zastavení dvacáté čtvrté

 Štědrý večer nastal... a už pomalu odchází.

A i my se pomalu rozcházíme. Jsme na konci naší společné poutě.

Dnes vám všem poutníkům dávám dárek - už se nebudu na nic ptát.

Jen doufám, že jste spokojení, radostní a jakž takž šťastní.

A že se stejně spokojeně a šťastně sejdeme v novém roce.

Mějte se moc hezky a moc krásně. 

A nezapomeňte - když něco končí, něco nového vždy začíná.

Tak šťastnou cestu! :-)

P.S. A moc děkuji, že jste se mnou šli naší poutí a že jsme se vzájemně dennodenně doprovázeli našim adventem, našimi životy. Děkuji moc.

Třetí intermezzo - setkání

Je večer před Štědrým dnem.

Je to večer, kdy kromě jiného balím dárky. 

Býval to večer setkání se samotným Ježíškem. Předvečer Vánoc jako opravdové Vánoce. 

Dnes je tomu již jinak.

Po dlouhá léta jsem v tento večer snesla všechny dárky ke svému tatínkovi do kuchyně (bydleli jsme spolu ve stejném domě), sedla si za jeho stůl, a dlouho, někdy až do brzkého rána balila dětem a všem ostatním dárky a vymýšlela na ně různé veselé básničky. Tatínek ve vedlejší místnosti už dávno usínal a spával. Měla jsem vždycky obavy z toho, že ho zvuk balícího papíru a izolepy, kterou jsem dárky přelepovala a stříhala, budí ze snů a že ho vlastně tím obtěžuji. Děti byly ale malé, a dárky nebylo kde tajně zabalovat, tak nezbývalo nic jiného než toto místo...

Poslední společné Vánoce jsem si sedla už do naší kuchyně za stůl a začala jako obvykle balit dárky s tím, že taťku tentokrát rušit nebudu.

Otevřely se ale dveře a v nich tatínek. Už čekám, ty dneska nebalíš? A tak jsem si uvědomila, že nejen já, ale i on měl tento večer takto zažitý a nechtěl měnit více než tři desetiletí starý zvyk.

Covid nám však tuto zvyklost navždy přetrhal.

Tatínku, neboj se, jdu si opět sednout za Tvůj stůl, budu balit dárky a vím - tato noc je setkání s Ježíškem a s Tebou. 

Ty vedle v pokoji jako vždy tiše spíš a všechno je tak, jak bývávalo. 

Vím, že jsi tady v tuto noc jako po mnohá léta zase se mnou...

a děkuji Ti.

 

Zastavení dvacáté třetí

Being love a dependent love. Bytostná, tedy nepodmíněná a podmíněná láska. Neboli mateřská a otcovská láska.

Logika srdce.

Všechno se to pojí dohromady. I s Vánocemi. I s Ježíškem v jesličkách.

Už ani nevím, jestli jsem to tady na blogu vzpomínala a zda jsem se na to ptala. A přitom to považuji za až tak důležité.

Ale co je důležité, je očím neviditelné, říká ve své knize Malý princ Exupéry. Ani napsaná slova to kolikrát nejsou schopna vyjádřit. Je to všechno zahaleno tajemstvím. Taju-plností.

Tak jako Vánoce. Jsou krásné, někdy smutné, a tajemné.

Stejně jako život, stejně jako láska, stejně jako člověk. I ten nejbližší.

I naše vlastní děti jsou velikým tajemstvím.

Otázky dvacáté třetí:

1. Už jsem se ptala na logiku srdce? Co tento pojem znamená? (Pokud se ptám znovu, omlouvám se).

2. Které otázky z našeho putování se Vám osobně líbily nejvíce a které nejméně? 

3. Co si z našeho putování do budoucna nejvíce odnášíte? O čem vlastně bylo? Přiblížilo Vám trošku filosofii jako takovou,  splnilo Vaše očekávání, splnilo svůj účel?

zastavení dvacáté druhé - dětské

 Dítě je všechno opuštěné a pohozené, a zároveň božsky mocné. Bezvýznamný, pochybný počátek a triumfální konec. Toto je výrok K. G. Junga.

Všechno opuštěné, pohozené - tak jako děťátko v Betlémě, narozené bez pozornosti lidí. 

Božsky mocné - zrovna doslova a do písmene.

Bezvýznamný, pochybný počátek, - hmm, (v Betlémě na seně) a triumfální konec - na kříži.

Tak nějak se to podobá i našemu životu, našemu životnímu příběhu. 

Přiznám se, nikdy mě to až tak nenapadlo. Až najednou nyní. Že to je v podstatě docela přesné...

Otázky dvacáté druhé:

1. Říká vám něco pojem bílá a černá legenda, týkající se postavení dítěte v lidských dějinách?

2. Jaké je Vaše vlastní pojetí dítěte?

3. Může dítě spasit svět?

Zastavení dvacáté první

Čtvrtá a poslední adventní neděle je téměř u konce.

Dnes na adventním věnci hoří svíčka andělská. Představuje mír a pokoj.

Pokoj v duši i ve světě. 

Pokoj lidem dobré vůle, budou za chvíli zpívat andělé v Betlémě. Být nositelem pokoje, to by měl být mimo jiné také náš cíl.

Přemýšlím, co to vlastně znamená, přinášet druhým pokoj. Naplňovat je nadějí, že všechno to, co žijeme, smysl má. Že nic v životě není ztraceno a zbytečné. Být pokud možno pozitivní a optimistický. Někdy to jde jen velmi těžko.

Otázky dvacáté první, "pokojové":

1. Kdo řekl, že máme stát v losu svém až do skonání svého a cokoliv nám připraví, máme přijímat s radostí? Souhlasíte s tím?

2. Souvisí pokoj v duši se schopností odpouštět? Znáte nějakou "metodu", jak odpouštět zlu?

3. Je pravda, že každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí? A pokud ano, proč?

Zastavení dvacáté -

 Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy... zpíval před časem Karel Gott.

V předvánočním čase tento čas vnímáme možná ještě rychleji než normálně. S časem je vůbec potíž. I ve filosofii. Podle některých filosofů vlastně ani není, čas je pouze výmyslem lidí. No kdo ví. U mé hlavy, vlastně u počítače, visí staré kyvadlové hodiny. A ty odbíjejí čas svým kovovým hlasem zcela pravidelně, až hmatatelně. 

Na konci našeho času není nic jiného než smrt. Hmm.

Filosofie je podle některých filosofů vlastně o smrti jako takové.

Podle Karla Jasperse filosofovat vlastně není nic jiného, než učit se umírat. A podle M. Heideggera je náš život vlastně neustále ke své smrti předbíhající se.

Vánoce ale nejsou o smrti, jsou o životě, o narození, o vítězství nad smrtí. Jsou o tom největším dárku, že nikdy nezemřeme. I když umřeme. 

Achich jo.

Omlouvám se za tento podivný vstup do naší poutě. Před vrcholem našich cest, našich putování, se přece nikdy neumírá...  

Otázky dvacáté, osobní:

1. Na co byste se rádi zeptali Vy mne?

Zastavení devatenácté - pluralistická teorie hodnot

 Protože vím, že tady putují také studenti, kteří se mnou mají kromě filosofie i základy etiky, je dnešní zamyšlení určeno především jim. Ale také všem ostatním.

Strašně moc se mi líbí pluralistická teorie hodnot podle W. D. Rosse. Líbí se mi až tak, že mi je líto ji ani vám ostatním nepřiblížit. Navíc, když pro pedagogy (a vlastně nejen pro ně) by měla být tato teorie  jakýmsi krédem.

Oč tedy jde? Celkově máme 7 povinností, 6 s pozitivním znaménkem, 1 s negativním. 

Podle W. D. Rosse máme především:

1. povinnost věrnosti – dodržování slibů 

2. povinnost nápravy – vzniká z dřívějšího nesprávného jednání 

3. povinnost vděčnosti – vztahuje se k předchozímu jednání druhých 

4.  povinnost spravedlnosti – záslužné rozdělení radosti a štěstí 

5. povinnost dobročinnosti – pomoci druhým lidem 

6.  povinnost sebezlepšování – zlepšování, zdokonalování vlastního stavu 

7. povinnost s  negativním znaménkem:  povinnost neubližovat druhým

Krásné, ne?

Otázky devatenácté, povinnostní:

1. I. Kant napsal krásnou větu: Spal jsem a snil jsem, že život je krása. Probudil jsem se a zjistil jsem, že to je povinnost. Souhlasíte?

2. O čem je Kantův kategorický imperativ?

3. A co s tím ve výchově a vzdělávání?