušenosti se životem.

Což mě někdy mate.

V knihách najdeme jen slova - a slova jsou zrádná, protože ne vždy vystihují správně obsah. A navíc jsou někdy hodně bolestná a bolí.

Měli bychom se naučit používat je tak, aby nebolela a abychom jimi neublížili... Co druhým vlastně dáváme a máme vůbec co nabídnout? Něhu slov, něhu doteků, něhu života... nebo opačně jen rány?

Někdy se toho hodně bojím.

Otázka č. 24 pro filosofii výchovy:

Máte boty cestou již taky hodně prošoupané?

Bylo Vám příjemně na naší cestě? Sluníčko hřálo a pálilo nebo spíše pršelo? Nebo snad i chladno bylo? :-) Zažili jste "něhu" slov nebo spíše pocit ohrožení?

Pták, který klove - a mne to dojímalo

Dneska prý pršelo. Prý celé odpoledne.

Ani o tom nevím. Byla jsem v práci a vůbec jsem si deště nevšimla.

Někdy se to stává, že se dějí věci, ale jsou tak nějak mimo nás, protože není kdy si toho všímat.

Tak jako třeba ty mé žebřičky. Myslela jsem si, hloupá, jak ten sameček není hodný a dojímalo mne, jak se o tu svou samičku stará a pořád u ní sedí, dokud jsem si nevšimla, že má poklovanou hlavičku, a témeř bez pírka - a že to on, ten pták jeden, to on jí ve chvílích, kdy se nedívám, což je pořád, zobákem do té hlavičky buší!

Na mou duši

o tomto je život

a pro slova není slov

Otázka č. 23 pro filosofii výchovy:
Co znamená, že dobro a zlo jsou jako jednovaječná dvojčata? Také si to myslíte?

Být u toho

Největší životní moudra jsem však pochytila od své maminky. Jedno bylo takové nenápadné a já až časem - teď svým žitým časem - skutečně pochopila jeho hloubku.

Pořád jsem si rozbíjela kolena - o stromy, kameny, ploty a cesty v naší blízkosti. Když jsem vždycky ubrečená a porůznu roztrhaná a poškrábaná a zakrvácená přiběhla domů, první cesta byla k mamince, ať mi to pofouká. A protože to bylo skoro denně, zákonitě mamince došla trpělivost a jednoho krásného dne mi řekla tu větu: "Bylas u toho?" Já tu větu nyní považuji skoro za základ výchovy.

Vždy, u všech událostí, u všeho, co se nám stane, u všeho, co nám i ublíží, když jsme potrhaní na těle i na duši, u všech nedorozumění a konfliktů, u všech ran, - vždy, vždycky u toho nějakým způsobem i jsme. Když u něčeho jsem, nejen že nesu zodpovědnost, ale - můžu si za to, protože to mohlo být jinak, mohla jsem se zachovat jinak, mohla jsem to změnit, nepřipustit, nedopustit. Vždycky, když si u něčeho jsem, je to i z mého rozhodnutí, z mé vlastní vůle...

Možná, filosof by řekl, že to až zase tak pravda není. A možná se to nedá ani vztahovat na děti. Ale - přivádět je k tomu, že si jsou "u toho", to je základ samostatnosti i zodpovědnosti. Za sebe i za druhé.

Jdeme naší životní pouti a jsme si na ní, jsme u toho... ať se děje cokoliv. Nám i druhým.

Ot. č. 22 pro filosofii výchovy:

I. Kant hovořil o třech nutných postulátech k životu. O něčem, čemu máme prostě věřit a neřešit to. Jsou to : víra v Boha nebo v nějakou vyšší spravedlivost, dále víra v to, že život po smrti nekončí a víra, že to, co v životě děláme, děláme ze své vlastní vůle - tedy víra ve svobodné rozhodování.

Myslíte si, že jsou tyto nutné postuláty platné a uplatnitelné i pro současného člověka?

Znáte ještě nějaké jiné slavné výroky tohoto filosofa? Jaké? (stačí jeden)

TERMÍNY ODEVZDÁNÍ PUTOVÁNÍ !!!

Dobrý večer,

množí se mi dotazy, týkající se termínů.

Udělala jsem si pořádek ve své hlavě a zodpovědně konstatuji, že :

do 8. 5. 2009 zde budou otázky, tak aby jich bylo celkem 25.

Do 15. 5. je můžete zpracovávat a zasílat mailem.

a ještě prosba - prosbička - maličká

prosím, nemohli byste mi k tomu putování a zároveň s ním poslat také nějakou Vaší fotografii, ať mám představu, ským "mluvím?" (není to podmínka, je to prosba).

Moc děkuji a moc zdravím a těším se.

mp

Furor paedagogicus

Výchova je doprovázení na cestě. Doprovázíme druhé v určitou část jejich života a působíme na ně v dobrém i zlém. Tím, jak žijeme a jací jsme, dáváme příklad - opět dobrý nebo odstrašující, jak se může, má nebo jak by se mohlo žít a také jak by se asi žít nemělo. Nikdo z nás není odborníkem na výchovu, ani na život, nikdo se nás neptá na to, jeslti to umíme, ale všichni s tím nějak bojujeme už tím, že žijeme... Všichni jsme takříkajíc na "jedné lodi", tedy na jedné cestě, někdo už déle, někdo kratší dobu, někdo úspěšněji jdeme, někdo častěji padá, někdo i padne a někdo třeba i vzlétne - záleží na okolnostech, na čase, na prostředí, na našem genetickém vybavení, na "nesmrtelnosti chrousta" či kdo ví na čem vlastně... výchovu většinou chápeme jako něco, co se "musí" předávat především dětem v podobě norem a řádu a pravidel. Ale výchova - to je něco jiného než jen tady toto. Je to především práce na sobě samém. Je to hledání životního smyslu a optimismu a naděje a a a...

a vůbec.

Furor paedagogicus je strach vychovatele z toho, že něo z nás "se musí" předávat ostatním. Proto bychom měli dbát na to, abychom měi co předat -

protože kde nic není,

tam ani čert nebere

Otázka č. 21 pro filosofii výchovy:

Pokuste se vyjádřit to, co je výchova, čím by být měla a co s ní v dnešním světě. Jaký je Váš vlastní názor na výchovu?

Mé trojí "moudro"

Je to takové zvláštní, myslet někdy na to, co je v životě asi důležité. Rodiče a vychovatelé a učitelé by v tom možná měli mít aspoň trošku jasno.

Třeba já osobně zrovna moc žít neumím - a zdá se mi, že ostatní s tím až takový problém jako já nemají - ale přesto si myslím, že jsem k nějakým "závěrům" o tom, co je v životě důležité, nějak došla.

Tak za prvé - důležité je nebrat se zase až tak vážně. Umět myslet na druhé a ne na sebe. Kdo myslí na sebe, a jen na sebe, je zbytečný člověk, protože nikdo jiný kromě jeho samého ho nepotřebuje. Dokonce to znamená "být sám", sám, protože pro nikoho tady potřebný nejsem. Život jen pro sebe, v tom je ukryta samota a osamělost.

Za druhé - důležité je dovolit druhým, aby měli chyby a nezlobit se za ně na ně. Odpusťme druhým, že nejsou dokonalí, protože ani my dokonalí nejsme. Odpusťme i těm, kteří nám ublížili či ubližují. Odpustit není slabost, je v tom naopak síla zastavit zlo.

A za třetí - důležité je vědět, že každý člověk je v jádru dobrý, jinak by ani nebyl člověkem. A nejen to - i ten, kdo nás třeba ani nemá rád, je - kupodivu - dobrý člověk. Ten, kdo mě nemá rád, nemusí být zlý, i když je to někdy těžce uvěřitelné. Ale to, že mě někdo rád nemá, nemusím řešit ani se tím trápit, protože s tím nic nenadělám - je to jeho věc a má na to právo.

Jsou to taková tři moudra, která mi pomáhají žít.
Snad pomohou i Vám.

Otázka č. 20 pro filosofii výchovy:
Je výchova činnost, která by měla být spojena s uměním odpouštět?
Otázka pro Vás jednotlivě a osobní, na kterou nemusíte odpovídat mi, ale jen sobě: jsou lidé, kteří Vás nemají rádi, zlí lidé? Dokážete si připustit, že i celkově kvalitní člověk Vás nemusí mít rád a dokonce Vám může chtít ublížit?

Pedagogům volného času

Moc a moc bych chtěla poděkovat vám všem, kdo jste mi již poslali svá putování. Je to vesměs krásné počteníčko a vodníček se mnohým z vás povedl, a pohádka o něm taky. Moc děkuji. Děkuji také za moc milá slova, která jsou ve vašich putováních adresovány mně samotné. Nejen, že si toho vážím, ale také to hodně potěší a dodává sílu snažit se dělat něco i dál a třeba nebortit se ani pod přívalem práce.

Doufám, že se mi podaří odpovědět všem co nejdříve.

Zatím přeji pohodový zápočtový týden :-))), plný úspěchů.

Mít těžký život :-)

Někdy přemýšlím (ale opravdu jen někdy), co to vlastně znamená "mít" těžký život.

Nemít lásku, nemít peníze, nemít radost, nemít proč žít, nemít štěstí, nemít zdraví, nemít úspěch, nebo - já vlastně ani nevím, co všechno.

Možná by to tak i mohlo být a něco z toho by se vybrat mohlo, až na to, že - filosof by řekl - že je to celé nesmysl, protože my svůj život nemáme, nevlastníme jej, nemůžeme si ho darovat, pouze vzít - a "mít" znamená něčím disponovat, no a my svým životem nedisponujeme. Jen si to myslíme, a je to jen iluze, ale náš život nám nepatří. Tak ho ani nemůžeme "mít" těžký.

"Fú" - vzdychl zrovna teď můj probudivší se manžel.

Zrovinka se totiž chystá na noční a já slíbila, než šel spát, že mu vyžehlím košili. Slyším, jak z kuchyně říká: "s Tebou to ale mám fakt těžký život!"

Tož nic. Jdu se pokusit tomu bláhovému muži, co o filosofii nic neví, inteligentně vysvětlit, že z "filosofického" hlediska plácá nesmysly. Neb svůj život nemá. Tak ho ani se mnou nemůže mít těžký.

Držte mi palce, snad uspěju :-)

a on pochopí...

Otázka č. 19 pro filosofii výchovy:
Jak by se měl můj manžel zachovat a proč?
a) rozčilit se
b) neříkat nic a vyžehlit si košili sám a bez řečí
c) odpustit mi to

d) jinak -jak?

Smutnění

Dobrý večer, tak snad si ten prvomájový večer hezky užíváte... :-))

Abych se přiznala, mně je tak nějak tento večer i po mnoha letech vždycky drobet smutno na srdci.

Před dávnými a dávnými časy, možná snad kdysi v mém minulém životě, tak dávno se mi to zdá - jsem byla tohoto večera poprvé políbena svou první láskou.

Byl to modrooký blonďák, a byla jsem tak zamilovaná, že jsem prostě zapomínala dýchat, když jsem ho potkala. A po té první letmé puse jsem málem omdlela.

A bylo to zrovinka na prvního máje...

Dnes už nežije a je jen ve vzpomínkách, které bolí.

Co se smutkem, který nás občas přepadá? Jak jej vydržet?

Jedna česká herečka, již opravdu vysokého věku, říkala ve 13. komnatě, jak vše přežila - bolest a smutky si připustila snad jen ke kotníkům, nanejvýš po kolena, výše ne.

Moc se mi to líbilo, - i když já samotná toto neumím. Mě to pohltí - i po létech - vždycky úplně celou.

Ale zatím ještě žiju, tak co...

Otázka č. 18! pro filosofii výchovy:

Někdy se říká, že člověk je bytostí "věčného návratu". Možná. Ale kam se neustále vrací a proč?

Čaro hledání toho, co není k mání

Dnes je čarovná noc. Valpuržina, filipojakubská, keltský Beltain nebo prostě jen pálení čarodějnic.

Už jsem o ní psala tolikrát, že se mi ani nechce se na to téma znovu rozepisovat.

Ale přece jen - dnes o půlnoci, když dívka utrhne čarovnou zelinku Přiďkumě, kterou pak bude u sebe nosit, do roka a do dne bude ten, na kterého si myslí a koho třeba tajně miluje, její.

Má to jednu velkou chybu - ta po našemu zelinka, normálně česky bylinka, je jenom vymyšlená. Taková rostlinka nikde na světě totiž není.

Ale nesmutněme, vždyť nakonec nejde ani tak o tu zelinku či bylinku či rostlinku, ta zase až tak důležitá není.

Důležitější je to, když máme na světě někoho, koho milujeme. Že vůbec milujeme. A že máme pro koho a kvůli komu proč tu zelinku hledat.

Protože ten, kdo hledá, najde. Nakonec i to, co není...

Otázka č. 24:
Našli byste na konec našeho putování takovou otázku, na kterou byste odpovědět chtěli, a ona tu nebyla?
A co tato cesta - dala Vám něco do života?
Jinak přeji mnoho krásného volného času :-)) (teď ho budete mít bez naší cesty habakuk...)

Otázka č. 17 pro filosofii výchovy:
Každý máme svou čarovnou květinku ve svém srdci a duši.
Jaká je ta Vaše?
Nejvíce čarovné lidské srdce je, když v lásce k druhému se něžně zachvěje. - to jsem teď v zoufalství nad tím, že mě nenapadá žádná otázka, vymyslela.

Takže vymýšlejte taky :-)) na téma čáry a lidské srdce... (stačí krátce)

Termíny (snad správné dle dohody)

Mám pocit, že putujeme už dlouho. Ale se studenty pedagogiky volného času dojdeme do cíle už zítra.

Tak nám to tak nějak uteklo.

Na zpracování otázek máte čas do konce zápočtového týdne, tedy do 8. 5. 2009. Až na skupinu studentů, se kterými jsme si toto pondělí domluvili jiný termín (vy už víte který, :-) )

Se studenty filosofie výchovy jsme domluveni, že pouť bude trvat až do konce zápočtového týdne, tedy 8.5., a termín odevzdání je do 15. 5. 2009.

Už jsem z těch všech termínů nějaká zmatená, tak se vám také omlouvám za případné zmatky.

Zadané seminární práce platí, jejich odevzdání - pro ty, kteří ještě neodevzdali - je nejpozději dva dny před zkouškou. Protože na zkoušku se musíte zapsat všichni, putující i neputující, ať mám pak kam zapsat známky.

Pokud jste něčemu neporozuměli nebo něco jsem napsala jinak, než jsme se domluvili, prosím, dejte mi vědět na mail.

Tak zatím...

Otázka č. 23:

Jak Vám bylo na našem putování? Myslíte si, že bylo vůbec k něčemu?

Která otázka (otázky) se Vám na naší cestě zdála být nejjednodušší a která naopak nejsložitější?

Otázka č. 16 pro filosofii výchovy:

Jak byste vysvětlili, že je výchova péčí o nefeš?

A myslíte si, že je?

Těšení se

Tak, to jsme teda dopadli.

Nevím jak vy všichni, ale já už se těším. Na měsíc květen, na zkouškové období, na zápočtový týden, na přijímací zkoušky, na státnice...

jejda, a pak možná i na prázdniny.

A na filipojakubskou noc, a na prvomájovou noc, a na svatodušní svátky, a na Boží tělo, a na svatojanské ohně a na Cyrila a Metoděje a Jana Husa a vůbec na všecko.

A na to, ža nám budou v noci na zahradě létat svatojanské mušky. Jednoho počátku léta si také tak létaly, a můj muž, který zrovinka kontroloval, zda jsou vyplé všechny elektrické zdroje na zahradě, bo co kdyby padaly blesky a hromy a vznikl by požár, tak tenhle můj muž při spatření roje svatojanských mušek v rohu nad garáží mezi keři se snad musel úplně pominout, protože mi bez váhání řekl: Vypni to!

Tak vidíte.

Vypněte svatojanské mušky

a jděte spát

a nechte si zdát

o tom co bude

jednou

možná

častokrát

Otázka č. 22:
Které lidové tradice byste rádi obnovili, kdybyste mohli?
Proč má být dívka políbena na večer prvního máje pod rozkvetlou třešní?
A proč letos už třešně odkvetly?

Otázka č. 15 pro filosofii výchovy:
Jak se bránit účinně proti zlu? Jaké znáte typy zla a jeho příčiny?
Jsou čarodějnice zlé?
Uměli byste nakreslit svou čarodějnici?

Bloudění na Mlýnské

Tak jsem dneska opět! bloudila po Mlýnské. Připadala jsem si jako spadlá z nebe. Jeden seminář skončil a druhý měl začít o poschodí níž, ale nikdo tam. V mé naivitě jsem se domnívala, že jsem si zase popletla místnost. Tak jsem asi 10, možná 15! minut bloudila z patra do patra a hledala své krásné, milé, hodné, dobré a vždy chodící a nechybějící a zodpovědné a studia chtivé a chytré a hravé a vůbec prostě nej nej nej studenty.

Po marném bloudění jsem si nakonec sedla do té prázdné místnosti G301, žmoulala rohlík a jedla jahodový jogurt či co a přemýšlela, kde se stala chyba.

Měla jsem totiž včera tendenci napsat mail, že seminář odpadá, poněvadž mám šíleně moc práce a nestíhám... ale bylo mi to nakonec líto, a tak jsem to neudělala. A jak jsem tak bloudila, tak mě napadlo, že jsem možná nějak v pohnutí smyslu ten email napsala a nevím o tom....

no nevím, možná ano

možná ne

Otázka č. 21:
Pro vychovatele: Co jste dělali dne 27. 4. od 15. 50 hod do 19.00 hod? Byla dalekáť cesta Vaše, marné volání? (koho a co paroduji v této větě?)
Pro asistenty: Na jakou otázku byste chtěli odpovědět a chybí Vám tady? jo, už vím - jaká byla (je) Vaše nejoblíbenější hra a hračka?

Otázka č. 14 pro filosofii výchovy:
Už jste našli emoce?
Zvládli byste napsat básničku - říkanku - popěvek na téma moje láska první máj?

Nelida

Moc se s počítačem asi nemáme rádi.

Je to věčný boj, ve kterém spíše prohrávám než vyhrávám.

Ta věc prostě nedělá to, co chci, aby dělala a dělá si to, co ona sama chce.

Mí moudří "počítačeznalí" synové sice tvrdí, že to není pravda, a že počítač dělá jen to, co mu řekneme a zadáme,

ale já mám asi nějaký jiný, chytřejší, přemýšlející, zákeřný a smějící se a vůbec je to liška jedna podšitá, drzá, neposlušná a navíc blbá, která si ze mě dělá tak akorát srandu.

Tak.

A vůbec netuším, proč mě nemá rád, protože takto s ním nikdy nemluvím a říkám mu jen samá pěkná slova.

Ale čiň čertovi dobře a peklem se ti odmění... znáte to.

Až do něj kopnu, budeme mít klid oba.

Jen se bojím, že to bude bolet jenom mě, ale počítače Nelidu ne.

Otázka č. 20:
Co si myslíte o počítačích a dětech?

Otázka č. 13 pro filosofii výchovy:
Co si myslíte o období mechana a bytostech s nedostatky?
Jak A. Bammé charakterizoval "počítačového" člověka?
A co Vás Váš počítač? Má Vás rád? :-)