Pádem ke hvězdám:-)?

ptala jsem se včera sama sebe.

Na nebi totiž již svítily hvězdy, když jsem si vzpomněla, že naši koníci ještě nedostali svůj večerní příděl sena, vody a granulí.

S malinkou baterčičkou jsem se tedy vydala na naši temnou zahradu.

Vše by šlo hladce, a v pohodě by to i skončilo, kdybych nebyla myšlenkami jinde.

Už asi půl roku máme na jednom místě složené latě a kůly od plotu a jiné dřevo. Vždy to zdárně s kolečky naplněných senem míjím,

ale včera jsem se tomu kdo ví proč nevyhnula a najela jsem i s tím nákladem sena mezi klády.

I jak jinak, upadla jsem rovněž jako ta kláda, kolečka se převrhla na mne a seno pro koně mne zasypalo.

Chvíli jsem ležela omámená tím pádem,

až mne probral hlas mého otce, který se na mne do té tmy vždy oknem dívá (a tak mne hlídá), a teď se zalekl, že můj temný stín náhle zmizel,        a volal:

"Kde jsi? Co tam robiš?"

Nebyla jsem schopna v tom návalu uleknutí a snahy vstát zpoza nákladu a nebyla jsem schopna ani hned odpovědět. A jak tak několikrát zopakoval svou otázku, měla jsem po chvíli chuť jadrně zakřičet, že jsem víte kde         a dělám tam víte co.

Už už jsem to vše měla na jazyku, když jsem pohlédla nahoru - a nade mnou vyjevená, vyděšená hlava koně.

Čučel na mne, tyčící se nade mnou, za ním hvězdné nebe, s nechápavým pohledem, (jako jeden ze tří králů na dítě v jesličkách), a jako kdyby se mě rovněž ptal: "Co tam robiš? Kde je mé seno? Proč mi ho žereš?"

No, co vám budu povídat. Byl to krásný zážitek.

Takový krásný vstup do nového roku.

Pádem přes koňskou hlavu ke hvězdám...

Jak dále po pouti? :-)

ptáte se.
Ano, zapomněla jsem "podat" další instrukce.
Takže všem mým milým poutníkům - putování zašlete nejpozději 3 dny před vámi zapsaném datu zápočtu nebo zkoušky v systému Portál na osu.cz.
Zkouška či zápočet proběhne v krátké rozpravě nad Vašimi odpověďmi, případně malou diskusí :-)
Součástí zápočtu i zkoušky jsou odevzdané seminární práce, které bych také měla raději 3 dny předem.
Ti, kdo neputovali, nebudou mít o čem se mnou rozprávět; proběhne tedy klasická zkouška - písemný test a ústní zkoušení. Seminární práce samozřejmě rovněž platí.
Těším se na vás,
mp

Povánoční přání

Povánoční ticho a klid.

Dům plný těch nejbližších je opět, někdy až děsivě, prázdný.

Už jen poslední dny v roce, který bude nenávratně pryč.

A nový, nastávající, který již přichází.

Co si přát?

Dobrou mysl a dobré zdraví.

A ještě něco, takové zvláštní přání: abychom my samotní byli po celý další rok pro druhé tím nejlepším dárkem, 

když se s námi potkají...

4. den po pouti: Ježíšek

Těsto na vánočku už kyne, bramborový salát už "odpočívá", aby se uležel, hrách na polévku se již namáčí, aby se zítra jen uvařil. Stromeček čeká v předsíni...
a já jsem unavená jak pes :-)
Nebo ne tak. Jak po veliké namáhavé pouti.
Ale konečně nastává ten čas, kdy sesbírám na hromadu všechny dárky,
nachystám si balící papír, stuhy a nůžky a jmenovky,
pustím si koledy a začnu balit dárečky. Letos jen drobnosti. Děti už jsou velké, a čím jsou větší, tím jsou dárky menší... zajímavý to jev.
A když začnu balit dárky
znenadání přijde Ježíšek
a bude tu se mnou.
A v těch chvílích vím - je láska, je štěstí, je krása
a všechno kolem nás i v nás má smysl...

3. den po pouti: Předvánoční "dělání"

Proletěli jsme včera s manželem obchody, koupili pár dárků, stromeček a kapra.

Vánoce možná i budou.

A pak jsme se potkali s nejstarším synem na Masarykově náměstí  v Ostravě, postáli u Indiánů, prošli vánoční trhy, podívali se, jak se lije olovo, dali si vánoční punč a "kladivo" (svařák s rumem, fakt síla) a koupili si žitné placky se slaninou.

Nádhera. Vánoce jsou tady :-)

Dnes ještě dokončit poslední úklidové práce, zítra už jen zadělat na vánočku, odpoledne připravit bramborový salát, aby se uležel, večer zabalit pár těch dárečků, co máme.

Joo, a pak již jen Štědrý den.

Krásné Vánoce...

Dárek pro kočku

Máme doma dvě kočky. Jednu starou britku Lily, jednu mladou bíločernou kočku "obecnou", Mendy.
Vždy na večer jim sypu granule, aby měly do rána nějakou zásobu :-))
A tak si tak jdu, vezmu sáček s granulemi, a sypu do mističky, když tu - ejhle! Myšička!
Vysypala jsem ji kočkám do misky zároveň s granulema.
Kočky to neočekávaly. Že by jim až takový servis panička obstarala? Myšičku až pod nosánek?
Lily vykulila oči nad tím, co viděla, ale bleskurychle zareagovala a okamžitě myš chytila jako svou kořist.
Kotě Mendy se na mne vyčítavě podívalo, jako by se ptalo: A co já? Pro mě nic?
No není člověk ten, aby se zavděčil kočkám všem.

A takto hezky u nás započaly Vánoce.
Nevítaným, ale přesto s radostí "přijatým" dárkem pro kočku...

2. den po pouti: Samota a Vánoce

Samota a Vánoce.
Ano, ano, na Vánoce by nikdo neměl být sám.
Proč?
Protože samota, osamělost, hodně tíží.
Člověk už ze své podstaty potřebuje k životu druhého člověka.
Hezky řečeno, ale někdy přijdou i okamžiky, kdy není odkud ho vzít... prostě nejsou lidi...
A také (ale nejen o tom) jsou  Vánoce. O tom, že máme jeden toho druhého a ten druhý má nás.
Ne vždy tomu tak bývá. Tak proto před tímto svátkem zavíráme někdy oči a odmítáme Vánoce. Protože něco být má a není.
Protože něco kdysi bylo, v době, kdy jsme byli dětmi (důkazem je to, že žijeme, protože bez péče druhých bychom nepřežili), a teď to už není.
Před stromečkem, stejně jako před sebou samotnými, můžeme být sami. Sami na světě. Osamocení. Osamělí.
A do očí to vhání slzy...
nejen vzpomínek

Druhé vánoční otázky pro radost jen tak:
Jak asi tráví Vánoce lidé osamocení, bez domova?
A jaké jsou, jaké by byly nejkrásnější Vánoce Vašich snů?

1.den po pouti: tajuplné Vánoce?

Magické, krásné, tajuplné. Prostě Vánoce.
U nás to zatím tak nevypadá.
Ježíšek asi nepřijde.
Nemáme ještě uklizeno, napečeno, ani nakoupeno.
Nemáme ani stromeček.
Potřebovala bych, aby Vánoce byly aspoň tak o týden později.
Ale nebudou. Neptají se. Přijdou si samy, protože je jejich čas.

Tak jako láska. Tak jako štěstí. Tak jako radost.
Hmm. Tak jako smrt.

Není ten život divný a zvláštní?
Ne. Je jen: magický, krásný, tajuplný.
Tak jako Vánoce...

Vánoční otázky jen tak pro radost: 
Čím jsou pro Vás Vánoce? Co na nich máte nejraději?

25. den: u cíle

Tak jsme u cíle našeho putování. Ani nevím, jaké bylo. Uteklo tak strašlivě, až strašidelně rychle.
Jako ostatně celý život.
Kolikrát jdeme, a ani nevíme kam a proč.
Kolikrát jdeme a ani nevíme, že stále ještě jdeme. A hodně krát se přestáváme ptát. Vlastně nevím, co je lepší. Možná je lepší jít bez otázek, prostě jen jít...
Nevím.
Ale napadlo mne - jedna moje kamarádka mi jednou řekla, že je jí vlastně jedno, kam v životě jde. A doplnila to slovy Karla Čapka z jedné jeho povídek, kde ovce, jdoucí na popravu, říká: Ať si mne zabijou, jen když mne vedou.
Tak to tedy ne...
Ať si mne třeba zabijou, ale na popraviště si dojdu zcela svobodně a sama:-)

Zvláštní závěr našeho putování, že?
Pro dnešek tedy končíme s otázkami. Další putování až do Štědrého dne (možná déle:-) bude už jen takové setrvačné, už bez "povinných" otázek, už pouze jen tak, pro zájemce.
Ještě se mi totiž nechce naši cestu opouštět. Ale otázkami Vás již trápit před Vánocemi nehodlám.
Takže těm, pro které dnešní pouť končí s tím, že už si od těchto stránek a otázek oddechnou, přeji radostné a šťastné Vánoce.
A s těmi, kdo si tyto stránky s radostí otevřou jen tak, se loučím slovy: na shledanou....

P.S. Těším se na Vaše odpovědi...

24. den: štědrovečerní lidé

Přesně za týden bude Štědrý den.
Budou z nás "vánoční" lidé.
Takoví štědrovečerní.
Tak tedy nejen štědrovečerní večeře, štědrovečerní bramborový salát, štědrovečerní kapr, ale také štědrovečerní "člověk", štědrovečerní lidé.
A k tomu Dítě v jesličkách.


 24. otázka pro pedagogy: 
Jak se liší dětské prožívání od prožívání dospělého člověka?

24. otázka pro filosofy výchovy:
Co Vás nejvíce zaujalo na pojetí dítěte?

23. den : pohádka bratří Grimmů

Pohádka bratří Grimmů o věku člověka, a tudíž o životním smyslu

Pán Bůh stvořil nebe i zemi a všechny rostliny a živočichy a hvězdy a člověka. A když se to všechno již veselo množilo a rostlo a pracovalo, uvědomil si najednou, že zapomněl na to nejdůležitější – určit, kolik let života si každý jednotlivý živočich vlastně přeje na zemi žít.     A protože to nechtěl sám rozhodnout, řekl si, že si zavolá jednotlivé zástupce živočichů a zeptá se jich přímo, kolik let tady na zemi chtějí žít.

Jak první zástupce živočichů přišel osel.

Tobě, osle, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Souhlasíš?

Třicet let, Pane bože, třicet let života? To je tak strašně hodně, prosím tě, smiluj se a dej mi míň!

Ale třicet let není žádná dlouhá doba, uplyne ti rychle, tak jako voda v řece. Ani se nenaděješ a bude to pryč…co vlastně, oslíku, v životě děláš, že se ti to zdá dlouho?

Co dělám? Zamyslel se oslík. Nosím na svých bedrech těžký náklad, a kolikrát pod ním klesám k zemi, kolikrát dokonce padnu k zemi. Místo nějaké pomoci dostávám jen samé rány a kopance. To Pane Bože těch 30 dlouhých let, které mi dáváš, opravdu nevydržím!

Pán Bůh chvíli přemýšlel a pak řekl? Dobře tedy, přesvědčil jsi mě. Dám ti tedy 18 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A oslík spokojeně zahýkal, poděkoval a s vděčností v srdci odešel.

Jako druhý zástupce živočichů přišel k Pánu bohu pes. Tady si Bůh pomyslel – pes žádné těžké náklady na svých bedrech nenosí, ten bude jistě spokojený s tím, co mu nabízím. A rovnou se psa zeptal:

Tobě pse, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A pes se na pána Boha podíval a řekl: Pane Bože, tolik let? Prosím tě, smiluj se a dej mi míň!

Ale vždyť ty přece žádnou těžkou práci neděláš, jaký máš problém, že ta má léta odmítáš? Co vlastně v životě děláš?

Co dělám? Odpověděl pes. Po celý den hlídám majetek svého pána, bohatství svého pána a nakonec i pána samotného. Musím být neustále zdravý a ve formě, musím neustále dobře vidět, dobře slyšet, dobře se koncentrovat. S léty na mne přicházejí nemoce, nejsem už tolik zdráv, síly mne opouštějí a někdy ležím v koutě a nikdo mne už nepotřebuje. To Pane Bože nevydržím ani 18 let, které jsi dal oslíkovi, natož těch 30 let, které mi dáváš! Prosím, dej mi míň!

I zamyslel se Bůh a řekl: dobře tedy, dávám ti 12 let života. Jsi spokojený? Líbí se ti to?

A pejsek šťastně zaštěkal, zamával ohonem, poděkoval a s vděčností v srdci odběhl.

Do třetice přišla za Pánem Bohem opice. Tady si Bůh řkl – opice nevykonává žádnou práci ani nikoho nehlídá, ta bude určitě spokojená, ta nebude mít žádný problém!

A hned se opice zeptal: Tobě, opice, dávám třicet let života. Líbí se ti to a jsi spokojená, že ano?

Opice na Pána Boha vytřeštila oči a řekla: Pane bože, dlouhých třicet, třicet let? To je tak dlouhatááánská doba! Prosím, smiluj se a dej mi míň!

Ale vždyť co ty vlastně v životě děláš? Nedřeš se jako osel, nic nehlídáš jako pes, vždyť ty jen rozveseluješ a bavíš lidi? A to je nějaký problém?

Opice chvíli v úžasu stála, než se zmohla na odpověď: A ty Pane Bože, nevíš, ty skutečně nevíš, ž rozveselovat a bavit lidi je ta nejtěžší věc na světě? To nemůžu vydržet ani 12 let psa, ani 18 let osla, natož 30 let, které mi dáváš! Prosím tě, prosím, smiluj se a dej mi míň!

A tak se pán bůh hluboce zamyslel a po chvíli říká: dobře opice, dám ti tedy 8 let, líbí se ti to, jsi spokojená?

A opice šťastně zavýskla, poděkovala a s vděčností v srdci odešla.

Jako poslední ze zástupců živočichů nešel za Pánem Bohem nikdo jiný než – člověk.

A to si Pán bůh už jen pomyslel: Když jsem to neodhadl ani u osla, psa či opice, tady u tohoto tvora se raději nechám sám překvapit.

I řekl: tobě, člověče, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A člověk se na Pána boha podíval a v úžasu řekl: Pane Bože, jenom, jenom 30 let? Vždyť to sotva vyrostu, sotva se někým stanu, sotva zasadím strom, postavím dům, přivedu na svět děti… a ty chceš, abych už odešel? Vždyť stojím na začátku své cesty! Prosím tě, smiluj se, a dej mi víc!

Tak ti dám 18 let osla, odvětil Bůh.

Ano, to už je lepší číslo, ale nebylo by ještě?

Pokud chceš, můžu ti dát ještě 12 let psa.

No dobře, Pane Bože, je to už lepší číslo, je to jednou tolik, ale prosím, nebylo by ještě?

Tak pokud chceš, mám tady ještě 8 let opice.

A člověk znovu přepočítává. Víš, Pane Bože, je to pěkné, ale pořád to je hodně málo. Nebylo by ještě?

Ne, odvětil Pán Bůh. Osm let opice a dost. Už dále nesmlouvej!

Pane Bože, prosím…

Ne, už jsem řekl, nedal se přemluvit Bůh.

A tak člověk jen pokrčil rameny a řekl: Tak ti teda pěkně děkuji, a odešel, aniž by pocítil vděčnost v srdci.

Od té doby máme my lidé to, co jsme chtěli. 30 let života, který nám patří. Vyrůstáme, prožíváme své první, druhé, třetí lásky… někým se stáváme, sadíme stromy, stavíme domy, přivádíme na svět potomky. Všechny problémy a tíhu života zvládáme ještě s jakž takž vztyčenou hlavou. Pak přijdou léta oslí. To kolikrát klesáme pod tíhou svých starostí, pracovních i soukromých. Kolikrát skutečně dopadneme až k zemi a místo pomoci dostáváme jen samé rány a kopance. To nám ale nestačilo. Přijdou léta psí. Síly nám pomalu odcházejí, už se neumíme tak dobře soustředit, přicházejí různé nemoci a kolikrát ležíme někde v koutku zesláblí a bezmocní a k nepotřebě a nikdo si nás nevšímá.  To nám ale nestačilo. Nakonec přijdou léta opičí. Opice rozveselovala a bavila lidi. My jsem ale kolikrát k smíchu ostatním ne svou moudrostí a humorným nadhledem, ale právě naopak tím, jak jsme vztahovační, nepoučitelní, jak jsou s léty naše nepěkné vlastnosti patrnější i tím, že je neumím ovládat…

A tak každý z nás žije ten svůj život. Žijeme tak jak umíme nebo neumíme, jak chceme nebo nechceme, jak zvládáme nebo nezvládáme, jak se nám daří nebo nedaří… prostě každý podle svého.

A Pán Bůh se odněkud shora na nás dívá, pokyvuje hlavou a říká: Jo jo, člověče, jo jo. Když už jsi po mně tolik let chtěl, a já ti je dal, žij je tak, aby až jednou budeš na jejich konci, tak aby ses mohl podívat zpět a s klidným srdcem a mírem v duši si mohl říct: přes všechna ta léta, která mi patřila, ale i přes všechna ta léta oslí, psí a opičí, přes všechno to, co bylo krásné, ale i přes všechno to, co někdy hodně bolelo, můžu si dnes říct: bylo to nádherné a mělo to smysl. A já ti Pane Bože za vše s vděčností v srdci děkuji!

Otázky společné: 
Nepletly se Vám někdy otázky? Zvládali jste stíhat.co je pro pedagogy a filosofy a nebylo Vám někdy líto, že máte jiné otázky? Lákalo Vás přemýšlet o otázkách té druhé skupiny?
Uměli byste dnešní pohádku ilustrovat? :-))

Den 22.: Třetí neděle adventní

Třetí adventní neděle je nedělí zvanou stříbrná. Tento název je svým způsobem odpovídající symbolice třetí svíce, kterou je radost. Svíce nese název „pastýřská.“

Byli to pastýři, kterým byla zvěstována radost převeliká. Byli to chudí pastýři, kteří jako první lidé slyšeli o narození Ježíška. A byli patrně první, kteří kromě Josefa a Marie byli schopni v tom okamžiku pochopit, jak veliká věc nás lidstvo potkala. A měli radost.

Radost je jako stříbro. Všimněte si, radostný smích je smích „stříbrný“, vesele klokotá, tříští se…

Radost je podle E. Fromma neuhasínající žár v našich srdcích. Není to jen chvilková záležitost, okamžitá emoce. Skutečná radost neuhasíná… tak jako ani lásku nezastaví ani velké vody a řeky ji nezaplaví, tak ani radost není uhasitelná. 

Radovat se máme vždy, tedy nejen tehdy, pokud máme k radosti důvod. Přes­tože třeba nejsou peníze na ban­kov­ním účtu, přes­tože se naše nemoci zhor­šují a bolest pře­tr­vává, přes­tože lidé kolem nás jsou jací jsou. Naši vnitřní radost to neuhasí. 

Radost je jako sněhové vločky. Bílá, poletující vzduchem, dopadající na zem, někdy hodně chladivá, ale tvořící sněhovou pokrývku, která chrání vše, co je pod ní, i zem, která odpočívá. Jako sněhové vločky se třpytí smíchem. Je čistá a běloskvoucí jako sníh…

Toto je radost třetí neděle adventní. Lehce se říká, těžko se někdy koná :-))

Putujícím naší pouti dnes můžu udělat radost nenáročnými společnými dvacátými druhými otázkami:

Máte radost? Co Vám v životě dělá radost? Co si představujete pod tímto slovem?

21. den: hra na lásku?

Sobotní ráno.
O Vánocích se mluví snad skoro všude. Odevšad na mne padají. Jako kdyby se celý svět zbláznil.
Už více let mě to v tomto období napadá. Hrajeme si takovou velkou celosvětovou hru. Na lásku. Na Vánoce. Není na tom nic zlého a je to svým způsobem krásné.
Ale já si nechci na lásku a na štěstí jen hrát...

Máme novou kočičku. Takové malé černobílé koťátko. Skočilo mi teď na rameno a usadilo se mi na paži a vrní a lísá se. Je spokojené. A je mu zcela jedno, že nemám jak psát.
KL                                               jhuuuuuuuu
toto je jeho dílo:-)))
Venku je vítr a chladno, tak se obléknu a půjdu nakrmit naše koně.
A připravovat Vánoce.
Jsou někde tam nahoře, nad oblaky
někde v mém nitru v srdci a v duši
někde v minulosti v dětství...
Být zase tou malou holčičkou, hrající si s kočičkou :-)

Otázky dvacáté první dnes opačné pro pedagogy i filosofy?
Na co byste se rádi zeptali Vy? 
Která podstatná otázka Vám v putování chyběla?
Mělo to pro Vás nějaký smysl?

20.den: běh času

Semestr máme za sebou. Teď už zbývá jen zápočtový týden, a pak už jen zkouškové.

Asi se opakuji, ale mne opravdu šokuje, jak to rychle utíká. 

Vidíme to i tady na naší pouti. Před chvílí jsme začali, a už tady máme dvacátý den. A přitom mám pocit, že jsem se Vás vlastně na nic podstatného ani nezeptala. 

Ten neustálý běh času mě opravdu děsí. Všechno trvá jen chvíli. A nevstoupíme dvakrát do jedné řeky. 

Co s tím dělat ve výchově?

A ve filosofii výchovy?

Otázky dvacáté pedagogické: 

Co je ve výchově nejdůležitější? Slyšeli jste někdy pojem furor paedagogicus?(nápověda - že by zde na blogu?)

Je facka výchovná? Jak to je s kázní a s tělesnými tresty?

A co alternativní školy a tresty?  Jsou tam přípustné?Jaké alternativní školy znáte?

Otázky dvacáté filosofické:

Jak rozumíte výroku, že: Každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí?

Může odpuštění porazit zlo?

A co na to logika srdce? Souvisí s tím?

19. den: hajdrláček

Tak jakpak se nám jde?
Zazpívejte si prosím se mnou:
Já s písničkou jdu jak ten ptáček...
i když padám na čumáček
vím, má to jen jeden háček
jak se dostat na obláček
a létat si jak ten ptáček.
Já s písničkou jdu, nejsem ptáček
protože jsem
hajdrláček
laláček. ....


Otázky veselé písničkové pedagogické:

Může být píseň a smích pedagogickou metodou výuky?
Nebo patří spíše mezi zásady? Principy?
Kdo je podle Vás hajdrláček?
Jaká byla Vaše nejoblíbenější pohádková postava? Proč děti potřebují pohádky? A potřebují je i v této naší době?

Otázky filosofické:

Může být hajdrláček zlý, když zažije neúspěch?
Jaké jsou příčiny zlého a podle koho?
A co na to teorie chuti žít?

18. den: smutek a malá mořská víla

Malá mořská víla
prý lásce lidské uvěřila.
Jsme na lásku lidskou odkázáni. Od narození, po celé dětství, po celý život. A je jedno, kým nebo čím jsme.
Chováme se vždy tak, že je na nás znát, že to víme?
Kolikrát máme vlastní pravdu, vlastní neshody a konflikty, vlastní sobectví, vlastní hněv na druhého, protože neuznává ty naše názory.
Je to mezi lidmi někdy hodně těžké.
A kdyby jenom to - celkově nepochopitelné.
A hodně smutné.

Otázky společné pro pedagogy i filosofy výchovy:
Co myslel S. Freud svou prací smutku a prací vzpomínek?(nápověda tuším zde na blogu?)
Z čeho "vzniká" smutek podle teorie S. Freuda?
Co znamená dvojí naivita a k čemu je učiteli "dobrá"? 
A co na to malá mořská víla? (Uměli byste ji nakreslit?)

17. den:

Tak už stoupáme hezky do kopce.
Konec semestru se blíží, příští týden už bude zápočtový. Tak nějak to uteklo strašně rychle, nezdá se vám?
Mně ano.
A přesně za 14 dnů budou Vánoce. Štědrovečerní noc.
Těšíte se?
Ale k dnešním otázkám.

Otázka sedmnáctá pedagogická i filosofická odpočinková (když ty včerejší byly teoretické až hrůza):                                                         

                                          Dětská mravouka

1. Nežádej si všeho, co vidíš.

2. Nevěř všemu, co slyšíš.

3. Neříkej všechno, co víš.

4. Nedělej všechno, co můžeš.

5. Nebuď důvěrný se všemi, s nimiž se náhodou seznámíš.

6. Věř, ale viz, komu.

7. Co tam, to tam, s tím si hlavy nelam.

8. Co bylo, tím se nevyrušuj a nemuč.

9. Oči měj vpředu, ne na patách.

10. Nedělej, co je uděláno, nýbrž co se má udělat.

                                              A budeš moudrý.


Víte, kdo je autorem této Mravouky?
Která rada se Vám zdá pro dnešní svět a výchovu nejdůležitější a proč?
Daly by se tyto rady shrnout do nějaké zkrácené poučky? 

Chybí zde nějaká rada, kterou byste z vlastní životní zkušenosti přidali?

16. den: O duši a tváři

Dívám se do tváří lidí.
Vidím cizí tváře,
tu svou nevidím.
"Vidím" duše jiných lidí,
o své nic netuším.
Nevím, kde je.
V těchto slovech?
V myšlenkách?
V úsměvu nebo v pláči?

Hledám sebe,
ale stále nacházím
jen Tebe...


Otázky šestnácté pedagogické:
Čím se zabývá pedagogická diagnostika?
Může nám při hodnocení pomoci Bloomova taxonomie výukových cílů?
Co při hodnocení žáků, studentů hodnotíme? Můžeme hodnotit i jejich duši?
A co na to Golem, Halo a Pygmalion?

Otázky šestnácté pro filosofy výchovy:
Jaká známe pojetí duše? A které je Vaši duši nejbližší?
Čím se liší duše od ducha?
Jak toto řeší J. A. Komenský? (nápověda - pojetí trojího světla)
A co s tím vším má společného výchova?

15. den - doplnění: děvčátko s copánky

Děvčátko s copánky
za rohem ulice
mizí tam za obzor
tiše a neslyšně

nikdy se nevrátí
cestu však neztratí

15. den - pohádková neděle

Dnes je druhá adventní neděle. Svíčka na adventním věnci nese název betlémská. Její symbolikou je láska.
Taková pohádková neděle.
V noci ze soboty trošku nasněžilo. Ráno bylo hned bělejší a veselejší.
Takové předvánoční.
Někdy se divím, proč lidé v tom předvánočním čase pociťují jen shon a napětí a konzum a nákupy a nevím co všechno, co je negativní.
Vánoční výzdoba všude kolem nás je romanticky příjemná. Lidé jsou takoví nějací jiní. Dívám se na ně zevnitř, ne zvenčí :-))
A vidím tu touhu po lásce, po blízkosti, po tajuplném světě, po dárcích, po dětství....
Být tak ještě někdy znovu dítětem
a koukat na ty stromečky, i Mikuláše s čerty a s anděly dětskýma očima
kdy svět ještě nebyl tímto světem...
kdy ještě byl světem kouzelným...


Otázky patnácté pedagogické a filosoficko - výchovné zároveň:
Jaké bylo to dítě, kterým jste kdysi byli? Máte to dítě rádi? Nebo už není?(Kam se ztratilo?)
A co vaše logika srdce?
A co na to paní Trůda?
(nápověda: velmi těžce stoupáme do kopce naší poutě...)