Možná je čas na chvíli se zastavit.
Před kopečkem, před stoupáním vzhůru je přece třeba trošku nabrat dech a sílu.
Protože cesta je někdy náročná, a to nemusí ani stoupat. A nás stoupání čeká. A nejen to. Dokonce i poletíme.
Takže se teď na chvíli posadíme, třeba do trávy, a nastavíme svou tvář slunci nebo hvězdné obloze, (podle toho, co nám samotným lépe vyhovuje)
a v duchu se přeneseme do doby svého dětství.
Jaké bylo?
Jakým jsme byli dítětem?
Vzpomeneme si?
Otázky osmé vzpomínkové:
Vzpomínáte si na svou nejoblíbenější říkánku z dětství? O čem byla? Znáte ještě její slova tak, že byste mi ji mohli napsat?
A nejmilejší hračka? Ještě ji máte?
A co na to Tamagoči? Nebo Inčučuna?:-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Prosím, stoupání ještě ne...a let už vůbec ne. Po minulých dvou dnech se cítím, jako bych lezla na Everest. Ještě pár odpočinkových relaxačních zastavení bych uvítala :-) Je třeba se taky prospat :-D
:-)))))
tak ano, s tím Everestem jste mě rozesmála, děkuji
Okomentovat