Tak máme štědrý večer. Vlastně u ž za chvíli bude u konce.
Přeji vám všem krásné, pohodové, klidné, šťastné a radostné vánoční svátky.
Narodilo se děťátko.
Život vítězí nad smrtí a nad zánikem.
Otázky dvacáté páté:
1. Které z otázek byly pro Vás osobně nejjednodušší a které nejtěžší?
2. Dokázali byste krátce zrekapitulovat, o čem vlastně naše putování bylo?
Moc vám všem poutníkům za Váš čas i odpovědi děkuji.
Co by na nás mělo na vrcholku našeho kopce v našem putování vlastně čekat?
Na tom pomyslném vrcholku kopce není nic jiného než - odpuštění.
Protože nikdo z nás není dokonalý - tak ani lidé kolem nás dokonalí nejsou, takže bychom při tomto porozumění vlastní nedokonalosti a tím i nedokonalosti druhých měli dojít k tomu, že to, co nás "osvobodí" ode všeho zlého není nic jiného, než odpuštění si vlastních nedostatků a tím i těm druhým.
Ublížil mi někdo v mém životě? Ubližuje mi neustále? Trápí mě to, bolí mě to, nespím kvůli tomu, neumím to vyřešit? Pak existuje jediná cesta, - poslat to od sebe někam pryč, oprostit se od toho, tedy od-pustit.
Říká se ale, že odpustit ano, ale že to neznamená zapomenout. Ale pokud odpustím, a nezapomenu, pak to znamená, že to nedobré je stále se mnou. Tedy že nedošlo k od-puštění, a vše zůstalo i nadále s námi.
Odpustit znamená zcela se od toho, co nám ublížilo, odstřihnout. Srdcem i rozumem zapomenout.
Je to téměř nadlidský úkon.
Otázky dvacáté čtvrté:
1. Proč se říká, že odpouštění je božské?
2. Co si myslíte, že je jednodušší - odpustit srdcem nebo rozumem?
Myslím na něj v době předvánoční tak nějak intenzivněji než obvykle.
Mám tak nějak zažité - asi od dětství - že pokud nebude zcela dočista uklizeno a vyblýskáno, tak Ježíšek nakonec nepřijde. Sice se narodil do chléva, ale jinak čisto a útulno, to on rád.
Ale je to někdy nad lidské síly. Prach se pořád odněkud zjevuje, dnes jej setřete, vytřete, zítra tam znovu je...
Pátrala jsem - protože jsem dušička zvídavá, jak jsem sem už psala - odkud že se to něco, co se dá setřít, neustále bere, a našla jsem vysvětlení zcela vědecké, hodné akademika. Něco je z nás samotných, něco je z našich domácností, ale - podržte se - ten hlavní prach přilétá odněkud z hlubin vesmíru.
Takže, nejen láska je vesmírná (vizte Empedokles), nejen chuť žít (vizte P. Teilhard de Chardin), ale také prachsprostý, všudypřítomný prach je odtamtud.
Až s ním tedy budete podobně jako já marně bojovat (protože stejně budete poraženi), tak si vzpomeňte, že je vlastně velikým darem. A že přichází zdaleka, z nekonečna, z věčnosti.
Což je vlastně úžasně tajemné a krásné.
Otázky dvacáté třetí:
1. Je něco, na co byste se rádi zeptali Vy mne?
2. Pokud ano, ptejte se...
Dítě.
Všechen ten momentální shon a spěch - pokud jste mu podlehli - je ve znamení narození malého dítěte.
Vždyť vlastně celé Vánoce jsou svátky dětství. A také podle toho, jaké za našeho dětství bývávaly, podle toho je také vnímáme. Někteří se na ně těšíme jako malí, někteří z nás se tohoto svátku tak trochu bojí, někteří zase jsou naplněni spíše smutkem a nostalgií.
Patřím k té první, druhé i třetí skupině.
Pořád je ve mně to malé dítě, které se těší na tu atmosféru Vánoc. Na jejich vůni, napětí, tajemno. A nakonec i na ten stromeček.
Ale také se těchto svátků trošičku bojím - že se nějak pokazí. A také mě naplňují smutkem a nostalgickými vzpomínkami na to, co bylo, ale co už není.
Být tak znovu opět tím dítětem..., ne v hloubi duše dospělého člověka, ale tím skutečným, rozzářeným, nadšeným, natěšeným, zvědavým, nedočkavým, čekajícím...
Po večeři, koledách a zazvonění zvonečku běžet pod stromeček... a vidět opět maminku s tatínkem, bratra se sestrou, dárky jaksi v pozadí a zbytečné, když jsme opět všichni spolu. To by byl ten nejkrásnější dárek.
I o této podvědomé, ale neuskutečnitelné touze jsou (možná?) Vánoce.
Otázky dvacáté druhé:
1. Znáte typologii dítěte z filosofického hlediska a mohli byste ji blíže charakterizovat?
2. Která z charakteristik je Vám osobně nejbližší?
Dnes se mi to už nezdá. Nebo jinak - dlouho se mi tento sen už nezdál. Kdo ví, proč?
Zato jsem propadla či jak to říct, úplně jinému pocitu, který nemá se snem nic společného, ale přesto to jako sen vypadá - dívám se na lidi, pozoruji je, a připadají mi v této době tak nějak jiní, vánoční...
Vánoční lidé. Vánoce jim koukají prostě z očí. Lidé jsou takoví nějací jiní, plni klidu a míru. Prostě vánoční.
I když běhají po nákupních centrech..., ve kterých znějí vánoční písně a koledy. Ale ten pocit není vyvoláván tímto, ale prostě lidmi samotnými.
Sama tomu vánočnímu pocitu moc nerozumím, ale je to zvláštní, takové tajemné a - krásné.
Otázky dvacáté první:
1. Vánoční lidé mohou být lidé, kteří jsou naplněni sny ze svého dětství. Z toho plyne má otázka: jste ze svého dětství?
2. Naše dětství je v našich vzpomínkách. Vnímáte v sobě ještě stále to dítě, kterým jste kdysi byli?
3. Pokud ano - můžete vypovědět, kdy a jak?
Příčiny zlého.
Jakým způsobem se zlo překonává?
Napadá mě opět Komenský, kterého teď parafrázuji: všechno nedobré se dá napravit jedině láskou, protože jinak to nejde.
No jo, no.
A nemůžu necitovat výrok Franze Kafky o tom, že každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.
Jak lehce, zlehounka se to říká, jak těžce se to v životě uplatňuje.
Ale my už za týden - za tak krátkou dobu - budeme mít Štědrý den. A konec našeho putování. A i tento den není o ničem jiném než o lásce, která odpouští.
I proto si navzájem dáváme dárky. A se zlem to nemá nic společného...
Otázky dvacáté:
1. Jaký byl Váš nejvytouženější dárek, který jste našli pod stromečkem? Vzpomínáte si ještě na něj?
2. A co byste si přáli od letošního Ježíška? Do kdy jste věřili, že dárky jsou od něj? Vzpomínáte si ještě?
3. A co si myslíte o těchto výše uvedených dvou výrocích, vysvětlujících, jak překonávat zlo?
Ale člověk, lidé, údajně od své přirozenosti dobří jsou. Navzdory všemu tomu, co občas všechno vyvádějí.
Když se nad tím někdy podivujeme, napadají nás otázky, odkud se v tom dobrém člověku tedy to tzv. zlo někdy bere?
Ale pozor, žádný člověk sám o sobě není zlý, není zlo. Jen občas jeho - naše - činy, to, co dělá, děláme, může plynout z toho ne-dobrého.
K pochopení tohoto, proč tomu tak někdy je, mi hodně pomohl francouzský vědec, P. Teilhard de Chardin. Jeho teorie příčin zlého podle mě docela sedí. A mnohé vysvětluje.
Moc mu za to děkuji.
Otázky devatenácté:
1. Jaké znáte příčiny zlého podle P. Teilharda de Chardina?
2. A myslíte si, že i Vám ve Vašem životě může tato teorie v pochopení druhých nějak pomoci?
3. A otázka záludná: nechali byste i po pochopení těchto příčin "vařit" vodu?
4. A co na to I. Kant? 😄
Například - nasypala jsem ptáčkům zrní, ale do krmítka docela nízko nad zemí, protože tak nějak ve svém věku už po stromech lozit až tak nezvládnu. Ale kočky jednoho ptáčka chytily a po svém zlikvidovaly. A přitom jsem chtěla dobro těch ptáčků - a přišla zkáza.
Kolikrát se nám něco podobného stane i v životě.
Ty kočky za to, co provedly, ale nemohou. Jenže my lidé na rozdíl od nich máme rozum - a tož tak pak za to nedobré i můžeme.
Kočky to mají jinak....
Otázky osmnácté:
1. Jak to je vůbec s tím dobrem a zlem? Jsme schopni je od sebe rozpoznat? Pokud ano, jak?
2. Co znamená výraz privatio boni a myslíte si, že tomu tak opravdu je?
3. A co na to daimonion?
Co ta slova vlastně znamenají? A čí jsou? A co to vlastně máme v těch dětech nechat uzrávat?
A proč?
Dětství. Krásná idylická doba, kdy všechno bylo ještě zalito sluncem?
Nebo ne? Je to jen naše představa?
Máme - máte - své dětství hluboko v srdci jako něco krásného, idylicky šťastného?
Otázky sedmnácté pro
filosofii výchovy i dějiny pedagogiky:
1) Vizte výše v textu.
2) Jaké vzpomínky na dětství si nesete ve svém baťůžku?
Věříte v dobro lidí?
Zeptala jsem se jednou na jedné z přednášek. A hned k tomu dodala, co se line celými dějinami filosofie. Lidé jsou dobří. Podstata člověka spočívá v dobru. Zlo podstatu nemá, a proto je jen symbolické. Je pouhým nedostatkem dobra.
Vy jste ale naivní - reagoval na to jeden ze studentů.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Hmm. Naivní.
Několik dnů na to jsem pročítala knihu Nauka úcty k životu, týkající se A. Schweitzera. A najednou na jedné stránce čtu o naivitě. A hnedle o tom, že existuje dokonce dvojí naivita.
Příští přednášku jsem už celá šťastná věděla, jak odpovědět... :-)
Otázky šestnácté:
1. Co znamená dvojí naivita? Umíte ji vysvětlit?
2. A co Vy samotní, jste naivní?
3. Jak s tím může souviset pojem furor paedagogicus?
Tam někde nahoře nás čeká - ? Kdo ví?
Nikdy v životě nevíme, co nás čeká.
Koukám na kopce a kopečky před sebou. A ráda bych si už sedla, nikam nešla, jen se koukala a vnímala.
A chápala.
Ale pořád se ještě často a hodně ptám. I přesto, že vím, že na některé otázky odpovědi nikdy nenajdu. Má duše - dušička je ale i přesto hodně zvídavá a tázavá.
Otázky čtrnácté:
1. Znáte různá pojetí duše dle různých zemí a doby? Prosím popište.
3. A co na to Vaše nefeš?
Byla jsem dnes v nemocnici. Viděla nemocné, plné bolesti, zatímco na chodbách se skvěla vánoční výzdoba.
Smrt jsem cítila v patách. A připadalo mi to zvláštní.
Šly jsme pak s dcerou už ztemnělou ulicí, vezly kočárek, deštníky nad hlavami, a v srdci úzkost. Do toho padal podivný sníh s deštěm. Chladno, ticho.
A za chvíli budou Vánoce.
Otázky třinácté:
1. Znáte teorii chutě žít od P. Teilharda de Chardina? Prosím, vysvětlete i s následným pojetím různých typů lidí.
2. Do kterého typu lidí byste zařadili sami sebe?
Ach, ta láska nebeská...
Co je vůbec láska? Mně osobně se nejvíce líbí to vysvětlení, které tvrdí, nebo jen říká, že láska je fascinace. Fascinace člověka člověkem, nebo prostě fascinace něčím, co nás nekonečně převyšuje.
V mezilidské lásce prostě podléháme fascinaci osobnosti toho druhého. Kdybych to chtěla vyjádřit sporadicky a primitivně, prostě nás ta fascinace posadí na prdel. Což zrovna nezní moc poeticky :-), ale je to výstižné.
Přiznám se, několikrát jsem takto již "na prdelce" seděla.
Pokud vůbec nějaká přítomnost je. Pohybujeme se tak nějak na špičce okamžiku, z minulosti do budoucnosti, a přítomný okamžik nezachytíme. Možná ve vzpomínkách? Takže nakonec minulost je to, co jako jediné vnímáme v přítomnosti.
Ajaj.
Je pak také láska a vše s ní spojené "pouhá" minulost?
Hraju si se svými vnoučaty, s těmi většími skládáme puzzle, s menšími si hrajeme např. na beduíny v poušti, úplně s těmi nejmenšími čteme obrázkové knížky nebo si hrajeme s kostkami. Jedno jestli s dřevěnými nebo legem - duplem.
A přítomnost je přítomna. Láska je tu.
Otázky už desáté:
1. Jak to je s pojetím lásky? Znáte rozdělení podle M. Schelera?
2. Vyberte si jedno z pojetí a blíže vysvětlete.
2. A jaké je to Vaše osobní pojetí lásky? Dokážete se s nějakým, se kterým jsme se seznámili, ztotožnit?
Je mikulášský svatvečer. Noc, kdy přichází ten skutečný Mikuláš, nejen namaskovaný s vousy, obdarovává děti, nestraší je, neděsí. Děti si dávají večer na okna talíře, aby měl kam své dary uložit.
Zvládá to v každé rodině, v každém domově, každému dítěti. Zvládá to, protože je svatý, a tudíž dobrý.
Rozdává se všem a všude.
Jak krásná myšlenka!
Mikuláši, chce se mi věřit, že jsi skutečně byl, že jsi.
Že se v noci na šestého prosince opravdu sneseš odkudsi shůry na tu naši ubohou, uplakanou zem a obdarováváš v těch rozsvěcených nebo i temných oknech lidských domovů
všechny, kteří si to zaslouží. Tedy všechny děti. Protože děti jsou dobro a láska.
Otázky deváté:
1. Jaké jsou Vaše osobní vzpomínky z dětství na Mikuláše - čerta - anděla?
2. A otázka ryze filosofická: věříte v dobro lidí? Dětí obzvláště?
3. A co na to sv. Mikuláš?
Je prosincové ráno někdy před 55 lety.
Venku je ještě tma, ale maminka mě probouzí a oblékáme se ještě v ne zcela vytopené místnosti. Třesu se zimou, ale oblečená jsem v cuku letu. Vycházíme do mrazivého, zasněženého rána. Držím se maminky za ruku, když se brodíme v noci napadlým sněhem a jeho závějemi. Velice brzy jsme na mostě, kde zimní vzduch od řeky ještě přituhuje. Necítím prsty na nohou, i přesto, že mám teplé zimní boty, necítím prsty na rukou, i přesto, že mám rukavice, a necítím tváře. Sníh do nich nemilosrdně bodá a pálí, štípe, až mi slzí oči.
Ale vedle mne jde maminka a ještě několik dalších žen. Jdeme do nedalekého kostela. Jeho věž se tyčí ve tmě.
Vcházíme do chrámu a usedáme do předních lavic. Ještě se celá třesu, když se najednou ozve zacinkání, a ze sakristie vchází náš pan farář a z kůru se ozve ten úžasný nápěv - Ejhle, Hospodin přijde... a postupně se stupňuje ve třech tóninách. S mezizpěvem Rosu dejte nebesa...
Po této ranní mši svaté se venku již rozednilo a jdeme s maminkou opět stejným směrem domů, kde je již krásně teploučko.
Ještě jednou toto ve svém životě zažít - a byla bych v nebi, maminko...
Projeli jsme se dopoledne s vnoučátky starou ostravskou tramvajkou Barborkou, pak pobyli na vánočních trzích na Masarykově náměstí a hurá domů. Pohodový, trochu zamlžený den.
K večeru jsme vzpomínali s bratrem na adventní dobu našeho dětství. Na to, že nebyly adventní věnce, za to byly roráty. Roráty.
Mé předvánoční dětství je spojeno s tímto kouzlem. S vůní cukroví a tajemné atmosféry ranních rorát. Hluboko v srdci, v paměti. Nevěřila bych v tu dobu, jak ranní vstávání do tmy a do mrazu, zmrzlé tváře a prokřehlé ruce, propojené s pocitem zamrzlých prstů na nohou, jak toto všechno může být nezapomenutelným okamžikem tajemných Vánoc. Jejich očekávání, jejich symbolem.
A někdy myslím na své děti, na svá vnoučata - a že to, co je možná dnes pro ně přítěží, může být jednou tou nejkrásnější vzpomínkou.
Roráty to nejsou... (protože nejsou).
Otázky osmé:
1. Jak se pojetí člověka dle paradigmat propojuje s pojetím lidského života? S životem každého z nás?
2. Máte nějaký svůj tajemný či kouzelný předvánoční zážitek z dětství, který se Vám navždy vtiskl do paměti? Můžete zavzpomínat a povyprávět?
Tak vidím, že mí poutníci jsou unaveni. Zmohla je tíha otázek hned pod kopečkem?
Ano, vím, putování je náročné...
Filosofií výchovy i dějinami.
Navíc když venku na náměstích už svítí vánoční stromečky a trhy jsou v plném proudu.
Kampak se šplhat do nějakých kopečků otázek a odpovědí v ten krásný předvánoční čas...
Otázky sedmé pro obě skupiny:
1. Jste unavení? Nebo naopak plni elánu na své předvánoční pouti?
2. Máte rádi předvánoční trhy, rej a světýlka?
Mám svůj svět. Svět, který vnímám, chápu, a kterému občas - nebo téměř pořád? - vůbec nerozumím.
Ani někteří filosofové si s tím "světem" nevěděli moc rady. Je to prý o tom, co je prosvětleno našemu vnímání. Nebo tak nějak.
A tak si v tom svém světě létám na koštěti čarodějnic, stále znovu a znovu se odvažuji vlétnout do chaosu, a z pozice mravenečka věřím svému poznání. A porozumění tomu všemu.
A s údivem Platóna pozoruji svá vnoučátka, která nasávají tento svět jako houbu.
A tiše jim možná i závidím, protože ha - já už se asi jen jako ta pomyslná houba jen vymačkávám :-))
Otázky páté:
1. Kdo řekl, že děti opičátka jsou?
2. Tentýž autor na jiném místě svého díla prohlásil, že sedmileté pachole vám odpoví na všechny položené otázky, ptáte-li se správně.
3. Znáte nějaké dětské moudro, které Vám samotným vyrazilo dech?
4. A otázka věru dotěrná: Ještě nasáváte, nebo už jste vymačkaní?😊
5. A tak mě napadá: Znáte SpongeBoba?
