24. adventní zastavení

Dobrý večer - ten štědrovečerní. Snad jste jej prožili podle svých představ.
Přeji Vám krásné a spokojené Vánoce.
A někdy při dalších setkáních a možná i zastaveních na shledanou....

24. adventní otázka

Proč je tak úžasná myšlenka malého děťátka narozeneného v jesličkách, v plenčičkách, v Betlémě ve chlévě? Má co říci ještě i dnešnímu světu?

23. adventní zastavení

Tak se setkáváme už po dvacáté třetí. Uteklo to - vlastně tak jako všechno. Snad se Vám ta společná cesta se mnou a s námi se všemi aspoň trošku líbila.

Ono vlastně metoda, kterou pedagogika tak ráda, je ve své podstatě cestou, a to z řeckého slova methodos, cesta. Pokusili jsme se o metodu, v pravém slova smyslu o cestu, na které jsme se každodenně zastavili. Pokud to byla cesta dobrá, měli byste být po jejím absolvování spolu s odpověďmi na otázky připraveni na zápočet či zkoušku - něco z pedagogiky byste tedy již dnes měli jakž takž vědět. Nebo aspoň pochopit, o čem tak trošku pedagogika je nebo být může.

Pokud tomu tak není, nic se neděje. Na světě je mnoho cest, mnoho metod, jak dojít k cíli. Bohužel, nikdo z nás neví, pouze tuší, která je správná. Správná a dobrá pro každého z nás jednotlivě, protože každý z nás je jiný a má jinou cestu a také každému z nás asi i jiná cesta vyhovuje.

Chtěla bych Vám v tomto předposledním adventním setkání popřát hezkou a příjemnou cestu Vaším životem, s občasnými zastaveními, na kterých se posílíte a které Vám pomohou jít v klidu dál. Tato adventní zastavení byla psána s tímto úmyslem (najít si čas zastavit se, protože k životu je to potřebné) - ne vždy se mi však asi zcela povedla. Pokud se mi to někdy (nebo snad vůbec) nepovedlo, tak mi to prosím odpusťte...

23. adventní otázka

Co je logidka srdce a co znamená? Která jiná doporučení pro výchovu od paní dr. Prekopové Vás nejvíce zaujala?

22. adventní zastavení

V posledních letech mne vždy před Vánocemi přepadá podivná nálada a pocit. Procházím ulicemi a obchodními domy plných lidí a kupodivu se mi zdá, že vidím vánoční postavy, vánoční děti, vánoční muže i vánoční ženy, mladé či starší, na tom nezáleží. V době před Vánocemi a pak také již přímo ve dnech vánočních svátků jako kdyby byli na světě prostě všude pouze vánoční lidé. Nevím, odkud se berou, odkud se náhle objeví. Ale co více, asi aby toho nebylo dost, tak ještě navíc cítím v tomto období takový zvláštní pocit sounáležitosti s těmito cizími vánočními lidmi, které všude potkávám. A popravdě, nezůstává jen u tohoto pocitu, chtěla bych je navíc ještě obdarovat, potěšit nebo utěšit; prostě být s nimi, pomoci jim, a ani vlastně nevím proč. Snad aby byli skutečně vánoční – spokojení, šťastní… nevím. Nevím, kdo jsou vánoční lidé a co to mám za pocity a proč.

Možné vysvětlení mne však napadlo o loňských Vánocích při zdobení starodávného dřevěného Betléma. Pohlédla jsem na andělíčka, visícího nad Betlémem, a jen tak bezděčně jsem se očima zastavila nad slovy nápisu, který drží v rukou a který oznamuje slávu na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
A náhle jsem možná pochopila!
Vánoce jsou jedinečné, tajemné a dětsky krásné. Odkrývají totiž tiše a ochotně to mnohdy dávno hluboce ukryté v nás samotných – dobrou vůli.
A všem lidem s touto dobrou vůlí přejí pokoj, klid, pohodu, harmonii, mír, souznění, štěstí a lásku. Kdo? No přece samotní nebeští andělé.
A toto jsou tedy vánoční lidé! Vy, my, oni, ony, ty i já, prostě my všichni. Všichni jsme skutečně vánočními lidmi, my všichni, my opět malé děti, které ještě neznají zlou vůli – a v každém z nás střípek toho dávného dobra naší dobré dětské vůle ještě je. A před Vánocemi a o Vánocích v nás všech tato naše kdysi přirozená a dobrá vůle ožívá. Dobrá vůle malého dítěte v nás samotných.
Budiž tedy pochváleny krásné tajuplné Vánoce, bez stresu i se stresem, se stoly plných jídla i jen s tichým rozjímáním, prostě jakékoliv, podle toho, jak se nám líbí a jaké si je zrovna my představujeme a přejeme. Není důležitý způsob - důležité je, že jsou připomínkou všeho toho dobrého v nás, té naší dobré vůle, která v nás kdysi byla a tudíž pořád ještě nějakým způsobem přetrvává a je.
To je ten nejkrásnější dárek nám lidem nejen od Ježíška, ale také od nás samotných.
Dárek od vánočních lidí, ukrytých kdesi hluboko v nás.

22. adventní otázka

Vzpomínáte si ještě na Váš první dárek k Vánocům? Nejen na ten, který jste dostali, ale také na první dárek Vámi darovaný?

21. adventní zastavení

Že je ale hezké na chvíli se zastavit a možná i trochu zapřemýšlet, třeba i o ničem (např. o nebeských andělích umývajících nádobí….) Že jo? Tak dneska opět trochu vážněji. Co je v životě asi nejdůležitější pro naši životní rovnováhu? Co bychom si měli navzájem o svátcích přát kromě pohody, míru a pokoje? A v čem vlastně spočívá ta pohoda? Ne, neznám recept na všechno, ale pár věcí jsem už v životě možná i pochopila. Patří mezi ně také rčení o facce, která letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí. Odpustit facce její ránu a zastavit ji tím a neposlat ji dál, to je velice odvážný čin, který zastaví její zlo i její bolest. Odpustit ránu, odpustit těm, kdo nám ublížili, ať už vědomě či nevědomě, to je v životě asi to nejtěžší, ale zároveň také nejpotřebnější. Vždyť přát si pokoj a mír znamená mimo jiné přát si odpoutat se od zlého, tedy odpustit těm druhým, že nejsou stejně jako my zcela dokonalí, a proto se mohlo stát, že jsme si navzájem ublížili. Chybovat je lidské – ale odpoutat se od důsledků chyb je často nad lidské síly. I toto nám přinesl Ježíšek do jesliček, dar odpouštění. A možná také proto jsou Vánoce čas pohádek – protože my všichni jsme po-hádce v pohádce. A někdy jen stačí, že si to přejeme.

21. adventní otázka
Jak chápete dvojí naivitu? Souvisí nějak s odpouštěním a s pohádkou?

20. adventní zastavení

Někteří lidé říkají, že Vánoce tráví u televize, hlavně u pohádek, které tam běží. Tak nevím, asi jsem divná. Pohádky miluju, ale ty vánoční většinou když tak, tak je pouze slyším z dálky našeho obýváku do kuchyně, nikdy je nevidím. Ne, že bych nechtěla, ale – Vánoce jsou pro mne svátky kuchyně, sporáku a hlavě nádobí… Nebo-li hezkým prajzkým slovem – čepaně.
Je ho pořád plný stůl a plný dřez. Myjete jej ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne a večer, někdy i v noci. A neumyjete nikdy zcela. Čepaně jsou pořád. Takové perpetuum mobile. Umývat se bude jistě i v nebi.

Zástupy andělů v zástěrách před obrovskými dřezy myjí nádobí po všech těch, kteří v nebi jsou. A že se jich za ta léta od Adama a Evy v tom nebi nasbíralo velké množství…! Proto je hodně pozvaných, ale jen málo vyvolených, vždyť - kdo by se v nebi páral s tím neustále vzrůstajícím množstvím nádobí? I ti andělé možná hořekují, že to nebe je tedy ale peklo…
Vždyť už i ten výraz čepaně je děsivě pekelný.

Proč nemáme tolik rádi mytí nádobí?
Protože to je každodenní nepříliš tvořivá práce.
Protože je to taková práce, která se neustále opakuje a výsledek vidíte jen chvíli.
Protože i to nádobí je pořád stejné a po dlouhou dobu – někdy i léta se nemění.

Ale někdy jej rádi umýváme právě proto.
S láskou a opatrností umývám hrníček, ze kterého jsem pila již kdysi dávno v dětství.
S podobnou úzkostlivou opatrností umývám bílou porcelánovou mísu, ve které zadělávala těsto na buchty, koláče i bábovku již moje maminka. Tak dávno, dávno tomu… Mé tenkrát dětské ruce tu mísu utíraly. „Dávej pozor, ať ji nerozbiješ!“
Ta mísa je němým svědkem toho všeho, co bylo.
Že Ema má maso a my máme jen mísu, věta ze Slabikáře v první třídě, je spojena v dětských představách z mých vzpomínek právě s touto mísou.

Je možná dvojí nebe. V tom jednom andělé umývají čepaně,
v tom druhém se setkáváme nejen se svými blízkými,
ale také s předměty,
a s láskou o ně pečujeme, protože se během našich životů staly nerozlučnou součástí nás samých
a ani nebe by bez nich nebem nebylo…


20. adventní otázka
Žádná vhodná otázka mě ve spojitosti s výše napsaným nenapadá. Nakonec přece jen – může mytí nádobí spadat do složek výchovy? A co formy výchovy, uplatní se i tam?A když ano, tak jak pak?

19. adventní zastavení

Někdy se jen tak odněkud vynoří nějaká myšlenka a je prostě tady a s námi. Filosofové říkají, že myšlenky nás napadají, ne my je - to ony myšlenky si nás samy najdou a vtělí se do určité podoby řeči, slova, hlásek - nebo někdy jen pohledu. A my jen občas koukáme, co s námi ty myšlenky dělají a kolik jich vlastně máme. Ale pozor, ne my je, to ony mají nás.... A někdy ne a ne nás napdnout, když je potřebujeme a někdy zase ne a ne se jich zbavit.

Jo Komenský (už Vás s ním asi štvu, že jo), ten by řekl nechte plynout... nechte plynout mylšenky, však ony dojdou samy. A až budete u zkoušky, a ono nic, klidně řekněte zkoušejícímu - nechávám plynout, přijde čas, myšlenka dorazí a zničí mě i Vás!

Teda, to je metoda, tu si k těm našim dodejte. Napadla mě zrovinka teď...

19. adventní otázka

Která z myšlenek Komenského Vás nejvíce zaujala? Necháváte volně plynout své myšlenky? Je myšlení typicky lidská záležitost? (A co na to včelka Mája?)

18. adventní zastavení

Nechte věci volně plynout, nečiňte jim násilí - bylo prý životní krédo J. A Komenského. Když toho máme hodně, nestíháme, nevíme co dříve - nelámejme to přes koleno. Neřešme, co je neřešitelné, čas jako voda plyne dál a on vše zahojí, zacelí rány, s jeho odstupem vše vypadá pak jinak. Nevím jak Komenský, ale já zrovna tady toto nedokážu. Řeším, nepouštím problémy z hlavy, nechávám se jimi pohltit, nenechávám nic plynout, přemýšlím a trápím se. Svůj problém prostě nepustím, ne a ne, jako kdybych se bála, že by mi snad i utekl... V plynutí času se stavím proti němu a nestíhám a nevnímám, že plyne.
Tak nevím, pane Komenský, musel jste být asi taky trošku takový. Nebo jste všechna svá díla a životní osudy řešil lehce, s nadhledem, nechával jste to plynout, nečinil jste věcem násilí - a šlo to? Asi ano.
Ale když někdy padám pod tíhou povinností (jako ten osel z pohádky) a zdá se mi, že to neustojím, proletí mi hlavou jiná Komenského myšlenka - Pták k letu, kůň k tahu a člověk ku práci. A tak pracuju, a nedivím se, protože nejsem ani pták ani kůň. Teda aspoň doufám.
A je to. Aneb slovy D. Diderota: Je lépe opotřebovat se, než zrezivět.

18. adventní otázka:
Došli jste až sem? Dneska si dáme trošku podivnou otázku. Vzpomenete si ještě na svou první nebo nejoblíbenější říkanku z dětství? Dokázali byste napsat její text jen tak, z hlavy? A jaká byla první knížka, na kterou si z dětství vzpomínáte?
A vzkaz pro všechny, kteří jsou tady se mnou a se kterými se navzájem provázíme adventem - odpovědi na adventní otázky si budeme limitivat datem 29.12. 2007 a dáme si i hodinu - do 20.00 hod. odesláním na můj pracovní e-mail. Souhlasíte?

17. adventní zastavení

Dneska nad ránem jsem trochu zpanikařila. Probudily mne myšlenky na to, že všechno nezvládnu a že už za týden je Štědrý den. Mám nabité dny prací a jinými povinnostmi, každý den do večera, až do pátku. A pak už jen sobota a neděle. Uf, uf. Sotva stačím udělat bramborový salát, natož upéct vánočky a štolu a nevím co ještě. Jo, zabalit dárky, které jen tak mimochodem ještě nemáme. Stejně jako stromeček. Páni, to zase bude, padnu pod ten budoucí stromek po sváteční večeři jako podťatá a budu ráda, že žiju… Každoročně se mi zdává sen o Vánocích, které jsem nestihla připravit. Není stromek, nejsou dárky, není připravena večeře, není nic. A já to v tom snu vždycky na poslední chvíli řeším a stresuju a nestíhám. Zdává se mi to i několikrát do roka. Pan Freud by měl z mých snů asi radost. Já ne. Takže, - hodně klidu, pohody a dobré nálady do tohoto posledního adventního týdne přeji nejen vám všem, ale i sobě. A hlavně nestresovat se - ono se to všechno nakonec vždycky nějak stihne a možná nakonec i bez nás nějak udělá. To by bylo jako ve snu, kdyby ne...

17. adventní otázka
Jaké známe druhy činností? Je všechno jenom hra? I život? A co na to J. A. Komenský?

16. adventní zastavení

Je mrazivý večer. Neděle je již téměř za námi. Na adventním věnci na našem stole hoří už tři svíčky - asi tak, jako v mnoha jiných domácnostech. Sedím v této chvíli u nás doma v jídelně, na svém pracovním místě (všimněte si, mým pracovním místem je jídelní stůl), píšu do notebooku, poslouchám zpěv našeho oranžového kanárka a z obývacího pokoje zvuk televize a je mi dobře na světě. Mám ráda toto místo za stolem – je to místo, po kterém se mi dokonce nejvíce stýská, když jsem někde jinde a těším se domů. Domů, to pro mne znamená především sem k tomuto stolu. Asi je to divné, že zrovna toto místo. Ale teď mne napadá, že ve starém Řecku to byl přece také právě stůl, který byl vnímán jako střed domova a oheň zase jako symbol všeho živého, takže snad nejsem tak úplně mimo…

16. adventní otázka

Jak byste mohli charakterizovat domov na základě naší známé pyramidy potřeb podle A. Maslowa? Které potřeby a jejich uspokojování ve své podstatě domov nejvíce vytvářejí? A jakým způsobem byste od sebe rozlišili lásku podmíněnou (dependent love) a lásku nepodmíněnou, bytostnou (being love)? A co s tím vším může mít společného „práce smutku a práce vzpomínek“?

15. adventní zastavení

Tak už se setkáváme po patnácté. To to ale utíká… Ono je to vůbec divné, jak všechno v životě rychle ubíhá. A přitom čas prý vlastně ani není, je to jen lidský výmysl, aby se člověk v tom neexitujícím čase orientoval. Všechno je vlastně jen trvání, plynutí, a co bylo, neustále i je, a co je, vlastně už bylo, a co bude, právě nastává… Proč tedy na něco čekáme? Když pak ten okamžik, kdy to „je“ stejně nezachytíme a jen smutně koukáme, že to, na co jsme třeba toužebně čekali, už bylo… Proto je štěstí tak neuchopitelné; vždycky je jen vzpomínkou nebo očekáváním, nikdy ho nemáme nyní a teď, protože nyní a teď vlastně vůbec není. A proto je tak důležité mít v životě nějaký cíl a cíle – protože cesta za cílem je tím štěstím, které hledáme. A proto je každý život šťastný, protože tím, že chceme být šťastní, vlastně šťastní jsme. A Vánoce jsou vždy šťastné a veselé a navíc tajemné tím štěstím, na které čekáme, aniž tušíme, že právě to čekání je tím štěstím, které máme.

15. adventní otázka

Štěstí je prý muška jenom zlatá. V čem podle Vás spočívá? Hledáte své štěstí nebo si myslíte, že jste ho už našli?

14. zastavení

Ještě deset dní a máme tady Vánoce a Štědrý den. Taky se těšíte? Já vím, ono se o tom hodně napovídá, ale pro mě jsou tyto svátky doopravdy tajemné a kouzelné. A mám pocit, že i po světě najednou chodí samí „vánoční“ lidé (i když vlastně nevím, co to vlastně je, „být vánoční“). Mám ráda ta světýlka v ulicích, výzdobu, vůni stromků a kaprů a cukroví a rumových kuliček a kokosu a vůbec toho všeho kolem. A ještě jednu vůni, která odevšad doléhá a o kterou se bojím, že ji ztratím, že ji jednoho dne před Vánocemi už neucítím, že zmizí docela nebo se prostě nějak rozplyne - a pak bude všude pusto a prázdno a ticho, jako na konci světa. Ztráty té vůně se bojím, ale přicházívá pravidelně znova a znova, rok co rok, neomylně, sama o sobě. Ještě stále je se mnou a asi proto je očekávání Vánoc a nakonec i ony samotné pořád tolik kouzelné a tajemné. Taky ještě někde ve svém nitru cítíte tu vůni? Moc bych Vám to přála, aby ano. Bez ní by totiž Vánoce asi ani nebyly Vánocemi.
Jakou vůni mám na mysli?
Je to, tuším nebo spíše myslím si, jediná vůně, která se nedá koupit.
Vůně dětství.

14. adventní otázka

Jaké znáte typologie učitele? Má nebo mělo by učitelské povolání mít nějakou souvislost s vlastním dětstvím? A o čem hovoříme v rámci učitelských kompetencí?

13. adventní zastavení

Dnes máme svátek sv. Lucie.
„Lucie noci upije a dne nepřidá“ – je starodávné přísloví, které pochází ještě z doby před reformou juliánského kalendáře. V pohanských dobách byla Lucie démonickou, slunovratnou bytostí (lucie – lux – světlo).

Lúca byla postava bíle oblečené ženy, která chodila od stavení ke stavení s kuželem od kolovrátku a strašila děti i přadleny. Podle pověry trestala Lúca nedbalé přadleny nejen zmuchláním přediva, ale ty neposlušné, které i přes zákaz předly i na její svátek, potrestala dokonce až ochrnutím ruky. Pilné v jiné dny však odměňovala, pomáhala jim v předení a umožňovala jim rychlou a přesnou práci.

Sv. Lucie je naopak patronkou švadlen a kočích a měla by být také ochránkyní před čarodějnicemi. V den jejího svátku 13. prosince se na Radhošti, který je opředen starodávnými mýty, slétávaly čarodějnice a provozovaly své rejdy. Od 14. prosince dávaly hospodyně svému dobytku kousek zaříkaného těsta s kořením a ve Slezsku se každý den před Vánocemi odkládalo stranou jedno poleno a na Štědrý den se pak tímto dřívím zatápělo, aby se jejich ohněm zažehnala kouzla čarodějnic a aby lidé byli před jejich mocí chráněni.
Čím se před mocí čarodějnic ochráníme dnes, kdo ví. Poleny už netopíme a nemaje dobytek, zaříkávané těsto už ani není komu dávat. Však nakonec, dobytek nás už ani neživí (vlastní hospodářství už nebývá zdrojem naší obživy).

Ale myslím, že při troše snahy by se i dnes nějaký způsob našel :-)


13. adventní otázka
Dnes si dáme poněkud těžší otázky. A sice: co to byl juliánský kalendář? Znáte pojetí člověka jako bytosti tří světel J. A. Komenského? Která světla to jsou? A co na to čarodějnice? A jak se i v dnešní době před nimi chránit? A co na to pedagogika?

12. adventní zastavení

Jsou to taková pěkná rána… První, co musím udělat, je vyvenčit psy. Odemknu dveře a vypustím je ven. Zatímco psi vybíhají, kočky, číhající snad celé ráno od rozednění u dveří, se hrnou nedovoleně dovnitř. Je umění otevřít dveře tak, aby nevběhly a j e to každoranní marný boj kdo z koho, protože téměř vždycky jsem to já, kdo prohrává. Ať chci nebo nechci, jsou to tedy vždy zvířata, která u nás snídají jako první, psi a kočky svorně pospolu. Po této snídani začíná ranní vyhazování, kdy se společnými silami s ostatními členy rodiny snažíme odkočkovat dům. Někdy je to strašná práce, někdy kvůli tomu ujede třeba i trolejbus a nestíhám být tam, kde bych měla. A omluvit se není na co. No představte si sami, jak by to vypadalo – nezlobte se, nestihla jsem, vyhazovala jsem kočky…. A ony se nechtěly nechat…Jsou to prý ale velice inteligentní zvířata. Tak nevím, proč zatím nepochopily, že to běhání po bytě ráno není hra, že to není kočkovaná, ale holý drsný fakt, že je doma nechceme. Co naplat, asi je to stejné jako s výchovou. Někdy se zadaří a někdy ne a málokdy chápeme, oč vlastně jde…

12. adventní otázka
Jaké znáte metody výuky a výchovy a jaký je mezi nimi rozdíl? A didaktické nebo-li pedagogické principy (zásady?), ty znáte? A daly by se použít také pro kočky?

11. adventní zastavení

Taky se rádi smějete?
To prý hlavně učitelé by měli mít – mimo jiné – smysl pro humor a měli by se umět smát. Mít prostě radost ze života a radost ze své práce. Je to prý pak na nich znát.
Občas ale není čemu se smát. A to je pak smutno na světě. Ono je vlastně smutno na světě pořád, když se tak nad tím hlouběji zamyslíme. Pořád se děje něco smutného. Hloupé na tom je, že se „to děje“, což znamená, že s tím nic nenaděláme, že to neovlivníme. Hloupější však navíc možná ještě je, že to „smutno“ se děje především díky lidem a mezi lidmi.
Dívat se na svět s humorem je vlastně veliký dar (co není každému dán).
Možná bychom vlastně nakonec i ten smutek měli zvládat s úsměvem.

11. adventní otázka

Pojďme si opět zavzpomínat. Schválně – vzpomenete si na nějaký humorný zážitek či příhodu z doby své školní docházky? Mohli byste tuto příhodu převyprávět? (Pokud je mezi Vámi někdo, kdo si skutečně „vytváří“ adventní kalendář z odpovědí na mé otázky, prosím, zapište si i toto).

10. adventní zastavení

Tak nevím, jestli jsem Vás všechny spíše nezmátla. Přednášky jsou zde částečně trošku rozšířenější, než byly ve skutečnosti (ono to byly vlastně navíc semináře) a doplňující témata zazněla jen některá (Maslow, Montaigne a Rabelais, Kohlberg), ostatní jsou zcela nová, vlastně jen skutečným doplněním k pochopení tématu a pedagogiky vůbec. Snad jsem Vás tím množstvím moc nevyděsila.... Ještě nám chybí pojetí učitele a složky výchovy a metody a zásady a principy výchovy a alternativní školy a Komenský a výzkum v pedagogice a kdo ví co ještě :-) (tak se divím, že je i o čem psát - tak se ani Vy nedivte, ono je skutečně o čem). A to ještě nevíte, že mám chuť rozšířit rubriky, třeba o pohádky... ale nevím, nevím, ať Vás, co sem chodíte, nezahltím zcela.

Už je ale opět noc, nastala hodina duchů, je čas jít spát.

A - ještě jsem slíbila, že zde vložím i seznam otázek, aha, tak ještě i to.... sem musím nějak vložit, ať vlastně víte, co se po Vás u zápočtu či zkoušky bude chtít.

Přeji Vám krásný týden, hezké dny, přes den plno pohody a v noci hezké sny...

10. adventní otázka

Jaký je rozdíl mezi vzděláním a vzděláváním? Uměli byste popsat svými slovy školský systém v České republice? Našli jste si již na stránkách MŠMT desatero školáka v rámci RVP? Co to vlastně je? Učíte se podle Bloomovy taxonomie kognitivních cílů?

9. adventní zastavení

Je to takové zvláštní.

Na adventním věnci je již zapálena druhá svíce, to na znamení již druhé adventní neděle. Andulky na bidýlku si o něčem vážně štěbetají, psíci poléhávají v košíku a kočky se na mne dívají oknem zvenčí. Asi bych měla začít péct nějaké to cukroví a možná i perníkový domeček, aby se navodila atmosféra. To kdysi dávno v mém dětství bývalo již v tuto dobu vše napečeno, ne jako teď. Chodívala k nám teta - hned zrána zasedla u nás v kuchyni za stůl, rozválela těsto a peklo se a peklo až do večera. My děti jsme cukroví skládaly do velké krabice. Nikdo neuměl tak skvělé vanilkové rohlíčky, ani pusinky nebo linecká kolečka jako tentkrát teta s maminkou a s babičkou.

Kde je dnes teta, babička, maminka? Kam se poděla ta vůně jejich cukroví? Možná - možná někde v nebi nebo v nějakém jiném světě, v nějaké jiné realitě, možná tam teta z mého dětství přichází hned zrána, usedá za stůl, babička s maminkou jí jako tenkrát pomáhají a vůně cukroví tam opět všude voní, tak jako tenkrát tady na zemi.

Možná.

Nebo taky možná, že když rozválím těsto, pomoučím si ruce a začnu tvarovat rohlíčky, kolečka, srdíčka a měsíčky, budou tady všechny opět se mnou, budou se tiše dívat a vnímat tu tajemnou vůni Vánoc, které každoročně znovu a znovu přicházejí....

A andulky na bidýlku si budou o tom štěbetat, psíci snít a kočky v údivu vše pozorovat.

A vše bude tak, jak to má být.

9. adventní otázka

Jak se dají charakterizovat cíle výchovy? A jak s tím souvisí pojem životní zdatnost? A proč v souvislosti s cíli hovoříme také o kvalitě života? Možná už chápete, proč může být pedagogika důležitá a užitečná. A co teprve vánoční cukroví... to když zavoní

8. adventní zastavení

V době před Vánocemi slavíme hned několik svátků, ve kterých děti dostávají dárečky. V minulosti to nebyl pouze Mikuláš – dárky se rozdávaly také o svátku svaté Barbory a Lucie. Všechny tyto tři svátky byly spojeny s postavami svatých, za které se lidé převlékali a jako téměř mýtické postavy procházely dědinou a staveními a městy a krajem a světem a vůbec… Donedávna jsem si myslela, že tyto, dá se říci „pochůzkové darovací svátky“, byly jen tři. A že to i našim předkům bohatě stačilo a snad je to i vyčerpalo. Ale ne – našla jsem zmínku ještě o jednom podobném svátku, dnes již asi nejméně známým. V předvečer svátku Neposkvrněného početí Panny Marie (8.12.), tedy včera, chodily “pochůzkou“ bíle maskované postavy žen – tzv. „matičky“ (podle Panny Marie – Matička Boží). Tato „matička“ lidská, bíle namaskovaná, navštěvovala opět rodiny s dětmi. Po jejich modlitbě pak děti podělila dárky, které pro ně připravili rodiče. Ty neposlušné však vyšlehala proutkem. Na Těšínsku chodila „matička“ ještě ve 20. letech 20. století. U nás na Ostravsku v té době však již nebyly matičky známy.
Jak je vidět, naši předkové rádi své děti obdarovávali, a to nejen o Vánocích…


8. adventní otázka

Obdarovávání a odměny jsou jedním z prvků sociálního učení. Nabízí se nám tedy otázka: co je to sociální učení? A další otázka - znáte ještě nějaké jiné druhy učení? A poslední otázka: co to vlastně je, to „učení“?
A když už se tak ptám – byly tradice našich předků ve své podstatě výchovné? A jak tomu je dnes?

7. adventní zastavení

Procházela jsem dnes Masarykovým náměstím u nás v Ostravě a prohlížela si vánoční trhy. Do toho hráli Indiáni - prostě taková pěkná předvánoční nálada. Škoda jen, že bez sněhu... A přitom jsem si najednou vzpomněla (při zvuku té indiánské hudby) na slova jednoho žalmu. Na zvláštní slova žalmu - však poslechněte sami:

"Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý…¨ (Starý zákon, Žalm 39).

Putujeme tímto světem pouze jako přeludy a přitom tolik křiku a hluku k tomu naděláme. A přitom jsme jen vánek pouhý, zavanutí větříčku, nic a podle Šalamouna vše je navíc jen honička za větrem. Za jakým - za tím slaboulinkým nepevným vánkem nebo ještě za nějakým jiným?

No jo. Raději vypnu počítač, zhasnu světlo v kabinetě a projdu se zpět přes vánočně nazdobené náměstí směrem domů. A možná se podívám taky na nějaké dárky, ať se pak za nima "nehoním" na poslední chvíli...

7. adventní otázka:

Vzpomenete si, proč jsme také v pedagogice vzpomínali S. Freuda? A kdo to byl J. Dewey? A kdo je M. Seligman? A co na to Božena Němcová?

6. adventní zastavení

Tak doufejme, že Mikuláš v dnešní noci doopravdy přišel a všechny nás hodné podělil. Včera jsem Vás vybídla, abyste zavzpomínali, jaké to kdysi bylo, když jste byli malí a jestli jste se těšívali. K nám domů nikdy žádný Mikuláš s čertem ani s andělem nepřišel – maminka tvrdívala, že přichází v noci, když spíme a dává nám ty sladkosti, perníky, ořechy, brambory a uhlí na talíř, který jsme si my děti nachystaly na okenní parapet. A chodíval sám, bez čertů a andělů. Hodně jsem si ho přála někdy vidět, ale marně. To včera večer jich bylo všude plno…

6. adventní otázka
Podařilo se Vám najít, kdo byl sv. Mikuláš? Možná bych se Vás neměla jen ptát, ale dávat Vám také nějaké úkoly. Třeba – zkuste nakreslit nějakou postavu nebo výjev, týkající se Mikuláše (anděl, čert, Mikuláš, ale také třeba sladkosti, jablka, brambory, zimní krajinu, prostě to, co se Vám vybaví a co si Vy sami budete chtít k tomu nakreslit). Schválně – najdete si na to krátkou chviličku i v tom předvánočním a předzápočtovém shonu?
Ale otázku si přece jen neodpustím – proč si myslíte, že jsou v životě důležité tradice?Je dobré se k určitým tradicím vracet, nebo jsou jen přežitkem bez hlubšího významu?Dokážete vysvětlit význam tradic také z hlediska výchovy?

5. adventní zastavení

Dnes večer přijde samotný sv. Mikuláš a rozdá všem hodným dětem dárky. Helena Salichová vzpomíná ve své knize Ze starých časů (1947) na večer před sv. Mikulášem a popisuje, jak jej prožívala v dětství na konci 19. století ve vesnici nedaleko Ostravy. Pojďte si se mnou představit, jaké to tenkrát asi bylo:

Když nastal předvečer svatého Mikoláše, ….tak jsme se za ty svaté strojily. Hlavní postava byl svatý biskup, a jeho strojení vyžadovalo zvláštní péče. Biskupovi se uvázala řičice, jedna „před řiťum“, druhá „za řiťum“, a na tu přední se připevnila dřevěná, pěkně vyřezávaná a omalovaná koňská hlava. Sám Pánbůh ví, který předek kovářův se vyznal v řezbářství. Po několik pokolení se schovávala hlava na hůře a vytahovala se z úkrytu jen v předvečer mikolášský. Z hrstek lnu jsme koni přidělaly hřívu a červené pentle mu šly od huby jako opratě, které držel biskup v rukou. Mikoláš měl ornát z bílého papíru, na něm kříž a pod ornátem chlopskou košili i robskou leknici, která splývala dolů a zakrývala tělo koně. Na hlavu jsme biskupovi posadili čepici z papíru, obličej jsme namoučili a přilepili mu dlouhý vous ze lnu.
My, mikolášky, jsme byly celé bílé s modrou pentlí kolem boků a se spuštěnými vlasy a bílým tolem přes obličej.
Nastrojili jsme i čerta do obráceného chlupatého černého kožichu. Když jsme se jeden druhého důkladně prohlédli a prozkoumali, jsme-li přestrojeni tak, aby nás nikdo nepoznal, vydali jsme se s hlukem a smíchem na pouť dědinou….

5. adventní otázka: Kdo byl sv. Mikuláš, odkud byl a proč se dodnes v den jeho svátku dávají hodným dětem dárky? A možná trochu složitější otázka – jaké vlastně „má být“ hodné dítě? Dokázali byste to blíže vysvětlit např. na základě vývojové teorie morálky L. Kohlberga? A jaká je Vaše vlastní představa hodného dítěte?

A zvláštní podotázka pro dnešní večer: myslíte si, že jste byli hodní? Má dnešní večer pro Vás pořád své neopakovatelné kouzlo - nebo už jste zapomněli, jaké to kdysi bývalo.... (úkol pro dnešní večer - vzpomínejte :-))