Jaké to bývá?

Jaké to bývá na světě?
Někdy - občas - hodněkrát o tom přemýšlím. Co je to za svět, za lidi, co jsme zač.... co jsem zač... a proč.
Možná lépe nepřemýšlet.
Plout si jen tak životem, být si, těšit se z maličkostí a neřešit.
Moudrost prý spočívá v tom, že neřešíme, co se řešit nedá.
Ale jak to poznáme? To, že zrovinka teď se nacházíme v tom "neřešitelném?"
S trochou dobré vůle prý přece jde řešit všechno...
Nebo ne?
Asi ne...

Babí léto

Babí léto. Když slyším ta slova, představuji si závoje z pavučinek prosvětlené sluncem, létající světem. 

A šustící listí pod nohama.

A stromy plné barev a stínů. Stříbřitý déšť a lehounký větřík. A.... dost té poezie...

Avšak - i člověk je prý, podle Bible, jen: „…vánek pouhý, i kdyby stál pevně - každý žitím putuje jako přelud.“ Jsme jen takové létající pavučinky. 

takový je život

Jako kdyby léto bylo skutečně ve znamení zvířátek :-)))
Sedím si tak opět u počítače, když mi najednou pod nohama, kde se vzala, tu se vzala, proběhla malá myšička.
Vůbec jsem jí nevadila, vůbec se přede mnou neošívala, vypadalo to, jako kdyby ona tady byla doma a já ten vetřelec.
Zmizela někam pod knihovnu.
I šla jsem pro kočku, pro tu, která nám tak nějak "zbyla", tedy pro kočku matku. Pro to nebohé zvíře, které vždy od dveří vyhazuji, byla ta náhlá čest být se mnou doma opravdovým šokem. Velice však brzy zavětřila přítomnost běhající potravy i jala se číhat a lovit.
Za malou chvílí mi na tomtéž místě u počítače proběhl pod nohama pavouk veliký snad jako moje dlaň. Takový ten chlupatý masitý, fuj...
Zakřičela jsem, čímž jsem vzbudila manžela, který spal před noční a vyděsila dceru, se kterou jsem si zrovninka telefonovala. "Co se stalo?" Zeptala se. "Ale, pavouk..." "Tak hlavně, že to nebyla myš..", zněla odpověď.
No jo.
Kočka matka tu myšičku za chvíli lapila.
Byl to pro ni ale asi hrozivý den a patrně nic nechápala, protože jakmile ji měla, ukradla jsem jí ten úlovek a vyhodila je obě ven.
Takový je život.

Podivně

Polovina září.
Za chvíli nám léto skončí.
Na naší ulici (pod našimi stromy) je už napadané listí.
Z letních koťátek nepřežilo ani jedno.
Děti už znovu chodí do školy, prázdniny jsou minulostí.

A v noci houkal sýček...
Tak nějak podivně je na světě.

Mít se dobře

Musím se usmívat.
Povídala jsem si s kamarádem, byl to takový ten telefonní hovor po dlouhé době, ve kterém jsem mu vyprávěla všechny "útrapy" svých posledních dnů.
"Útrapy" píšu v uvozovkách, protože si sama uvědomuji, že mé útrapy vlastně až takovým děsivým utrpením nejsou...
jsem relativně zdravá, mé nejbližší okolí taky, mám kolem sebe lidi, které mám ráda a oni možná i mne, mám práci, která mě baví
a vůbec spoustu věcí "mám." A vím, že jsem.
Není třeba smutnit. I když si nás ten smutek často najde sám. Potvůrka jedna.
A tak chci větu svého dobrého přítele předat i vám všem, kdo přicházíte na tento blog. Samotné mi hodně pomohla a pomáhá. Moc mu za to děkuji.
O jakou větu jde?
Hmm, o tuto:
"Mám se dobře, ale těžko to snáším!"

Takže pojďme, a snášejme :-))

Ještě pořád

Máme léto. Ještě pořád.

Vždycky na začátku školního roku, tu prvotní dobu po prázdninách, na mne padá smutek.

Taková ta nostalgie z toho, že něco končí, něco začíná.

Ano vím, básníci a filosofové a vůbec i tak všeobecně lidé to někdy berou s nadhledem a  s veselou myslí. Tak jako všechno a všechny změny v životě.

Být otevřený všem změnám - i těm pravidelným - a zároveň zakotven v tradici a přijímat vše nové, co přichází.

Ten můj milovaný Komenský, představte si, našla jsem teď u něj větu, které jsem si nikdy nevšimla (a to jsem ji dokonce už i citovala).

Víte, jak nazval tento pán, který všechny strasti a útrapy a nástrahy svého života podle nás s takovou lehkostí a patrně optimismem snášel?

Tak podle něj byl svět: pochmurným chaosem temnot.

Představte si. Jak tato slova k němu téměř nesedí.

O škole však mimo jiné také říkával, že by to měla být "líbeznička."

Škola jako líbeznička v pochmurném chaosu temnot.

Ještě že máme pořád to léto...

Vzpomínky

Vzpomínky. Taková zvláštní věc.
Vlastně všechno v našem životě je vzpomínka. To, co je teď, je už zároveň minulostí... žijeme ve vzpomínkách, přítomnost neumíme zachytit.
Ta odvěká touha zastavit čas - je vlastně nemožná.
Ale na druhou stranu je to potěšující - proč? - protože pokud je vše ve vzpomínkách, tak to zároveň neustále je.
Jsem pořád ta malá holčička, která jde poprvé do školy?
Pokud si pamatuji i ty šatičky, které jsem měla v ten den na sobě, a tu ranní atmosféru, pak ano...
zvláštní, že?

Bylo by to pěkné...
jenže zrcadlo je někdy hodně kruté :-), tam tu malou holčičku nevidím a nevidím

První školní den

První školní den.
Vzpomínám před léty - jejdanenky, už ani nechci počítat, před kolika léty vlastně... byl ten můj den D, první školní.
Měla jsem na sobě takové zvláštní šatičky, jejich okraj byl lemovaný obrázky, takové s mořskými motivy nebo tak nějak. Prostě zvláštní šatičky samy o sobě.
Vešly jsme s maminkou do třídy, v jejíž zadní části byla i tělocvična, která teď byla otevřena, ať se tam rodiče vejdou. Na tabuli byl velikánský ručně psaný (jak také jinak) nápis. Nějaké dvě - tři paní nás vítaly poprvé ve škole.
Bylo to na naší vesnické malotřídce.
Na zádech jsem měla červenou aktovku.
Z oken třídy jsem viděla dole v údolí náš domek.

Často jsem pak z tohoto okna v průběhu dalších dnů tím směrem hledívala, nejprve učící se A, E, I, O, U...
nebo-li Alenko stůj, auto houká

Kde ty časy jsou?
Jen ve vzpomínkách

doba bezčasí

Ptáte se mě nekteří (docela mě udivuje, že jste tady i v tom létě:-)) a mám radost), kde jsem byla v posledních dnech, že tady byla taková časová prodleva, ve které jsem nic nepsala.
Nevím proč, ale doba tak asi od 20. července do 10. srpna je pro mne dobou bezčasí. Taková doba prázdna. Čas ničeho a nikoho.
Mám to tak už několik let, a vlastně vůbec nevím, proč. Je to doba, kdy nic není.
Prostě takové bezčasí v těch pravidelných dnech, odpočítávajících roční období, den za dnem, rok za rokem.
V tuto dobu nejsem snad ani tady, na této zemi, protože tato doba je taková bílá díra, nebo černá díra (?) v životě.
Prostě bezčasí. Neumím to ani vysvětlit.

Venku už je cítit podzim, všimli jste si?

V pořádku

Je zvláštní toto léto.
Olympiáda, která snad ani olympiádou není (bez účasti té veliké země tam na východě), a všechno to další dění, které děsí.
Prý to tak ale bylo vždycky a my žijeme pod neustálým tlakem médií, před kterým nemáme kam utéct.
Číst zprávy na Novinkách znamená kolikrát propadnout strachu a beznaději, co s tím naším světem vlastně bude.
Ale naše rána - moje rána - jsou také o něčem jiném.
První, co je a co musím udělat, je kontrola stavu našeho zvířectva. Koně - v pořádku. Kočky - jsou všechny tři? Také v pořádku. Kohoutek se ozývá a kokrhá? V pořádku. Děda (můj otec) uvařil kafe, které voní celým domkem - také v pořádku. Kanárek a žebřička ve svých klecích a na bidýlku - také v pořádku.

Volá mi manžel z práce. "Co děláš?" a po mé odpovědi, že sedím u počítače a něco píšu, řekne ve stejném slova smyslu:
tak to je v pořádku.
Svět je, jak má být.

Babičkovsky

Stalo se.
poprvé, poprvé ve svém životě jsem slyšela toto oslovení: babi. Bylo to ve čtvrtek 4. srpna tohoto roku (2016).
Všímáte si? Jak přesně si to datum zapisuji a pamatuji? Jo, asi kolem 10.00 hodin bylo v tu přenádhernou chvíli.
Tolik krásných okamžiků míváme v životě :-)) a některé jsou opravdu nezapomenutelné.
Chystali jsme se se synem a s malou vnučkou na procházku. A ta malinká, která už byla venku za prosklenýma dveřma před výtahem, se najednou otočila zpět směrem ke dveřím jejich bytu, kde jsem ještě byla já, a  sklonila hlavičku a zavolala na mě tím neopakovatelně nádherným oslovením, a zcela spontánně, sama od sebe, ono: Babi!
A svět je najednou jiný.
Jsem babička. :-))
Co jsou proti tomu všechny tituly a všechna oslovení světa...

Procházka

Vracíme se s manželem z dovolené. Z překrásné pláže u moře.

K našemu autu v centrální garáži ale musíme vystoupat tak asi 3 km do prudkého kopce.

Muž se vleče s dvěma velkými taškami, já za sebou táhnu dva kufry.

Je letní parné dopoledne, slunce jen praží a konec stoupání je v nedohlednu.

Každou chvíli odpočívám a snažím se to vydýchat.

Ve chvíli, kdy si myslím, že už asi fakt nedolezu, a garáž i s autem
a všechno je mi fuk,

zeptá se mě najednou ten dobrý muž:

"Co říkáš, půjdeme ještě na procházku?"

Zakřičela jsem na něj něco v tom smyslu, že pokud dolezu tam kamsi nahoru
a neumřu, tak ano, možná půjdem.

"Proč na mě křičíš?" Zeptal se nevinně a překvapeně.

I přemýšlela jsem pak o smyslu těchto slov

a také o myšlenkových pochodech mého muže...

Ta procházka byla super. Se zastávkou na ledovou kávu... chutnala úžasně.

Kůň

Na naší zahradě se pasou koně.

Mívali jsme doma v době dětství mých dětí spoustu různých zvířátek. Od křečků, ptáčků, psů a koček a další havěti, nyní až po koně.

Někdy tak přemýšlím, kudy by to mohlo pokračovat dál.

Sedíme s manželem na zahradě, pozorujeme ty pasoucí se koně, když on najednou povídá:

“A k čemu je vlastně máme?”

Ti koňové tady jsou na dožití. Prostě vysloužilí staroušci, kteří by asi jinak šli na jatka. Už jsou k ničemu, k nepotřebě. Prožívají si tady u nás na zahradě svůj důchodový věk.

“Jen tak”, odpovím, a dodám: “Copak nevidíš tu krásu? Ten super relax?” Pohled na koně je totiž úžasný.

“Nestačily by rybičky v akváriu?” Odpoví on, můj muž, zamyšleně.

Možná, bléskne mi hlavou. Ale asi by to nebyla taková prdel…

Jednoho dne, když jsou oba vysloužilí koňové, on a ona, vypuštěni do našeho ostatního zahradního prostoru, slyším, jak ona divoce řve, řehtá, běhá po dvorku vyděšeně sem a tam, jako v nějakém šoku.

Vyběhnu ven a hledám patrně toho, koho hledá i ona. Jsme na ten děs najednou dvě.

On, kůň, totiž nikde.

Kam se ztratil?

Kdyby to šlo, řvala bych strachem o něj stejně jako ta kobyla.

Běhám s ní tedy po celé zahradě, když najednou mě napadne, že aha! Tam by mohl být.

A opravdu.

Ten kůň je zalezlý vzadu na zahradě mezi jabloněmi, hlavu skloněnou, a spokojeně si žere. Na její volání a ržání a řehtání a v podstatě zoufalý pláč nehne ani brvou. Je si sám svým vlastním pánem a teď má svá jablíčka a nechce být nikým rušen.

Přijdu k němu, docela ostře ho chytnu za tu jeho hřívu a řeknu mu pojď!

A on jde. Poslušně jako ovce.

Kobyla je očividně spokojená. Po zběsilém “lítání” a křiku je veta.

No, není i toto pravdivý obraz života?

Zdravení

Krásné, prosluněné, letní ráno.

Jdu přes náš most směrem domů. Snažím se vstřebat tu krásu. Kopec Landek, vzadu soutok řeky Ostravice s Odrou, domky naší dědinky, stoupající v mírné kopcovité krajině, ulice utopena v údolí u řeky.

Po řece plují kachny, nad řekou a nedalekou velkou skládkou létají racci.

Krása pohledět.

Zastavím se na mostě a chvíli pozoruji řeku a kachničky (je jich 13), které se potápějí pod vodou, kde vidím jen jejich siluety, a zakrátko se opět vynoří nad hladinu. Celá taková krásná rodinka.

Přicházím domů a jdu pozdravit naše koně.

Dvě srnky se spokojeně krmí jejich ranní dávkou sena. Oba koňové stojí opodál a pozorují ty srny skoro stejně nehnutě jako já.
Pod nohama se mi pletou naše kočky.
Kohoutek kokrhá. Také on zdraví nový den.

Přes staré a vysoké stromy naší strouhy prosvítá slunce.

Koloběh...

„Aji, aji“! volá má malá vnučka na pozdrav.

Je krásné mít vnoučátka. Mnohé na světě tím už i jinak chápu. Být prarodičem prý znamená mít druhou šanci. Ne, ne, takto to správně zní: Prarodiče jsou rodiče, kteří dostali druhou šanci.

Je to krásný pocit být prarodičem.

Malá natahuje ručku, a vede mě někam tam, kam chce jít jen ona.

V tichém údivu pozoruji to malé dítě, jak si umí prosazovat a prosazuje to své.

Jak se v něm rodí myšlení. Nebo jen rozvíjí?

Když ji vezmu do náruče, trochu se vzpouzí. Nechce být nošena, chce sama. Ale v nestřežené chvíli mi začně prstíky zkoumat a ohmatávat obličej.

Něco si k tomu povídá. Asi v pozitivním slova smyslu.

Nerozumím miminštině. Batolenštině. Či jak se tomuto dá říkat.

Do té krásné chvíle náhle zakokrhá kohout.

Ta malá se lekne až tak, že spustí nezdolatelný křik.

To zase vyděsí toho kohoutka. Stáhne zbytek (či již nově rostlá?) ocasní pérka a peláší, co mu jeho nožky dovolí, zpátky do stodoly, kde má svůj úkryt.

„Koki, koki“, říká malá a udiveně hledí.

„Koki, koki“, volá můj stařičký otec

 a hledí neméně udiveně.  

Koloběh života. 

Zuby

A nemusíme jen ztrácet pérka.

To děda, můj otec, je také docela nešťatný. Ztratil někde zuby. Už týden je hledá.

A je pozoruhodné, na jakých místech.

Vysmejčil celou ledničku včetně mražáku.

Prošacoval všechny kapsy všech sak a bund a kalhot, které má.

Donutil mě, ať projdu zahradu, a hlavně pod sušákem, jestli mu nespadly tam. A ať se podívám i u koní.

Trochu mě mate představa koně, jak chroustá dědovy zuby... brr. I ta představa, že mu ty zuby (dědovi) z pusy vypadly jen tak, samy sebou. I když, Coregu tuším nikdy nepoužíval...

Podíval se do všech šuplíků. Dokonce v kuchyni lezl po čtyřech a díval se, jestli nezapadly do nějakého kouta.

A zrovna před chvílí - ehm - svítil baterkou za radiátory, jestli třeba nejsou tam.

Nevím, jak mu mám říct, že se bude muset patrně s těmi zuby rozloučit.

Že kdo ví, kde je nechal...

Stáří je věc nelehká

Ještě k těm pérkům

Stejně to je zvláštní. Vědět, co vše se ve světě děje, a mít přitom starosti o kohoutí pérka.

Puč v Turecku, mrtví v Nice

a mě trápí pérka na kohoutkově prdélce.

Ale není tomu tak, to... to jen tak vypadá.

Trápí nás někdy zdánlivě malé věci, abychom nepadli pod těmi velkými.

V deštivém večeru jsem si při večerní procházce zcela ucourala sukni v kalužích na naší ulici.

A zítra to bude týden, kdy jsem hledala svá koťátka - místo přípravy nedělního oběda, a týden, kdy zcela náhle, nečekaně, zemřela naše sousedka.

Naše ulice se v posledních letech zcela vylidňuje. A na místa "starousedlíků" se přistěhovávají jiní.

Vše je jiné a jinak.

I ta péérka kohoutka...

Ale ta prý opět dorostou.

A kohoutek, na rozdíl od jiného dění ve světě, bude (skoro) stejný jako dřív.

Potřeba druhého

Našemu kohoutkovi vypadla zadní okrasná pérka.
Dělá mi to starosti.
Nevím totiž, proč. Proč a jak mohou vypadávat ocasní péra a jestli opět narostou?
Ono ten pták teď v těch posledních deštivých dnech vypadá spíše jako zmoklá slépka, než naparáděný okrasný kohoutek.
A kokrhá a kokrhá...
Manžel říká, že o sebe - ten kohout - nedbá.
Nevydržela jsem to a zatelefonovala jsem kvůli tomu na veterinu. Co jako s tím? A jestli to nemůže být nemoc.
Vy máte jen kohoutka? Zněl dotaz. Slepičky ne?
Ne, je sám.
Ale má na dvorku kočku, koťata, hnízdo kosů, dva koně o kus dál na zahradě, hejna špačků, bažantů a kdo ví čeho ještě...
To nestačí. Doktor se mnou mluvil jak s dítětem. Kupte mu slepičku. Asi si to vytrhal, když tu parádu na nic nemá...
Hmm.
Přemýšlím.
Že by i to zvíře potřebovalo toho druhého, aby bylo samo sebou...?

Malinová šťáva

Večer na naší zahradě létala malá světýlka.

Svatojanské mušky.

Broučci...

A přes den hejna ukřičených špačků, která se slétávala na naše již přezrálé třešně.

Otrhávám bílý rybíz, přemýšlejíc, co z něj udělám. Je ho opravdu hodně. Tak se bojím, aby nepřišel nazmar. Když už ho neponičilo včerejší krupobití, byla by ho opravdu škoda.

Někdy se život tak nějak zvláštně točí a obrací nazpět. Vybavuje se mi léto kdysi dávno, plné ranních výprav do nedalekého lesa na maliny a ostružiny (dnes tady samy divoce rostou), na maminčinu bublaninu a voňavé koláče, na malinovou šťávu.

Na kedlubnové zelí z vlastní zahrádky a zelené lusky hrášku.

Na sobotní velký úklid domku.

Jo, jo, a na sušení sena, to bývávalo téměř hlavní letní činností, tedy ještě kromě srpnových žní.

Tolik práce bejvávalo v létě...

Bejvávalo.

Ve čtvrtek začne v Ostravě veliký festival, zvaný Colours. A dnes jsme si s manželem dali kafe ve Starbucksu v Karolině. Marcipánové. A nějaký nápoj z malin.

Kam se "hrabe" na malinovou šťávu mé maminky.

Ale což. I tak, léto budiž pochváleno...

Ráno

Dnes má být hodně parný letní den.
Portugalci vyhráli mistrovství Evropy ve fotbale,  ve Španělsku při býčích zápasech zahynul mladý matador, včera na závodech tady v Ostravě zase mladý motocyklista... Sobotka pohrozil odchodem z funkce a v Japonsku se narodil první tučňák z umělého oplodnění...  a finská spisovatelka tvrdí, že oslava mužství není potřeba.
Není asi dobré dívat se v tak krásný den na některé titulky ve zprávách.
Naši dva koňové spokojeně žvýkají seno v jarním oparu slunce (zní to i vypadá velice poeticky:-)), kočičky někde někomu ukradly rybu či co a teď ten skelet ohlodávají, kočka matka na ně spokojeně kouká a náš malý zakrslý kohoutek zobe svůj ranní příděl zrní.
A nad tím vším poletují vlaštovky.
Na světě je krásně...
Honem do práce.
(A to prý my vysokoškolští učitelé máme prázdniny :-)))