Zprávy "technického rázu"

Dobrý večer všem. Slíbila jsem v sobotu studentům Filozofie výchovy z oboru PS-UVVP, že pro ně rovněž připravím něco podobného jako jsou mikulášská zastavení. Aby se to příliš nepletlo, Mikulášská zastavení pro dosavadní studenty budou ukončena (ve formě otázek) tento pátek 3.12., odevzdání je do půlnoci 6.12. V pátek 3.12. začne Malá předvánoční pouť pro studenty sobotního studia, ukončena bude přesně 24.12,, tedy na Štědrý večer.

Prosím, neztraťte se v tom :-)

Seminární práce platí, stejně jako termín odevzdání - nejpozději dva dny před termínem zápočtu nebo zkoušky. Na všechny vypsané termíny se musíte zapsat, ať mám pak kam zápočet či zkoušku vložit.

Ještě mám na všechny velkou prosbu - mohli byste prosím v rámci odpovědí zaslat také Vaši fotografii, ať vím, kdo se pod Vaším jménem skrývá? Znám Vás podle vzhledu, ne podle jména...

Moc děkuji a všechny zdravím a přeji hodně pohodové předvánoční dny,

mp

Zastavení devatenácté - o štěstí

Štěstí - to je mu..ž...ka jenom zlatá :-)

No jo, kdyby tak člověk věděl, co to vlastně je. Ale prý to všichni do jednoho chceme. Prý není člověka, který by si nepřál být šťastný, nebo který by si nepřál prostě nějaké to štěstíčko mít.

A že prý ke štěstí vede nepříliš dlouhá cesta - od srdce k mozku a od mozku k srdci.

A že prý záleží na úhlu pohledu.

A že prý, když ráno vstaneme, máme si říct, že budeme mít šťastný den, protože ho takový mít chceme, a on prostě šťastný bude.

A že prý i v neštěstí můžeme být šťastní, pokud si umíme tento pocit sami v sobě vyvolat. Nebo pokud v srdci šťastní jsme, tak nás nic nezlomí, protože jsme prostě šťastní - a basta.

Tak nevím - hmm - často chci opravdu šťastná být a říkám si všecko to výše napsané. A nejde to. Když je mi prostě nešťastno, nejde být naopak. Dá se na druhé lidi usmívat a třeba i být zjevně veselý, ale uvnitř je ticho, smutno, ztemnění.

Říká se, že štěstí někdy i sedne na vola. Mám někdy pocit, že na mne ještě nesedlo. Asi holt nejsem vůl.

Ale to je slabá útěcha, že jo...

Otázka č. 19 vtíravě se do srdce deroucí: Je možné vychovat šťastného člověka? Pokud ano, jak?

Otázka č. 19 možná hodně těžká: Co je resilience? A jak jí ve výchově rozumíme?

Otázka č. 19 pedagogicko normativní: Máte recept na štěstí, kterým by bylo možné pomoci těm, kdo ho nemají?

zastavení osmnácté - o lásce

Jej, až se toho nadpisu bojím. Napsala jsem to vážně odvážně, ale - co vlastně o lásce víme?

Láska je.

Byla v životě období, kdy jsem o tom pochybovala a kdy jsem si myslela, že není. Dnes už tak nějak nejasně vím, že je.

Ale to je asi také tak všechno, co o ní vím.

A jen nerada bych plýtvala slovy tam, kde se plýtvat nemá.

A ještě jedno vím - na světě je díky tomu, že to "něco", pro co nám chybí slova, skutečně je, opravdu krásně.

Otázka č. 18 prostá: Co Vy a láska? Věříte, že je nebo víte, čím je?
Otázka č. 18 odvážná: Co znamená láska ve výchově?
Otázka č. 18 hravě milá: Dokázali byste jen tak vymyslet nějakou krátkou říkanku pro děti o lásce? (nepište, že ne, ale s chutí do toho, bude hotovo, láska se zasměje, štěstím se zachvěje)

zastaveníčko - co znamená někoho vychovávat

Pojďme se na chvíli zastavit v zamyšlení, co to vlastně znamená někoho vychovávat.
Vychovávat druhého člověka znamená snít o něm. Snít o tom, jaký by měl být. Je to vždy spojeno s láskou. Miluji tě - sním o tobě, působím na tebe svou láskou a tím tě doprovázím na cestě tvého, ale zároveň také svého života.
Pokud někoho miluji, snažím se o něj pečovat, pomáhat mu, - starám se o něj.

Výchova je starost o druhého. A tam, kde se starám, tam jsem i zodpovědná.
Vždyť vlastně i láska je zodpovědnost.
Takže výchova je zodpovědné snění o tom, jak dobrý by měl ten druhý, námi milovaný člověk být, abych jej nejen já, ale také druzí lidé mohli milovat.
A je to snění zároveň a také o sobě samém. Jak dobrá (dobrý) bych měla být, abych lásky druhých lidí byla hodna a nemusela se za sebe a za to, co ve svém životě dělám, stydět.
Je to snění o tom, že nejen vědomě, ale také nevědomě nikdy nikomu neublížíme.
Tak to je výchova. Krásný sen.
A sny jsou od toho, aby se plnily...

zastavení sedmnácté - o kázni

Kázeň. Brr. Takové už i nepěkné slovo.
Kázeň není totéž co poslušnost. Být ukázněný znamená.... co to vlastně znamená? Čím se tento pojem od poslušnosti vlastně liší?
V tom, že dobrovolně dodržujeme určitá pravidla a normy? (nejde pak jen o slušné chování?)
V tom, že posloucháme, co nám řeknou naši nadřízení (nejde pak jen o slepou poslušnost?)
V tom, že zvládáme svá vnitřní "nutkání", své ID? (nejde pak jen o výsledek dobré výchovy v sebeovládání?)
A je kázeň na sebeovládání založena?
To tu máme najednou otázek... a na odpovědi čekám :-))))

Otázky č. 17 - vizte výše

zastavení šestnácté - o poslušnosti

Kolikrát o tom přemýšlím. Být poslušná. Hodná. Neodmlouvat. Dělat to, co po mně chtějí jiní. A někdy u toho ani nepřemýšlet, proč.

To nejde tak jednoznačně říct, že nemáme být poslušní. Ono poslouchat se má. A malé dítě je k tomu, aby poslouchalo, vedeno. Jenže -nemůže to být a není to pouze jediné měřítko dobrého vychování (jak jsme si už říkali).

Ani poslušnost - tak jako láska - nemůže být slepá. Výchova by měla vést mimo jiné k samostatnosti, tedy i k vlastnímu úsudku. Nejde někoho nebo něco jen poslouchat a nenést tak zároveň zodpovědnost za to, co děláme.

Poslušný člověk je člověk, který uznává autoritu, kterou zároveň jako autoritu i vnitřně přijímá, tedy autoritu, která je přirozená. Ale zároveň za své činy nese vlastní zodpovědnost.

Tam, kde vlatní zodpovědnost není možná, tam by neměla být ani poslušnost.

Kolikrát o tom přemýšlím, jak to vyjádřit, aby to bylo pochopeno. Nejen ostatními, ale také mnou samotnou. Protože někdy uděláme z poslušnosti spoustu chyb i tam, kde je neočekáváme..., kde o nich netušíme.

Poslušnost je věc někdy hodně, hodně složitá.

Otázka č. 16 složitá: Je poslušnost znakem dobré výchovy? Co si o tom myslíte Vy sami?

Otázka č. 16 dotěrná: Přemýšleli jste někdy o "problému" poslušnosti? pokud ano, v jaké souvislosti?

Otázka č. 16 divně zjišťující a asi protivná: Souvisí poslušnost s Napoleonským komplexem?

zastavení patnácté - o spravedlnosti

Téměř základní vlastností, kterou by měl každý učitel mít, a to v hojné míře, je smysl pro spravedlnost. Hlavně aby byl spravedlivý - to je takřka nejvyšší požadavek dětí, žáků, studentů na osobnost učitele.

Avšak, jak už říkával pan profesor Matějček - "ve škole spravedlivý být nelze." Proč?

Protože každému z nás není dáno totéž. Někdo je nadaný na tamto, jiný na ono, někomu je dáno příliš, někomu méně... a tak ani nejde každého a všechny posuzovat podle stejného metru. Někdo něco zvládá bez námahy a nemusí se ani snažit, někdo s námahou a s velkou snahou nezvládá ani z desetiny to, co ten první.

Možná spravedlnost jako taková ani není. Nebo je nějaká jiná, která tady toto všechno umí brát v úvahu.

Ráda to vysvětluji spravedlností, která je založena na předpokladu dobrého. Pokud budeme vnímat druhé lidi z toho dobrého úhlu pohledu, pak i náš úsudek a soud o něm se bude spravedlnosti aspoň trochu přibližovat. Ale není řečeno, že mé vysvětlení je to jediné a správné...

Otázka č. 15 závažná: Co si myslíte o učitelově spravedlivosti Vy samotní? Vysvětlili byste to stejně nebo máte jiný názor?

Otázka č. 15 poněkud zlehčující: Myslíte si, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě? A že vůbec jsou?

Otázka č. 15 trpce doplňková: Je život jako takový spravedlivý a fér?

zastavení čtrnácté - o učitelích

Existuje - si myslím - poměrně hodně typologií a různých rozdělení učitelů. A také si myslím, že každý máme ze svých vlastních zkušeností svá vlastní rozdělení různých typů a druhů, pozitivních i negativních.

Osobně jsem měla štěstí. Potkala jsem ve svém životě hodně dobrých učitelů - i mučitelů. Ti někteří (některé) mne jen učili, ti ostatní mne svým učením zároveň i "mučili", ale tím mne také hodně naučili.

Ale někdy se ptám - máme žít své životy, žijeme své životy, každý asi tak jak umíme. Samotná však někdy nevím, jestli vlastně víme jak... co je dobré a co je špatné a jak to vlastně poznat. Někdy chceme jen to nejlepší pro druhé i pro sebe, a nakonec to dopadne špatně (pro nás i pro druhé), jindy máme zase dojem, že se nám smůla a neštěstí téměř lepí na paty, a po čase zjistíme, že to bylo vlastně hodně dobré - pro nás i pro druhé. Jak to tedy vlastně rozhodnout? Co, kdy, kde a jak? A kdo nám řekne, toto ano, toto ne?

No přece učitel. Takový ten opravdový, pravý, ne ten ve školách, ale v životě.

Kdo to je?

Život sám.

Otázka č. 14 rozjímavá: Jaké znáte typologie učitele? Z pozitivního i negativního hlediska?

Otázka č. 14 k přemýšlení: Jakou typologii učitelů byste navrhli Vy samotní?

Otázka č. 14 myslím si, že hezká: Není věta, že život je opravdovým učitelem, pouhou frází? N2co, co se jen tak říká, aby řeč nestála, ale smyslu to nemá?

Mikulášovo intermezzo č. II.

Tak Mikuláš si už sbalil svůj ranec.

Tichou nocí nekonečného Vesmíru a září hvězd se pomaloučku polehoučku blíží k Zemi.

A on to ví - blíží se k smutné zemi, avšak plné zářivých očí dětí.

A také ví - blíží se ke kruté zemi, avšak plné milujících a milovaných lidí.

On to ví - blíží se k Zemi, kde je pořád ještě očekáván. I přes světla počítačů, internetů, facebooků a kdo ví čeho všeho.

I přes města plné lidí a lhostejných tváří a i přes touhu po štěstí v bohatství a v přepychu.

I přes místa na světě, kde to na bohatství a přepych ani trošku, ale ani trošičku nevypadá a kde je hlad a nemoce, a umírání a smrt.

Blíží se k zemi, kde umírají lidé, ale zároveň noví se rodí, kde kvetou květiny a tečou řeky a hučí vodopády a kde ráno padají kapičky rosy a k večeru se stmívá, teď na podzim v podivné mlze, sahající až k zemi jako závoj.

To všechno Mikuláš ví.

A chce přinést této zemi ten největší dárek - radost.

Blíží se Vesmírem

a je už očekáván...

zastavení třinácté - šťastná třináctka?

Tak už tady máme třinácté zastavení. A třináctka je prý šťastné číslo. Sice teď docela přesně nevím proč vlastně, a jakou má šťastná třináctka svou historii, ale někdy prostě věřím, že je tomu tak.

Protože - mimochodem, třináctka je i můj šťastný den.

A to skutečně nejsem pověrčivá.

Tak by asi i třinácté zastavení mělo být šťastným i pro nás pro všechny.

A je to zvláštní, protože zrovinka dneska k večeru na mne padlo zvláštní smutno.

Na zahradní cestičce jsem našla mrtvého ptáka (vlastně jen jeho peří) a na chodníku kolem domu několik mrtvých myší bez hlavičky (práce našich koček). A vůbec. Holé stromy bez listí a celkově takový pošmourný smutek všude kolem. Prostě bezútěšno.

Prý to patří k životu. A prý také ke štěstí.

Tak snad ano...

Otázka č. 13 asi nečekaná:-): Znáte nějaké pověry spojené s výchovou? (Pokud ano, můžete se i více rozepsat).

Otázka č. 13 filosoficky zabarvená: Myslíte si, že také smutek může být součástí štěstí?

Otázka č. 13 přituhující: J. A. Komenský v Labyrintu světa píše, že Bůh bydlí na dvou místech. Na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném. Jak to podle Vás myslel?

Zastavení dvanácté - pohlavek a autíčko

Kdysi dávno, když jsem se učila na zkoušku z pedagogiky a měla k tomu malé děti (zrovinka takový dobrý model k vychovávání), dostala jsem se až k tématu odměn a trestů. A k názoru, že trest je vždycky prohrou vychovatele a že stejně nic neřeší a dohromady ničemu nepomůže. Zcela nadšená nad tím objevem jsem to volala na svého zrovinka spícího muže, takže mne neslyšel. A i kdyby nespal, neslyšel by, protože jeden z mých synů si hrál s autíčkem a hlasitě napodoboval jeho zvuk (vrrrrrrrrrrrrrrrnnnnnnnnnn, vvvvvvvvvrrrrrrrrrrrrrmmmmm) tak, až z toho drnčela hlava a nakonec i můj unavený mozek.

Poté, co se mi ten zvuk do toho mozku doslova zaryl, zopakovala jsem několikrát větu rozkazovací, znamenající, ať toho nechá, ať je zticha. Nech toho, řekla jsem tedy snad stokrát, ale nic. Syn očividně a uchoslyšně nejevil zájem mne poslechnout, a na to, že se učím zrovna pedagogiku, vůbec nedbal.

Když už to jeho vvvvrrrrrmmmmm bylo k nesnesení a mozek praskal, vylítla jsem a vyrvala mu autíčko z ručiček, plácla jsem ho po hlavičce.

"Ty nevíš, že to nic nevyřeší a ani nepomůže?" Řeklo mi to dítě nevinným hláskem a ještě s nevinnějším pohledem na mne upřelo svá očka. Modrá. Bylo jasné, že na rozdíl od mého spícího muže a svého otce má slova slyšel a zaznamenal.

V první chvíli jsem ho chtěla plácnout i z druhé strany, ale pak jsem se zastyděla a nakonec jsem se rozesmála.

Byl to první a zároveň poslední pohlavek, jaký jsem kdy vůbec dítěti ve svém životě dala.

Otázka č. 12 výzvědná: Co si myslíte (ale opravdu) o trestech ve výchově?

Otázka č. 12 doufám, že snadná: Kdo řekl: Dítě i kdyby andělem bylo, metly potřebuje? A jak to bylo asi myšleno?

Otázka č. 12 doplňující: Znáte nějaká jiná pořekadla, týkající se trestů? Napište prosím aspoň dvě...

hádanka jen tak

tiše se vznáší
klidnou nocí
v odlesku hvězd

jen matně září
někde nad oblaky

daleko od lidí...

možná že vůbec není

přesto však zůstává
nejen
v dětském snění

v tiché touze
každého z nás

když se naplní čas

zastavení jedenácté - těšení podruhé

Přiznám se - čtu si některé vaše odpovědi a musím říct, že jsou také důvodem k těšení. A každý večer se těším, co mi pošlete a s radostí si čtu vaše odpovědi a myšlenky. Je to takové pěkné zpestření dne - a moc vám za to děkuji a omlouvám se, že nestíhám každému odpovídat. Ale mám radost, že tak hezky spolu putujeme a zastavujeme se... a v duchu doufám, že vy samotní máte radost taky. A že se možná i těšíte.

Asi bych to "těšení se" povýšila na nový druh terapie, skutečně ve smyslu léčebného postupu. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pokud se naučíme těšit se, pak už s tímto pocitem těšení je všechno na světě krásnější. A zajímavější. A hezčí, a lepší, a příjemnější a radostnější a .... a vůbec. A nejde jen o ty pozitivní věci. Ale třeba, když se budete těšit na zkoušku, bude se Vám na ni připravovat líp. Když se budete těšit na nějakou práci, bude se Vám dělat líp. Hm, a když se budete těšit na druhé lidi, bude se Vám mezi nimi lépe žít. A tak je to se vším.

Těšení se prostě není jen tak. Jako návod k životu je perfektní. No, že jo?

Otázka č. 11 zvídavá: Jaké téma z pedagogiky Vás samotné prozatím nejvíce zaujalo. pobavilo, nebo dokonce překvapilo?

Otázka č. 11 prostá: Která ze složek výchovy se Vám zdá být nejzajímavější a zároveň nejpodstatnější? A proč?

Otázka č. 11 rozporuplná: Zdají se Vám otázky příliš snadné a jednoduché? Mám - respektive - můžu přitvrdit? :-)

zastavení desáté - takový zvláštní podzim

Takový zvláštní podzim tam venku máme. Nebe je už cítit sněhem, večery jsou zahaleny ve strašidelné mlze, listí již ze stromů opadalo, větve stromů jsou holé - ale celkově je teplo, až teploučko.

Prošla jsem se dnes po Karlově mostě a po Staroměstském náměstí a snažila se vyloženě "nasát" tu atmosféru a krásu okamžiku.

Na některých nístech se už chystá vánoční výzdoba.

V Praze bylo nádherně, ale cestou domů tady v Ostravě drobně pršelo. Ale celý dnešní den - a doufám, že i příští dny, budou ve znamení těšení se. Aspoň pro mne. Ráda se totiž na něco těším.

Myslím si někdy, že o tom možná je i život. O těšení se a o schopnosti, - nebo spíše umění? - si to těšení během života uchovat. Prostě umět se těšit se. Pak může být život možná i pěkný a pohodový, když to dokážeme.

Tak se tedy učme těšit se - na cokoliv...

Otázka č. 10 nostalgická: Vzpomínáte si ještě, na co jste se ve svém dětství nejvíce těšívali? Je to těšení se stále ještě tak nějak ve Vás? Nebo už to je pryč... ?
Otázka č. 10 k zamyšlení: Ke které složce výchovy byste "umění těšit se" přiřadili?
Otázka č. 10 metodická: Myslíte, že existuje způsob (metoda), jak naučit ostatní těšit se? Pokud ano, jaká?

zastavení deváté - Dárek

Dostala jsem dárek. Od studenta.

Zavolal mi tuhle ráno a sdělil mi jen tak z ničeho nic, že má pro mne dárek.

Potěšilo mne to. Nakonec, koho by nečekaný dárek a navíc od srdce nepotěšil :-)

Prý mi ho přiveze autem až před domek.

Tak jsem byla zvědavá a čekala, co to jako bude, když je to až s takovým servisem.

A - on přijel, otevřel kufr auta a tam ten dáreček skutečně byl - koukalo to na mne zpoza dlouhého krku a syčelo to do všech stran.

Ne nebojte, nebyl to had, ale bílá krásná husa. Přesně ta, kterou vidíte na obrázku.

Myslela jsem si, že upadnu. Smíchy a překvapením.

A co jako s ní mám dělat? Zeptala jsem se.

No trošku dokrmíte, pak zabijete, oškubete, vykucháte, upečete a sníte.

A očividně mu nevadilo a ani trochu ho netrápilo, že kromě těch posledních dvou věcí nic z toho neumím.

Ale dárek to je pěkný. Dělá radost sousedce, když každé ráno vítá ranní slunce. Ta husa. A dost možná, že i ta sousedka. Dělají si prostě obě radost navzájem.

V duchu si přeju, aby ta husa neměla moc hlad a žila ještě hodně dlouho. Sami vidíte, jak moudře kouká.

Husa jedna dárková...

Otázka č. 9 nevážně vážná: Může být také učitel "dárkem"? Za jakých podmínek? (mám na mysli jeho osobnost a kompetence)
Otážka č. 9 rozmarná: Je pro vás samotné možnost studovat vysokou školu životním "dárkem"?
Otázka č. 9 nadčasová: Myslíte, že Mikuláš už peče?

Zastavení osmé

Když se prý učíme, tak si při tom hrajeme a také pracujeme. Ta myšlenka se mi líbí a opravdu často to zkouším. Učit jiné i sebe, pracovat a zároveň si hrát.

Ne vždy to jde.

Někdy to vše však zůstává jen na úrovni práce. A to je smutné.

Někdy to zůstává jen na úrovni učení. A to je nebezpečné. Pro mne i pro druhé.

A někdy to vše vypadá jen jako hra, a to může být příjemné, a také veselé, a celkově poučné.

Otázka č. 8 taková úsměvná: Vzpomínáte si na nějakou krátkou humornou básničku z dětství? Třeba: Ovečky pasou se samy, jehňátko drží se mámy.. ? Pamatujete si ji tak, že ji bez přemýšlení napíšete slovo od slova? Bez pomoci jakékoliv nápovědy?
Otázka č. 8 humorně zjišťující: A měla nějaké pedagogické poselství? Pokud ano, jaké?
Otázka č. 8 hravá: Na co si nejraději hrajete?

Zastavení sedmé - o formách výchovy

Někdy mě napadá, když hovoříme o "formách" výchovy, a to ve smyslu rodinné, školní, mimoškolní, sebevýchovné, že to je vlastně logicky špatně, protože forma souvisí s pojmem f0rmovat, a my, jak už víme, nejsme tak zcela schopni "formovat" člověka k obrazu svému. To bychom byli opravdu asi moc namyšlení. A pyšní. A tím také hloupí.

My si vůbec ve výchově často myslíme, že je to jednoduchá věc, a že o ní nic moc vědět nemusíme, protože to jde - ta výchova - to vychovávání - tak nějak nejen samo, ale také samo sebou.

Nejde to.

Jinak by to na světě asi vypadalo poněkud jinak. A asi o hodně líp.

Ledaže bychom to slovo forma chápali v tom starořeckém pojetí - jako něco, co "je" oživujícím principem.

Pak bychom mohli formy výchovy chápat jako princip rodinné, školní, mimoškolní, sebevýchovný...

Teď jen uvědomit si, co tím principem může být...?

Otázka č. 7 vzpomínková: Setkali jste se ve svém životě s takovými zásadními výchovnými principy, které vás ovlivňují do dnešní doby a vy o tom víte?

Otázka č. 7 jen tak: Na co budete (nebo si to aspoň myslíte, že budete) ve výchově dětí (svých i ne svých) nejvíce dbát?

Zastavení šesté - Freud a jeho ID

Před několika léty na pláži ve Španělsku, tedy o dovolené, jsem se při opalování a čtení knížky najednou rozbrečela. Jedno z mých dětí se bezelstně zeptalo, proč brečím a já stejně bezelstně odpověděla, že proto, protože umřel Freud.

Tedy v té knížce. Životopisné. A tam obyčejně ti, o kterých se píše, umírají. Protože životopisná knížka bez smrti "hrdiny" není dokonaným dílem. Ta smrt tam tak nějak chybí.

Mé chytré dítě se chvíli zamyslelo, než podotklo: "Ale to už bylo dávno, ne?"

Ne, pro mne v té chvíli zrovinka umřel a ten smutek a slzy nad tím, že už není na světě, byly nefalšované.

Tak nějak jsem si při čtení té knihy zvykla na to, že je.

I když už dávno není.

Ach jo.

Jen málokomu z nás se to podaří, že "zůstáváme"....

Otázka č. 6 zjišťující: Kdy zemřel S. Freud? A kde a kdy se narodil? A kým vlastně byl?

Otázka č. 6 zábavná: Proč říkáme Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde?

Otázka č. 6 možná příliš zvídavá :-): Máte nějakou humornou historku, kdy jste se pokoušeli zvládnout své ID? A kdo nakonec zvítězil?

Mikulášovo intermezzo č. 1

Všude je ještě tma, světla ani světýlka nesvítí, a Sv. Mikuláš se již pomaloučku polehoučku chystá na svou každoroční pouť.
Vidí na Zemi spoustu malých dětí, čekajících na jeho svátek. Dychtivě čekajících na obdarování.
Vidí na světě spoustu dětí, které nikdy žádný dárek nedostanou. Snad jen v myšlenkách je on sám, Mikuláš, obdarovává. Rád.
Vidí na světě spoustu dospělých lidí, kteří již jen vzpomínají na dny, kdy se na jeho svátek těšívaly.
V punčoše, na talíři, na okně, za oknem, nebo v různých místnostech nacházeli nejen ořechy, pomeranče, perníky, jablíčka, čokoládové bonbony nebo figurky, ale také uhlí, pokud zlobily, anebo syrovou bramboru, pokud zlobily ještě víc.
Venku je ještě tma, světla ani světýlka ještě nesvítí. Ale sv. Mikuláš se již chystá na cestu. Již je připraven, již se těší.
Stačí jen pohlédnout k nebi - vidíte jej ta mezi hvězdami?
Ta záře někde tam daleko, nad našimi hlavami, nepatrná a malinká, to je On...

Zastavení páté

Na světě je někdy zvláštně.
A mezi lidmi také tak.
Někdy se cítím, jako kdybych ke všem patřila, a někdy mi je naopak zcela cize.
Nejen "s cizím mužem v cizím pokoji", ale s cizími lidmi v cizím světě.
A přece jen, - svět cizí není, protože všichni tak nějak momentálně do tohoto světa patříme. Jsme jeho součástí. Takže cizí být ani nemůže.
Ale přesto kolikrát - hodněkrát - cize působí.
A není to tím, že by se o tom příliš moc přemýšlelo, prostě to tak je.
No jo...


Otázka č. 5 opakovací: Co znamená komínek na Maslowově domečku?
Otážka č. 5 pěkná: Jak můžeme charakterizovat "domov" z hlediska Maslowova domečku?
Otázka č. 5 zdrcující: Je normální cítit se na světě a mezi lidmi zvláštně?