zastaveníčka

Tak jsem za minulé dny dostala od vás více než dvěstě e-mailů se zastaveníčky. A fotografie :-) skoro už vím, kdo jste kdo...
Moc, moc vám všem děkuji.
Těším se s vámi se všemi na setkání při termínu zapsání zkoušky.
Mějte se moc krásně. Moc vám všem přeji, ať se vám zápočtový týden a zkouškové vydaří,
miriam prokešová

Zastavení dvacáté páté: čarodějky

A máme tady "čarodějky." Nebo také Valpuržinu noc, nebo filipojakubskou noc. Nebo také starý dobrý krásný keltský Beltain.
Noc ohňů. Proč zrovna oheň? Protože oheň je očistný, zahání zlo, chrání před ním.
V nedávných dobách lidé zapalovali košťata a vyhazovali je vysoko k nebi vzhůru. To aby čarodějky věděly, že tady ne... že tady se zlo neuchytí.
Hm, jak už jsem psala, začali jsme v den tajuplné velkopáteční noci - křesťanského svátku, a končíme v den čarodějnic, který má však podobnou symboliku. Symboliku nového života, plodnosti, čistoty, dobra a lásky. I když v poněkud jiné podobě.
Také my sami jsme takoví. Možná jinými způsoby, jinak, jinými cestami či pěšinkami, avšak všichni kráčíme svou poutí - za tím dobrem a láskou, které někde v nás i mimo nás je.
Tak tedy šťastnou cestu...


Otázka 25 poslední: Měla podle Vás naše cesta smysl? Co si z ní přinesete domů? (tedy do vlastního života)?


P.S. Kdyby vás to někoho zajímalo, pak více k dnešní noci najdete tady na blogu v rubrice Barevný svět - Noc před prvním májem z 30. dubna loňského roku...

Zastavení dvacáté čtvrté: Rozumět své cestě

Všichni prý žijeme svůj životní příběh. A ne vždy vidíme smysl toho dění kolem nás i v nás, - ale jednou se nám prý vše objasní a my pochopíme.
Jsme poutníci na svých cestách životem.
Do naší poutě patří nejen krásná nedělní rána, ale také deštivá všední odpoledne a také temné noci.
Protože ještě máme sílu, tak jdeme každý tou a právě jen tou svou poutí...
A jen občas se zastavíme (pokud máme sílu) a klademe si otázky. Nebo i jinak - jsou nám kladeny.
Odpovídáme na ně svým životem.

Otázka č. 24 otázková: Která z otázek se Vám osobně nejvíce líbila?
Otázka č. 24 zkoumavá: A která z otázek Vám připadala nejvíce náročná a těžká?
Otázka č. 24, kterou dávám vždy a nemůžu si ji odpustit : Jak se Vám šlo naší poutí? Šlo to?

Zastavení dvacáté třetí: hra

Možná je život jenom hra.

Nebo jenom taková "hravá" pouť, pouť odnikud někam.

Učím, že člověk ve středověku byl homo viator - poutník a homo adoremus - kajícník, děkující Bohu za to, že je.

Možná to je vše jen taková hra na schovávanou.

Pak by byl člověk člověkem absconditus, tedy utajeným, skrytým.

A někdy mám pocit, že si hraji na schovku sama se sebou, a ne a ne se najít. Ukryla jsem se tak, že jsem sama ztratila cestu?

A ani ti druzí mne nenajdou?

Proto je dobré putovat - kajícně a skrytě...

Otázka č. 23 hravá: Co myslíte: hrajeme své životy? Nebo je opravdově žijeme, opravdově milujeme, opravdově chceme nalézat cesty?

Otázka č. 23 dotěrná: Proč jste na škole Vy samotní? Hledáte svou cestu? Nebo studujete jen tak?

Otázka č. 23 zvídavě hledající: Moudrý člověk údajně rozumí své cestě. Patříte mezi ty moudré a  rozumíte své cestě? Znáte smysl svého "příběhu"?

P.S. Přiznám se, že já samotná v odpovědi na otázku č. 3 nemám vždy "jasno."

Intermezzo U cesty

Chtěla bych si jen tak někdy sednout na bobek u cesty a koukat na svět kolem.
Sednout si do trávy a nic neřešit.
Jen si tak prostě být.
Nechat plynout. Volně jen tak.
Vnímat krásu kolem a nepřemýšlet, proč krása je krásou, výhra výhrou, věda vědou, život životem, prohra prohrou.
Hm - mám to napsat? Láska láskou.


Jen si tak prostě sedět u cesty, sedět, nechávat plynout - a být si.


Otázka jen tak: Jak rozumíte tomu, že my sami přesahujeme sami sebe? A můžu takto sama sebe "přesáhnout", sedíc si jen tak (na bobku) u cesty? Co je asi myšleno tím "bobkem"?


P.S. Tento text tady "opakuji" z loňského Jarního putování. Podle ohlasů mělo tenkrát téměř největší úspěch... Tak schválně jej zde vkládám jako dárek a těším se na Vaši odpověď...

Zastavení dvacátí druhé: Technika

Omlouvám se všem, ale včera jsem "neselhala" já, ale těchnika balšaja. Přišla jsem večer z práce, pustila potíčač, a ejhle, net nefungoval.... když se nerozjel ani po Krausovi, usla jsem...

A tak vám všem včerejší povídání i otázky dlužím. Stalo se to poprvé.

Ale všechno je prý jednou poprvé.

A čarodějnice se nám blíží.

Začali jsme na den Velkého pátku, skončíme na čarodějnice - hmmm.

Ale ne kvůli čarodějnicím jsem to takto vymyslela, ale kvůl filosofům, kteří myšlení přirovnali k letu čarodějnic.

A my prostě doletíme :-)))
A dopadneme  zpátky na zem.

Otázka č. 22 létavá: Jaký byl váš let? Tedy jinak - jaký je Váš let?

Otázka č. 22 vybídnuvši k tvůrčí činnosti: Tak moc se mi líbily Vaše domečky. Uměli byste nějak nakreslit či jinak umělecky znázornit naše létavá zastaveníčka? Nejen kresbičkou, ale také básničkou, písničkou, či nějak jinak?  :-)))

Otázka č. 22 onluvná: Věříte mi, že včera "vybouchla" technika a nemyslíte si, že se jen vymlouvám, že ne? A vůbec celkově - věříte spíše lidem, nebo spíše ne?

Zastavení dvacáté první: Vteřina světelných let

Někdy přemýšlím, jak asi "utíká" čas.

Jo, víme, že hodně rychle. Ale třeba - stovku za pár vteřin, nebo za vteřinu několik světelných let?

Nebo jedno tohu-vabohu denně, a ejhle, je jich jednadvacet?

Zdá se mi, že to bylo včera, kdy jsem se na přednášce rozmýšlela, jestli otázky na tohu tentokrát ano nebo ne.
Ale kdyby šlo jen o toto.

Zdá se mi , že to bylo včera, kdy jsem:

skákala se švihadlem venku na dvorku,

vracela se ze školky,

šla do první třídy,

šla k maturitě,

vdávala se a promovala,

rodila své první dítě i to poslední...

Hmm.

Byla to stovka za pár vteřin nebo vteřina za několik světelných let?

Otázka č. 21 lehce vzpomínková: Proč je dítě: "bytost budoucího smutku a vzpomínek"?

Otázka č. 21 školní vzpomínková: Máte nějakou nezapomenutelnou vzpomínku na svá školní léta? Takovou, která by se dala vyprávět?

Otázka č. 21 jen tak do počtu: Jak vám utíká Váš čas?

Zastavení dvacáté: Tady a teď

Krásné ráno.
Zapomenout na počítače :-), práci, starosti, to nutné, co být uděláno musí
a projít se rozkvetlou zahradou.
Načerpat nové síly?
Ne, jen si uvědomit, že ty síly v sobě máme. Jen je občas - někdy - hodně - často - potlačujeme.
Žijeme, a nevíme, že žijeme.
Vychutnávat každou hodinu, minutu a vteřinu
a vědět, že věčnost je zde, tady a teď



Otázka č. 20 lehká: Je rozdíl mezi věčností a nekonečností?
Otázka č. 20 je ještě lehčí: Znáte Kantovy tři nutné postuláty k životu?
Otázka č. 20 úplně nejlehčí: A co na to náš dávný moudrý velký muž Gilgameš?

Ha, dneska se potutelně směju, protože jestli jste došli v pohodě až sem, tak možná pod vrcholkem mých otázek vám bude "lehká zem"! :-)) A vzkaz pro paní L. : ani toto andělé nedělají, natož aby se jen nervovali :-)))

Zastavení devatenácté: Portál

Už to vím.

Chcete-li si procvičit a vyzkoušet, jak pevné máte nervy, najeďte si na Portál Ostravské univerzity.

Pokud vydržíte ten následující nápor nervů, který vás tam čeká, pak už vydržíte možná skoro všecko.

Chyba prý sice není v tom systému, jak mi bylo řečeno, ale v člověku, který u něj sedí. Ale to mi nijak nevadí v tom, že tělo, tedy spíše mozko, tedy nervocvik to je perfektní.

Tak třeba - najedu na Portál a chci (musím) na VŠKP, čili na Vysokoškolské kvalifikační práce. A nastane záhada. V práci s tím kolikrát bojuji, než se mi otevře ta správná kolonka. Často mi tam jak u blbých najíždí Akros nebo kdo ví co... Doma mi to sice najede hnedle, i když zase pomaloučku, pomalu (porodila bych možná rychleji). A když už konečně jo! pak se neotevře ta práce, na kterou klikám, nebo ten posudek, který chci vložit a klidně mě to vrátí na hlavní panel.

A co mne vytočí úplně je to, když se mi spojení zruší pro údajnou "nečinnost". To by mě fakt možná i šlak trefil. Jak ten přístroj ví, že nejsem činná? Když se činím až až? Co si to vůbec dovoluje? Nebo že by věděl, že má mozková činnost vlastně ani činnost není?

A úplně nejhorší je, když vám hoří termín, do kterého cosi má být hotové, ale brána - portál - je mlčící, nebo pomalá tak, že... že se to ani vydržet nedá.

A tak si (nevím jak Vy, ale já určitě) cvičím nervy, snad ne na horší časy.

Ale někdy tak přemýšlím, když už u toho přístroje zbytečně hodinu prosedím, k čemu vlastně kromě toho cviku nervů to slouží? A kolik práce bych bývala měla hotové, kdyby mě ten přístroj, prý "šetřič" času, tolik nezdržoval....

Otázka č. 19, na kterou jsem málem zapomněla: Co je životní zdatnost?

Otázka č. 19 další v pořadí, na kterou jsem téměř zapomněla: Co nabízíme v současnosti dětem?

Otázka č. 19 pro mne velice milá: Jaké znáte potřeby ve výchově dítěte podle J. Prekopové?
P.S. Odpovědi spolehlivě najdete ve skriptech, ale prosím, odpovídejte pokud možno vlastními slovy:-)

Zastavení osmnácté: O pravdě

Chtěla bych někdy opravdu umět chápat a vnímat. Trápí mě, že svět vidíme většinou jen svýma očima a ze svých úhlů pohledů. Jednou bych chtěla vyjít ze sebe sama a nebýt tak omezena sama sebou a svou pravdou, která může být jen domněnkou.

Mít tak "ducha poznání" a nechat si jím prosvětlovat svět... to by bylo něco. Už nic by se nemuselo odkrývat, protože vše už by odkryto bylo.

Ale možná by to zase bylo někdy až příliš jednoduché. Všechno vnímat a chápat a vlastně ani pravdu nehledat, protože už by to ani nebylo potřeba.

Život takto jasný by asi nebyl moc bolestivý, ale už by také nebyl životem.

Ne vždy tomu ale rozumím...

Otázka č. 18 udivená: Co si myslíte o pravdě?Existuje vůbec nějaká opravdová pravda?

Otázka č. 18 nedůležitá: Je věda pravdivá? A co je vlastně věda?

Otázka č. 18 zvídavá: Kdo řekl, že: "štěstí spočívá v neznalosti pravdivého" a co si o tom Vy sami myslíte? 

Zastavení sedmnácté: A juz že ano

Tak jo, řekla jsem si, když máte všichni tak dobrou náladu, budu ji mít taky :-)

Ale byla dnes neděle a to se nedělá, aby se něco dělalo. Takže ani dobrá nálada nemůže přijít z dělání, co všechny smutky zahání, když se dělat nemá.

Že ano.

Takže v neděli není možné mít dobrou náladu, pokud nejste dobře naladěni již z minulých dnů.

K něčemu se přiznám - už od svých školních let nemám neděle zrovinka moc ráda. Ne kvůli nedělání, ale kvůli odpolednímu stresu z učení do pondělní školy. A jak jsem se těšila, že jednou budu dospělá!

A to učení a povinnosti z neděle na pondělí mě už pak v dospělosti trápit nebudou.

A juz že ano, a dodnes... nic se z dob školního dětství nezměnilo.

Jen ty "úkoly" jsou občas drobet trošku jiné...

Otázka č. 17 zvláštní odpočinková: Učíte se rádi? A co vás motivuje k tomu, abyste něco "takového" vůbec dělali?

Otázka č. 17 navazující na Aristotela i na Komenského a hodně těžká: Jak můžeme chápat zoon logon echon, přecházející v politicon? A v souvislosti s tím nápravu věcí lidských podle Komenského?

Otázka č. 17 opravdu zamyšleně složitá (ale ve skriptech při troše dobré vůle k nalezení): Jak toto obojí vyjádřil Šalamoun?

Zastavení šestnácté: Jen tak si někdy prozpěvovat

Jen tak si někdy chodit po světě, mít dobrou náladu a prozpěvovat si.

Nemít starosti, nebo aspoň ne tolik, že by jimi člověk musel být zahlcený a pohlcený.

Být prostě v pohodě a šťastný.

Kdy naposled jste potkali někoho takového?

Nevím jak vy, ale někdy se už až bojím někoho druhého zeptat, jak se má. Protože téměř nikdo se nemá dobře, každý jsme ulítaný, uštvaný, hotový, zničený, nestíhající

a tím pádem taky otrávený a k ničemu.

A tak si tu žijem...

Otázka č. 16 provokativní: Jste spokojení, šťastní a prozpěvujete si?

Otázka č. 16 provokativnější: Pokud ano, jak to děláte? Mohli byste i nám ostatním poradit recept na dobrou náladu?

Otázka č. 16 ulítlá: A co na to don Quijote a Sancho Panza de la Mancha?

Otázka č. 16 nezvykle čtvrtá: Máte nějakou "svou" píseň, která vám vždy náladu pozvedne?

Zastavení patnácté: Nad ránem

Nejde mi spát.

Je noc, nebo spíše čas nad ránem.

Tma tmoucí. Poslouchám podivné hučení počítače a pozoruji dokořán rozevřené oči naší kočky, kterou jsem patrně probudila asi z krásného kočičího snu.

Nemám ráda tmu a noc, která nechce být pokryta spánkem, ale bděním, ve kterém sny nepřichází. A realita má jasně temné obrysy a vypadá neřešitelně a hrůzostrašně. Noc je svou tajemností a tmou zlá.

Co je zlo? Jak byste ho mohli popsat? Zeptala jsem se jednou dětí ve třetí třídě základní školy.

"Zlo je jako černá tma nebo bílá mlha", odpovědělo jedno z dětí. Proč? Zeptala jsem se.

"Protože ani ve tmě ani v husté bílé mlze nevidíš světýlko." Odpovědělo dítě s pdivem, co na tom nechápu.

Neznám lepší a výstižněší vysvětlení zlého... Je to chvíle, kdy nevidíme světýlko. Ani jedno.

A v bezesné noci ne vždy nějaké vidět je...

Otázka č. 15 smutně neveselá: Rozpoznáte vždy dobro od zla?
Otázka č. 15 vedoucí k pochopení druhých: Jaké znáte přířiny zlého podle P. Teilharda de Chardina?
Otázka č. 15 složitá a světélkující: Jak je to s pojetím dobra ve filosofii?

Zastavení čtrnácté - místo na konci světa

Takový to byl dnes zvláštní den. Skoro nic jako kdyby nechtělo fungovat.
Taky máte někdy pocit, že byste nejraději zalezli někam do postele, pod peřinu, zavřeli oči a nemysleli na nic, ať se děje co se děje, a spoléhali, že ono se to i tak nějak všechno samo sebou vyřeší i bez nás?
Někdy ano, a někdy zase ne :-))
Šla jsem tedy dnes ráno ne pod peřinu, ale raději na zahrádku. Už se tam začíná všechno zelenat, keře jdou do květu, plané švestky trnkovky či jak se jmenují už dokonce naplno kvetou. Tady se náhle ocitám úplně v jiném světě. Mimo prostor, mimo čas, mimo realitu, mimo práci, prostě mimo všechno.
A pak jsem jela do práce...
A zahrada zůstala kdesi na konci světa...


Otázka č. 14 zvídavá: Myslíte si, že nás v našich životech ovlivňuje také místo, ve kterém jsme se narodili? Čím je pro Vás domov? Jak byste jej charakterizovali?
Otázka č. 14 významně důležitá: Znáte autora a stupně teorie chuti žít? (Najdete ve skriptech).
Otázka č. 14 náročná: Jak souvisí chuť žít s tzv. dvojí naivitou? Umíte vysvětlit?

O

Zastavení třinácté: Setkání v tramvaji

Nastoupila jsem do tramvaje. Vím, není na tom nic zvláštního, navíc, když takto nastupuji téměř denně, tedy pokud jedu do práce.

Tentokrát jsen nenastoupila sama, ale také ještě jedna žena s německým ovčákem. Bez náhubku, jen s takovou tou ochrannou halti ohlávkou kolem tlamy.

Já si sedla, ona si stoupla vedle mne, německý ovčák rovněž. Asi jsem ho hodně zaujala. Začal mě totiž oňuchávat. Postupoval soustředěně od kotníků až po bradu. Četla jsem si Metro a asi proto, že jsem na to z domu vcelku zvyklá (pořád jsem v kontaktu s nějakým zvířetem), tak mi to, představte si, ani nepřišlo divné nebo zvláštní, prostě normál... A ani té majitelce psa to patrně nepřišlo nijak zvlášť nenormální.

Ale pak mi ňuchl přímo do obličeje, čumák na čumák, a to už jsem trošku zareagovala. To se mi nestává tak často ani doma mezi svými... zvířaty. Toto blízké setkání bylo už i na mě trošku moc zblízka. Cukla jsem sebou a ten pes zklamaně sklonil hlavu a znovu si poslušně sedl a s vyzývavým pohledem očí na mne hleděl.

A když na další zastávce se svou paničkou vystupoval, ještě se za mnou pootočil a mávl ocasem.

Pokynula jsem mu hlavou na pozdrav a četla si dál.

A ani mne nenapadlo, že komunikuji s tím cizím psem vlastně stejně jako s člověkem...

I tak to bylo zajímavé setkání...

Otázka č. 13 zaměřená na zvířata: Máte nějaká svá oblíbená (milovaná a vlastní) zvířata?

Otázka č. 13 ještě více na zvířata zaměřená: Který z filosofů řekl, že zvíře nemá duši a je jen jako stroj?

Otázka č. 13 k zamyšlení: Myslíte si, že zvířata mají duši? A pokud ano, proč?

Zastavení dvanácté: Pršení květů

Píšete mi někteří o smutku a o smutnění, že je dobré. V tom smyslu, že v životě někdy bývá i deštivo. A že by to bez toho ani tak moc dobře nešlo.

Připomnělo mi to jednu citaci ze Starého zákona, kterou občas komentuji i na přednáškách, když hovoříme o pojetí duše a o nefeš - duši, která je jako květinka a rozkvétá a voní, pokud o ni pečujeme.

V určitou dobu jsem se omezovala pouze na citaci těchto slov: "Ty víš, Hospodine, že jsem prach, ty víš, že člověk usychá jako tráva a vadne jako květ na poli..." S tím, že naše duše nikdy nevadne zcela...

Ale pak Izaiáš pokračuje slovy: "...květ prší..."

Nechápala jsem to. Proč jako... květ prší..?

Možná (protože výklad může být mou pouhou domněnkou) je pršení květu - naší duše, to, čím obdarováváme druhé. Čím zavlažujeme tu jejich občas vadnoucí. A to je výchova - nenechávat usychat nejen duši svou, ale především duše druhých... Tedy pršet dobrem a láskou, pokud bych to chtěla už takto nadneseně říct.

A kdy to pochopíme? Kdy z nás bude "pršet" dobro a láska? Jen tehdy, když se dotkneme bolesti, jen tehdy, když nám bude smutno z toho (až k pláči), jak vlastně na světě je, a to ne nám, ale těm druhým. A tato bolest způsobí, že podáme pomocnou ruku... aby bylo líp.

Tak proto je dobře, aby občas bylo bolestně smutno a deštivo.

A naše květy aby pršely...

Otázka č. 12 hledající: Uměli byste najít přesnou citaci k textu o "květu", který prší?

Otázka č. 12 ještě protivněji hledající (ale ve skriptech i na blogu k nalezení): Jak je to s Komenským a jeho zkroušeným srdcem? Dokázali byste to vyjádřit vlastními slovy?

Otázka č. 12 doplňková a velmi náročná: Je lepší "pršet" nebo "vylévat se z břehů"?

Zastavení jedenácté: kočičí tlapky

Uvařila jsem si kávu a sedla k počítači.

U nohou mi leží naší psi a na stůl před monitor si vyskočila naše kočka Lily. Přesně podle slov, jaké jsem dnes na přednášce použila, když jsem vyprávěla o naší domácí zvířeně.

Perská kočka Rachel mňouká a natahuje směrem ke mně své chundelaté tlapky.

Vlastně ani nevím, co obě dvě chtějí. Večeři už holky dostaly, tak oč jim jde?

A napadá mě: Oč nám v životě vlastně jde? A po kom a po čem natahujeme "tlapky" my, lidé?

Víme to? Ta kočka možná ví, po čem touží. Ale nám, lidem, je to vždy jasné?

Otázka č. 11 navazující na natažené tlapky: Jak to je s našimi potřebami? Mohli byste to vysvětlit v souvislosti s hierarchií potřeb podle A. Maslowa?

Otázka č. 11 "výtvarně úkolová": Uměli byste nakreslit či jinak vyrobit domeček potřeb podle svých představ?

Otázka č. 11 navazující na předešlou, navíc humorně zvídavá: Co vše byste do svého domečku umístili? Zakreslíte to prosím do Vaší představy domečku?

zastavení desáté - smutno a deštivo

Venku je deštivo, prší. Na světě je najednou smutno, - nebo aspoň smutněji než obvykle. Nějak mám dnes pocit, že mi tak nějak čas protekl mezi prsty. Bojím se těch "časových" úvah, protože se přiznám, moc je nezvládám. Někdy mám pocit, že všechno krásné, dobré, hezké a radostné už bylo. A že to "bylo" tak samozřejmé, že jsem si ani nevšimla, jak krásné, dobré, hezké a radostné to je.

Ach jo. Važme si okamžiků života, když jsou, protože být nemusí...

Važme si i tohoto smutného nedělního deštivého večera

Otázka č. 10 "oduševněle" hloubavá: Co Vaše srdce a duše? Mají radost ze života?

Otázka č. 10 faktická: Jak souvisí trojnost s pojetím duše? A které pojetí duše se Vám nejvíce líbí a proč?

Otázka č. 10 jen tak, aby řeč nestála: Taky je vám někdy smutno a deštivo? A co děláte pro to, aby nebylo?

Zastavení deváté: Počítačoví lidé

Podle A. Bammého, a nejen podle něj, nám prý hrozí, že se z nás časem stanou "počítačoví" lidé. Nemám tušení, do jaké míry to hrozí ostatním lidem, ale mně asi moc ne. Já "počítačová" už nikdy nebudu. Naopak, troufám si říct, že se s počítačem rádi nemáme.
I když je pravdou, že se stal mým nenahraditelným pomocníkem v práci a že není dne, kdy bychom nebyli tak nějak spolu. Ale on si pořád dělá co chce. Neposlouchá mě, jede si podle své linie, je to s ním jen k trápení. A pokud si už zvyknu na nějakou verzi wordu či co to jako je, vzpomene si můj manžel, že by mi mohl nainstalovat novou. A to, co do té doby fungovalo a šlo, najednou v nějaké vyšší verzi vůbec nefunguje nebo mnohem složitěji. To, co bylo hned, je až za veeelikáááánskouuu chvíli, takže vůbec nechápu, proč ten jako technický pokrok jde zpět, a ne dopředu.
A nejradši mám to tvrzení, že ten problém není v počítači, ale ve mně.
A tak mám vlastně radost. Možná z jiných lidí se stanou stroje, ale ze mně ne. Protože na to "být strojem" prostě nemám.
Doufám a věřím, že nejsem jediná...
Ale co děti?


Otázka č. 9 vylekaná: Myslíte si, že z našich dětí vyrostou jen počítačoví maniaci, kteří ani nebudou vědět, jaké to je hrát si venku na trávě či na hřišti?Otázka č. 9 mírně neklidná: Nebo budou "jen" oběti boha Molocha?
Otázka č. 9 k přemýšlení: Jak žít, aby to bylo jinak? A záleží to na nás?

Zastavení osmé: O pravdivých slovech našich maminek

Je zvláštní, jak se slova maminek někdy v životě nečekaně - i očekávaně - vracejí a potvrzují svou pravdivost. A jak kolikrát tomu nevěříme, a říkáme si - no jo, no.... a stejně si myslíme, že to je v životě jinak.
A pak najednou, po letech, přicházíme na to, že asi, asi, už tenkrát, měla ta maminka kupodivu pravdu...
Nevím, jak to maminky dělají, že nakonec dojde na jejich slova. Asi jen tím, že jsou maminky, matky, tchyně... ale opravdu si netroufám vysvětlovat, čím to je. Protože nevím.
Moje maminka měla snad pravdu ve všem, co kdy řekla.
Teď už to vím.
A občas mi je hodně líto, že už nemám jak (už dlouhá léta nemám jak) jí to říct.
A tak ráda bych jí to řekla, přitulila se k ní, zavřela oči v její náruči
a jen tak bych si byla...

Otázka č. 8 maminkovsky vážná: Jaké znáte typy lásky podle A. Maslowa (E. Fromma) a čím se liší láska otců a láska matek?
Otázka č. 8 maminkovsky milá: Mají maminky vždy pravdu?
Otázka č. 8 smuténkově vzpomínková: Vzpomínáte si na nějakou "výchovnou" nebo jinou životní pravdu Vaší maminky?