Zamyšleníčko :-)

Co člověk potřebuje k životu?
Trochu jídla, trochu pití, trochu lásky, trochu bezpečí, trochu uznání, atd.... však to víme.
Svět tak, jak má být. Slunce na obloze, zelenou trávu, bílá oblaka, mokrý déšť, jiskřící sníh - teplo ohně.
Blízkou osobu a milé pohlazení. Když ne pořád, tak aspoň občas.
Pochopení. Pohledy beze slov a slova někdy jen tak.
Vítr i chlad.
To všechno potřebujeme, abychom věděli, že žijeme.
Všimněte si - je hodně věcí, které k životu zase až tak mít nemusíme.
Někdy přemýšlím, co vlastně hledám(e) - a proč nestačí jen to slunce, prosvítající nad mraky tam na obloze.
Nevím. Asi to je v nás, ta věčná touha jít tam až někam za obzor.
A hledat sebe sama tam, kde nejsme...

Dušičkové never more

Mám ráda svátek dušiček. Působí tajemně a bolestně, a mlhavě s rozžatými svíčkami na hrobech. Pro mě je tento den předzvěstí Vánoc - v této době položené věnce o Vánocích nahradí ty vánoční, a je to vlastně už jen za chvíli.
Jenže je z toho zároveň smutno na duši. Mám na ten hřbitov už i za kým chodit... a ráda bych, aby tomu bylo jinak. Ale věci jsou tak jak jsou a změnit se nedají. Tak jak to říká Poeův havran - nikdy více - never more.
A blbé je, že nikdy nevíme, kdy to never more vlastně je.
A vlastně, vždyť ani není třeba to vědět.
Je pořád. Každý den.
Raději nemyslet. A neměla bych to sem takto psát, abych vás také nerozesmutněla. Protože to by byl pak smutný svět.
A on smutný není a nebude. Never more :-)

Dnes něco úžasného

Drobný souhrn etické moudrosti.

1. Nežádej si všeho, co vidíš.
2. Nevěř všemu, co slyšíš.
3. Neříkej všechno, co víš.
4. Nedělej všechno, co můžeš.
5. Nebuď důvěrný se všemi, s nimiž se náhodou seznámíš.
6. Věř, ale viz, komu.
7. Co tam, to tam, s tím si hlavy nelam.
8. Co bylo, tím se nevyrušuj a nemuč.
9. Oči měj vpředu, ne na patách.
10. Nedělej, co je uděláno, nýbrž co se má udělat.

A budeš moudrý.

J. A. Komenský, Pampaedia, str. 98..... doporučení pro děti 3. tříd. - Dětská mravouka.

No comment :-)))

Strojově

Někdy je to s člověkem jako se strojem. Aspoň co se týká práce.

Nějak se toho v poslední době nakulilo trošku moc - a všecko přitom být uděláno musí. Nebo teď už lépe řečeno - uděláno být muselo. Protože něco už, hurá, uděláno je.

Občas člověk přemítá, kdy kde a jak se do nějaké práce pustí. A pak už ani neví, jak ji vlastně udělal.

Jako třeba včera. Hmm. Stála jsem na zastávce u Elektry a potřebovala rozměnit stovku na drobné, na bílou pastelku pro lepší žití ve tmě. A protože tam je informační centrum, zašla jsem tam. Nepřemýšlela jsem, co si koupím - viděla jsem tam svoji vlastní brožurku o lidových tradicích, kterou jsem napsala před několika léty, pomyslela si, že "to by mohlo být dobré" a koupila si to. A v tramvaji se pak začetla.

A marně jsem vzpomínala, kdyže a jak jsem to vlastně napsala...

možná jsem jenom stroj

(i když doufám, že ne)

Tarbík

Já vím, dějí se věci. Samé politické kauzy, krachující banky, a kdo ví co všechno. Jde to přese mne a vlastně i mimo mne, vlastně ani nevím. Něco člověka znepokojí, vystraší a vyděsí, něco jen nazlobí a pozvedne adrenalin. Ale nevžene slzy do očí.

Dnes ráno nepřišel na snídani. Asi pětiletý kocourek. Malého vzrůstu, se zvláštním tvarem hlavy a chytrým výrazem, skoro až nekočičím. Měli jsme se rádi. Když býval doma, ležíval na topení pod oknem nebo se rozvalil v křesle. Vítal se se psy a nejraději měl tu bílou velkou skříň, před kterou sedával, natahoval tlapky a když jsem ji otevřela, bezostyšně se do ní drápal. Lednička byla jeho velká kamarádka, a vždycky z ní něco dostal. Uměl se přitulit, pracičkou mi ohmatával obličej, když něco chtěl, nebo jen tak se čumáčkem přimazlívával v návalu své kočičí něhy.

Už to neudělá. Ráno na snídani už nikdy nepřiběhne a před ledničkou už nikdy sedávat nebude. Babí léto, podzim, zima a Vánoce a vůbec všecko bude již bez něj. Našli jsme ho - asi sraženého autem... a pohřbili u nás na zahrádce.

Škoda, že nevíš, Tarbíku, jak budeš chybět. Jak chybíš....

A máme říjen

A máme tady říjen.

Venku pěkně poprchává. Babí léto zatím nikde.

Jako malá jsem si představovala, že babí léto je spojeno s babkami. Takovými starými, v šátcích, vrásčitých kolem úst i očí, shrbených a s upracovanýma rukama. A že ten podivný a dešťově uplakaný čas a občas zároveň ještě plný teplého slunce s červenalým a zažloutlým a zahnědlým a vlastně všemi pastelovými barvami hýřícím listím je prostě bůhví proč jejich.

A mé dětstké myšlení v tom hledalo nějaký hlubší smysl.

Babi, kdy bude tvé léto?

Tak doufejme, že přijde.

Už i proto, že je prostě krásné a byla by prostě škoda, kdyby nebylo.

Zářijová záře: 22 září - Myš

Dlouho jsem tady nic nenapsala, nějak nebyla ta správná nálada nebo nevím... Ale dneska v noci se mi stala zvláštní věc, tak zvláštní a legrační, a hrozná zároveň, že si ji prostě nemůžu nechat pro sebe.

Jak se tak nějak prudce ochladilo, tak najednou se v našem domě - v tom prastarém, vzpomínáte? - ve stropech objevily myši. Začlo to tím, že kočka britka nějak podivně ťapala packama a podivně tančila po koberci, jako kdyby něco neviditelného chytala. Pak se zdálo, že to skončilo tím, jak nejmladší syn hodinu chatoval na posteli vedle hrající si kočky. Kočky si nevšímal, naštěstí, neboť by asi předčasně zešedivěl, mající z myší a podobné havěti docela trauma. Starší syn přišel a koukal - jeho vzácná kočka si pohrává se živou myšičkou hned vedle člověka, který by to nevydýchal, kdyby jen byl býval o tom věděl... Docela jsme se tím pobavili. Docela jsem se tomu i smála. To jsem ale netušila, co mne čeká.

Protože dnes v noci mne smích přešel. Ze spánku mne probralo podivné štípnutí do levého prostředníčku, téměř náhlá prudká bolest. Vyjekla jsem a probudila se, nebo spíše naopak - probudila se a vyjekla a rozsvítila lampičku. A to nic, to jen myšička maličká šedičká se proběhla po polštáři, jen tak si prostě běžela kolem, a aby se neřeklo, kousla si do mého prstíku, no co by ne, když už si tam tak ležel...

Hmm. Dějí se to na světě ale věci. A dokonce u nás doma.

Jenže, je to docela dilema. Pasti a jed použít odmítám, a kočky taky, protože jejich krutost taky nezná mezí a ty myšky si to nezaslouží.

Co tedy dělat? Okousávat bych se přece taky nechat neměla... A tak náhle nemám kam hlavu složit a kam prstíky schovat...

Zářijová záře: 6. září

Možná, že ty horoskopy nakonec přece jen ani tak moc nelžou. Napadlo mě včera při úklidu. Horoskop na ten den mi jasně říkal, ať nic moc nedělám, že budu v nebezpečí úrazu. A taky že jo...

Pustila jsem se do čištění oken. Počasí na to bylo tak akorát, tak proč ne. A mému synovi se taky nechtělo zahálet, takže začal natírat staré oprýskané vchodové dveře do dvora na krásně hnědou barvu. A hudba nám k tomu hrála, když jsme tak pěkně pracovali.

První úraz jsem málem utrpěla, když jsem v podivném hnutí mysli začala mokrým hadříkem čistit elektrický vypínač. Moc jsem asi nepřemýšlela - no, ale přežila jsem to.

Druhý úraz jsem málem utrpěla hned několik minut poté, když jsem si nějaký ten zaručeně skvělý přípravek na vyleštění oken stříkla omylem do vlastního obličeje. Syn mi pak doporučil nejméně pět minut si proplachovat to oko, které jsem takto chtěla vyleštit, pod tekoucí vlažnou vodou. Přežila jsem, a ještě i vidím.

No a třetí úraz jsem si chtěla pak už způsobit sama sobě si a úmyslně, protože v tom pracovním zápalu jsem vytřela i veškerou podlahu. Co čert nechtěl, když jsem šla vylít vodu, šlápla jsem při cestě zpět na čerstvě natřený práh těch vchodových dveří - a po celém uklizeném bytě jsem si nadělala krásně hnědé ťapky prostě jen tak, aby řeč nestála.

Tak jsem si celý ten vytírací proces zopakovala a pro jistotu jsem si pak šla vydechnout a zklidnit na nedávno natřenou dřevěnou lavičku pod stromem. Avšak - sedla jsem si nečekaně do něčeho, co se snad ani slovy nedá popsat, snad tam v noci ptáci nebo kočky nebo já nevím kdo měli mejdan či co...

Příště budu ty horoskopy brát mnohem vážněji.

A pracovat budu, jen když mi to hvězdy dovolí :-)

Zářijová záře: 1. září

Tak nám odešly prázdniny a je zase prvního září.

Nemám to datum už od dětství ráda - do školy jsem chodila nerada.

Je to asi zvláštní, když celý život mám tak nějak pořád spojený se školou a prvního září je pro mne ještě pořád to první září z dětství.

Dnes ráno však z našich pěti dětí odešlo do "školy" už jen to poslední. A tak jsem pocítila (opět a zase) závan smutku a nostalgie. A školní potřeby a sešity a tužky a pravítka a kružítka a kdo ví co všecko už taky nenakupujeme. A je mi to líto :-) A hrozné na tom je, jak jsem se kdysi na tu chvíli těšívala, kdy už nebudeme muset mít tyto starosti. V mých představách byla ta chvíle jako nereálný krásný sen.

Docela ráda bych teď ty starosti a ty chvíle s nimi spojené zase měla.

A dnes už vím (a snad ještě není tak příliš pozdě), že život má kouzlo ve všech svých podobách. A platí to i pro to první, tolik nemilované září.

Takže si tento den pohodově užívejte - vždyť na světě je i dnes moc hezky.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 23. růžovoučce

Přišla jsem do práce. Vlastně ani nevím, co mne k tomu přimělo, že jsem šla zrovna tam.
Ach jo. A znamenalo to tudíž nečekaný konec prázdninových dnů.
Odevšad to volalo jen - práce, práce, práce!
Utekla jsem domů na zahrádku. Kopřivy v záhonu šalvějí si slastně pobrukovaly, kolem starého drátěného plotu si ostatně vyrostly také. Nůžkami byly upraveny na živý plot - a vypadají překrásně. Návštěvy koukají, co to jsou za zvláštní keře, a ono to jsou kopřivy. Teď dokonce vykvetly.
Seču trávu a odevšad slyším to šumění v mozku - práce, hele, práce! Práce, kam se podívám. Doma, venku, v práci, všude máme práci.
Opustím zahradu a půjdu si uvařit něco dobrého. A na hlavu si dám studený obklad. A na oči brýle.
A svět bude hned růžovoučký a práce slaďoučká a život jako peříčko.
Asi už hodně pálí to sluníčko tam z převysoké dáli... :-)

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 22. andělíček

Dostala jsem, prý pro štěstí, takového malého sádrového andělíčka. Má sepjaté ručičky a přiblble mile se usmívá, ale je roztomilý. Jako štěstíčko. Asi. Myslím si, že tak nějak vypadá.

Stojí na klavíru mezi ostatními dárky či památkami z cest - amfoře z Pompejí, ovečky z Islandu a bezdomovci na lavičce z Rakouska - a myslela jsem si, že mu tam je celkem i dobře.

Ale protože venku je zataženo a na zahrádku se mi nechce, začla jsem utírat prach. Nejen ze skříněk a z knihovničky (knihy je třeba občas oprášit), ale také z toho klavíru. Zvedla jsem andělíčka a ejhle - skutálela se mu jeho porcelánová hlavička. A to rovnou k nohám rakouského bezdomovce.

Nevím, co to způsobilo a co tam spolu ti dva na tom klavíru tajně vyvádějí, ale vzala jsem purocel a hlavičku přilepila.

Marně.

Za chvíli se opět svezla k Pompejím a k rakouskému zkrachovalci.

Hmm.

Že by obraz to současného světa?

Štěstíčku padá hlavička v podobě nasládlého andělíčka.

No nic, jdu dnes do města, projít se Ostravou. A koupím si nového. Tam za výlohou jsem viděla takového, co si zamyšleně podpírá hlavičku a hledí do dáli. Bez úsměvu, bez sladké roztomilosti. Štěstí se sice koupit nedá, ale co kdyby...

A budu doufat, že tomuto zamyšlenému andělíčkovi z toho "přemýšlování" hlavička nikdy neupadne.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 21. nejde to

Nejde to jinak. Myslím na to celý den, aniž chci a nemůžu se té myšlenky zbavit.

Matka, která zabije své dítě. Dítě, které před smrtí mamince - mamince - říká, neboj se, maminko, já ti neumřu.

Taky máte ne pocit, ale - nevím, jak to popsat, hrůzu z toho, co si to dítě prožilo?

Jak věřilo, milovalo, a bylo zabito...

Ani psát o tom nejde, ale ani mlčet ne.

Co takové "létání", co je proti tomu v podstatě toto mé tlachání, proti něčemu takovému, na co chybí slova.

Proti tak kruté a nesmyslné smrti malého dítěte.

Mít tak možnost zachránit jej, potěšit jej.

Ta možnost není.

Kolik asi dětí a lidí jsou v tomto našem "skvělém" světě v podobné situaci?

Je možné něco dělat, nějak pomoci, aby nebylo?

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 20. křižovatky srdce

Už jsem na to přišla.

Možná opravdu jsou čarodějky na tomto světě.
Nevidíme je sice pořád a každý den, ale jsou tady s námi, usmívají se či mračí, veselí se nebo zlobí, ale prostě jsou.
Procházejí ranními paprky slunce a výskají si v dešti. Zacházejí s měsícem a lesknou se v noční tmě.
Stojí na křižovatkách našich cest a ukazují směr. Jednou správně, jindy zase schválně opačně - to, aby na světě nebylo vždy jen veselo, ale i smutno, nebo naopak - nejen smutno, ale i veselo.
Čert a čarodějnice aby se v tom vyznaly.
Pokud se však řídíme svým srdcem, nemůžeme zabloudit, říká moudré staroegyptské přísloví.
Proto možná bloudíme pořád..., protože nevíme, kam nás to srdce vede a proč.

Křižovatka srdce prostě někdy zaručeně správné směry neukazuje.

A v tom to všechno je.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 19. ty srny musejí být šílené

Venku je krásné ráno.

Sedím na zahrádce, popíjím ranní čaj s čínským tajemstvím boje s nadváhou (aspoň něco pro své tělo a olympiádu dělám) a mám pocit, že jsem v jiném světě.

V nějakém divném a absurdním.

Vlak najíždí do padajícího mostu, někde jinde patrně syn zastřelí matku a otce a pak i sebe, v Gruzii je vyhlášen válečný stav a zůstalo tam asi dva tisíce mrtvých po bojích, indiáni umírají na kousnutí upírem,

a na zahrádce se v noci dělo taky něco divného. Ty srny musejí být šílené - vyrvou květinu i s kořeny a odhodí opodál, rozdupou kopýtky záhonek a krtek si ryje klidně mezi aksamitníky, které prý jinak nesnáší a jejichž přítomnost ho prý spolehlivě vypudí - tak u nás ne, u nás to neplatí, u nás si v nich přímo lebedí.

Mám ty srny, krtky, zvířata a lidi a vůbec život ráda. I ty kytky, nad kterými mi zbyly oči tak akorát pro pláč.

Nevím, co s tím

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 18. pomeranč

Portugalsko je krásná, prosluněná země. A oproti jiným jižním zemím má velikánskou výhodu- není doposud zaplavena turisty.

V jejím "středozemí" na něco takového, jako je turista, snad ani nenarazíte. A anglicky se téměř nedomluvíte. Slunce tady v létě pálí z vysoka na typické domky s modrými nebo okrově - žlutými pruhy kolem oken a v nadzemních částech domků a na chvílemi téměř stepní krajinu s velkým množstvím korkových dubů. Kraj Alentejo je navíc jedním z nejslunnějších, nejúrodnějších a nejkrásnějších v zemi, zachovávající si svou starodávnou a zároveň moderní tvář, plnou vinic a nádherných zahrad v okolí pevností. Pevnost a hrady stojí téměř u každého města, a kolikrát celkový výjev krajiny s pasoucími se ovečkami nebo krávami vypadá neskutečně jako z pohádky.

A chlapi tady o víkendech hrávají starodávnou hru, něco jako pétanque, kdy se hází kroužky ke kolíkům soupeřícího mužstva. Ve vyprahlém slunci to vydrží hrát celý den, zatímco jejich ženy sedí u kašny vesnice a povídají si.

Jedno takové odpoledne, kdy se čas nekonečně táhl, jsme se šli projít k opuštěné farmě. Bylo tropické vedro - a kde se vzal, tu se vzal, v ztichlé krajině stál na kopečku pomerančovník a nabízel své žlutavě zlaté plody.

Neváhala jsem, vyšplhala, nebo spíše vydrápala se až k němu, a poprvé v životě zažila, jak chutná rozehřátý pomeranč, šťavnatý a osvěžující, plný zlatavě krvavého slunce a blahodárné šťávy, hasící žízeň.

Ještě nikdy mi žádný pomeranč takhle nechutnal...

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 17. ne-růžově

Ale život není jen tak růžový a růžovoučký, to jen někdy koukám růžovými brýlemi a tvářím se vesele. Protože jinak to nejde.

Dnes nad ránem mě probudil muž s tím, že se asi něco stalo jednomu z koťátek. Původně byly čtyři, před dovolenou zůstaly jen tři. Šla jsem se podívat - leželo natažené na cestě, pod hlavičkou krev. Možná kocour, možná pes, možná - kdo ví - ale v noci nebylo nic "zlého" slyšet... Tak jsem vykopala už další, bůhvíkolikátý hrobeček pro jedno z našich zvířátek.

Necháme si jen kocoury a poslední kočka půjde vykastrovat, kdo to má pořád pohřbívat... Život na svobodě je hodně nebezpečný a přežijou jen ti nejschopnější. Ale i tak, i když přežijí do dospělosti, stává se, že jednoho rána si už prostě nepřijdou a už nikdy se neobjeví - snad žijí někde jinde nebo v nějakém jiném světě, kdo ví.

Smrt asi patří k životu.

Co já vím.

Nebo si pořídím jen samé plyšové "králíčky Emy" - ty aspoň nikdy neumřou.

Jenže - smrt a bolest se netýká jen zvířat, ale i lidí...

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 16. králíček Ema

Na naší letošní dovolené nás doprovázel králíček Ema. Takový hnědý, měkoučký, s pobaveně udiveným výrazem ve tváři - jinak maskot dětí z jedné islandské školky, ve které pracuje moje dcera. Dostala toho školkovního maskota na prázdniny - aby jej fotila při svých zážitcích a cestách. Jinak je plyšový králíček Ema na Islandu každý týden u jiného dítěte přes víkend doma - a to si jej fotí, kreslí, vypráví mu pohádky a společné zážitky pak sděluje ostatním dětem.
Emička mi přirostla k srdci. Nosila jsem ji s sebou v jejím pytlíku, vytahovala jí hlavičku, ať jí není smutno, fotila ji v Elvaši, v Marvau, v Portalegre, v Setúbalu nebo v Evoře, - prostě tam, kde se dalo. Povídala jsem si s ní a bylo to hodně fajn. Jen muž a dcera to chvílemi brali hodně osobně, tak nějak jsme si někdy s Emičkou povídaly asi až příliš.
Největší zážitky máme z focení. Ema u oceánu nebo na hradbách pevnosti Marvaa, nebo Ema v oleandrech nebo v autě nebo - ne, ve Fatimě jsme ji nefotili, a ani v kapli z lidských kostí v Evoře ne. Tam to tak nějak nešlo.
Ale při jídle u stolu na jednom náměstí, tam jsem ji nafotila nad plným i prázdným talířem. Nějaké dva dědulky sedící u svého pivečka u vedlejšího stolu to drobet vyvedlo z míry a patrně silně nechápali, co to dělám :-) a portugalsky se snažili o vysvětlení... Neuměla jsem však jejich řečí říct, že nejsem poblázněná ženská v akci. Horší to však asi bylo v přírodním parku Arrábida nad Setúbalem - zastavili jsme autem nad jednou vyhlídkou nad oceánem a zpočátku jsme si nevšimli, že v dalším zaparkovaném autě se dva mladí lidé oddávají milostným hrátkám. Emu jsem posadila na patník jen kousek od nich - a všichni (tedy manžel, dcera i já) jsme si ji různě fotili. Až pak nám došlo, při čem jsme osádku auta pravděpodobě vyrušili. Zchvátila jsem se z toho smíchy při představě, jak ti dva v autě najednou uviděli tři šílence, fotící plyšového králíka a jak nenormálně to asi muselo vypadat - a ještě při jejich chvíli..
Ještě, že jsme měli auto s portugalskou poznávací značkou a naše zemička tak neutrpěla mezinárodní ostudu.
Ale, když mohou v Portugalsku chodit mrtvé myši, a být to přitom seschlý netopýr, pak si portugalská rodina klidně může fotografovat plyšového králíka z Islandu...
co na tom

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 15. Kameňák a chodící mrtvá myš

Tak jsme opět doma.

Vždycky to "doma" vypadá po cestách trošku jinak, člověk se musí aklimatizovat. Mít chvíli čas na to "vstřebat" návrat.

Více než 15 dnů jsem neměla přístup ani k internetu, ani k televizi, k novinám, k českým zprávám, prostě jsem byla naprosto odtržená od běžného života.

Zato brzy zrána a k večeru kolem našeho domku proběhlo stádo oveček s bečením a s cinkajícími zvonečky, které se rozeznívaly po kopcích a dlouho pak ještě zněly nejen z dálky, ale i v uších jako lahodná hudba odněkud z jiného světa. Dva pastevští psi se líně loudali za nimi a kdesi za kopečky vycházelo nebo zapadalo slunce nebo prostě jen tak si bylo.

A kohouti kokrhali.

A slunce pálilo.

"Dívej, přišla tady nějaká mrtvá myš!" zavolal očividně vyděšeně v jedno poledne můj muž, sedící u stolu a koukající do svého mobilu na některý z dílů Kameňáků. On se totiž civilizací opustit nenechal.

Jeho věta mne probudila z malátného bdění a okamžitě jsem běžela zjistit, idylka neidylka, cože to vlastně jako přišlo. A jestli se ten člověk náhodou z toho slunka nebo spíše z toho filmu nezbláznil. To by bolo myslím i na Trošku trošku moc. Mrtvé myši nechodí, pokud je mi známo...

Na zemi u manželových nohou ležel - no hádejte kdo? - no netopýr. Chuděra spadl odněkud z trámů. Slítl na zem, a protože byl mrtvý, "přišel" tedy zhora, jak bylo řečeno. Tak nějak ta věta aspoň částečně a vzdáleně pravdivá přece jen při trošce dobré vůle byla. To nebohé zvíře nevydrželo spát svůj věčný sen v dřevěných stropních trámech a Kameňák jej asi donutil přijít se podívat, cože se to tam dole pod ním v té místnosti děje.

Drobet mě to zklamalo. Do té doby jsem si myslela, že jsem v zemi, kde se zastavil čas a kde se možná ani neumírá.

No jo, no, uklidnila jsem se nakonec, nesoucí to zvířátko na lopatce do nedaleké popelnice. Možná nakonec i ano. Tam, kde i mrtvé myši chodí, je možná totiž opravdu možné všecko...

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 14. šnicle

Tak je nabaleno, zabaleno, připraveno, uchystáno, řízky (šnicle) nasmaženy. Možná to je nějaká úchylka, ale kdykoliv kam někdo někam z naší rodiny odjíždí či letí, připravujeme na cestu řízky. Kuřecí, vepřové, jedno jaké, dokonce i zeleninové jsem už vytvářela. Prostě z čehokoliv - jen ať je to "řízek."
A vlastně ani nevím proč. Možná ty řízky končí někde na letišti v Londýně či v Kodani či v Amsterdamu nebo v Lyonu či Lisabonu nebo v Reykjavíku (vyjmenovávám nejčastější směry našich cest, to abyste záviděli :-)) nebo kdo ví kde... protože sníst takové množství řízků snad ani není možné. Možná.
Ale - jednou byl můj otec na zájezdu v Londýně. A když už unavený sedl na nějaký patník u nějaké tam cesty vedle Hyde parku a vybalil svačinku - řízky, co jiného - procházel tudy kudy najednou soused ze sousední vesnice, se kterým se neviděl drahno tak deset let (a účastníkem zájezdu nebyl). I říká mu ten udivený muž: "Franto, co ty tu robiš?" A můj otec František vzhlédl svým pohledem od řízků směrem k onomu sousedovi a zcela logicky odpověděl: "No svačím tu. A nechtěl bys též jeden šnicel?"
Co jiného by tam taky mohl v tom Londýně na patníku u cesty dělat, než podělit se o řízky se svým dlouho neviděným přítelem?
Jak logické.
Tak jedeme na cesty, sbaleno máme, pokud se potkáme, dělit se můžem...

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNI o LÉTÁNÍ: 13. strašidelný dům

Chystáme se na cestu do teplých krajin. I když - tady u nás je momentálně tak teplo, že snad už tepleji nikde být ani nemůže.

Ale je rozhodnuto. Opustíme na čas tento starý dům se všemi jeho zvířaty, s velkou zahradou a starými stromy a odjedeme na jih, do Portugalska. Tam prý budeme bydlet v jednom strašidelném domě...

Jako kdyby nestačil ten náš.
U nás totiž straší. Fakticky.
Žijeme ve 114 let starém domě. A ten dům již zažil hodně lidských osudů, a bolesti. Narodili se zde dva lidé - umřelo jich tu šest. Jeden zrovna na místě, kde teď smažím rybí filé...
A občas je tady vnímám a cítím a slyším. Hlavně v noci a v kuchyni. Něčí kroky se tam procházejí. Hmm.
"Blbě slyšíš," komentuje to manžel, "a pak, tady je tolik zvířat, a pořád někdo a něco chodí sem a tam, ale strašidla a duchové to určitě nejsou."
Jenže, nechci ho vyděsit, náš naprosto na první pohled hloupoučký pes, který trpí psím ADHD, kolikrát štěká jen tak do vzduchu a kouká někam do prázdna, kde nic není, a onehda byl zděšený, celý se třásl, chlupy naježené a ocas mezi nohama, kňučel a zalezl pod skříň.
"To nic, straší mu ve věži", dí ten chytřejší z nás.
No právě že, no právě - že straší....
Tak nic. Těším se na další strašidelný dům. Snad bude podobný tomu našemu. Ale ta zvířata a zahrada a vůbec všecko mi bude strašně chybět...