Chuť žít.
Myslím si, že to je jedno z nejvíce potřebných témat ve filosofii výchovy a v pedagogice vůbec.
Vždycky mě šokuje, nutí mě přemýšlet, zaráží mne.
Jsou období, kdy nechápu, jak někdo může přemýšlet o tom, zda má či nemá chuť žít. Ale jsou i období, a snad všichni je známe (bohužel), kdy se žít ani moc nechce. Kdy opravdu padáme únavou, starostmi, bezvýchodností situace či situací, kdy nás všechno nejen štve, ale trápí a bolí. A někdy až tak, že se to ani vydržet nedá...
Ráda vzpomínám na slova, která kdysi říkávala moje moudrá babička - "ještě nebylo takové noci, aby po ní nepřišlo ráno..."
Někdy se ale zdá, že noc je pořád a do rána daleko.
I proto máme Vánoce - světýlko lásky v temné,. tajuplné noci...
Otázka sedmnáctá závažná: Myslíte si, že teorie o chuti žít je pravdivá? Nebo jinak - mohou být vůbec nějaké teorie pravdivé?
Otázka sedmnáctá taky vážná: Máte nějaký svůj vlastní recept, který "zabírá" v situaci, kdy žít jde jen ztěžka?
Otázka sedmnáctá odlehčující: Nebo přísloví, které vyjadřuje, že na světě je moc fajn a žít přece jen stojí za to?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Pokud jsou teorie o chuti žít pravdivé, nevím, protože žádnou neznám. Snad jednu, že pokud mi byl dán život, mám povinnost jej žít a neukončovat nadarmo. Je to zbabělé.
Můj vlastní recept? Kdysi, už je to pěkná řádka let. Stala se mi tak strašná a katastrofická věc, po které se divím, že jsem neskončila natrvalo v psychiatrické léčebně. Na rok jsem přerušila studium, poněvadž to opravdu nešlo zvládnout. Málokterý člověk ustojí to, co jsem ustála já a jsem na to náležitě pyšná. I na to, jak ty následky oné události zvládám dodnes a zvládat budu muset nebo trošku jinak budu chtít. Jedná se o mé nejcennější já. Defakto někdo by mohl namítnout, že musím mít ráda a přijmout sebe samou, aby byli šťastni ostatní, na kterých mi záleží. Takže bych měla začít u sebe a nepsat o dceři, jíž se to příkoří týká. Já jsem byla ten zúčastněný. Ona ta, která to odská-kala tím nejotřesnějším způsobem jakým mohla. Paní Doktorka Prokešová ví, o čem hovořím. A recept na to mám jediný. Bytostná touha přežít je to, co nás drží nad vodou. Člověk pokud je v tíživé situaci a myslí na sebevraždu. Já myslela na vraždu. Pomstít se té osobě. Nicméně něco ve mě hrklo a řeklo mi, co z toho budeš mít? Stojí ti to zato? Vem dítě a odejdi. Vykašli se na něj. Hodně známých mi řeklo, že jsem byla flegmatik. Že by tu osobu zabili. Já vím, že mi přeskočilo a jednala jsem v afektu, což je "normální" pro to, čím jsem si prošla. Je normální, že člověk jedná v pudu sebezáchovy jakkoli jen aby ubránil sebe nebo své blízké a to jsem dělala. Naštěstí k oné zmiňované události nedošlo(vražda). Dokonce nedošlo ani k fyzickému násilí. V klidu jsem odešla a šla to nahlásit na poli-cii, kde všechno zdokumentovali a zaprotokolovali.
Bezesporu nejhorší na tom je to, že člověk ví, že dokáže být "ďáblem" a že dokáže vědomě lidem ublížit. Nejsmutnější na tom je neustále to, že dcera má následky "pro matku - pro mě" vážného charakteru. Ikdyž někdo může namítnout. Mluví ti? Píše, čte? Chodí? Je něčím omezená? Není? Je inteligentní? Co bys chtěla víc. Mrzí mě, že jsem ji nedokázala ochránit a vím, že se toto nedá vzít nikdy zpátky. Vím, že už bude mít levou hemisféru mozku pomalejší než tu pravou. Vím, že mi je už dávno odpuštěno, ale výčitky v člověku přetrvají. Můžu se snažit odpustit sama sobě, ale vždycky přijde nové vyšetření a nová, horší diagnóza, která mě bodne do srdce a bolí to. Jemu jsem odpustila, a teď je na dceři, jestli odpustí ona jemu. Já sobě nemůžu. Bylo mi to dáno osudem.
Nicméně, většinu svého života, kdy nemám tyto pocity, (jsou chvilkové a za pár dní odezní, protože se vypláču a je mi dobře), tvrdím jedno, že člověk má žít s humorem a radovat se z toho, co má. Hlavně když má lásku kolem sebe. Což já mám.
Okomentovat