A pořád se mezi ty naše "dvorky" a Bermudy a cesty a podivné bytosti, ne nepodobné vánku, plete něco jako láska.
Nikdo přesně ani neví, co to vlastně je,
nedá se pochopit, uchopit, určit, charakterizovat či definovat,
nikdo (?) neví, odkud se najednou objeví a kam odchází (pokud odejde),
ale tak nějak hýbe celými těmi našimi životy, pořád se do všeho míchá, pořád všude je a zároveň není,
pořád nám dělá problémy a nenechává nás spát.
Kvůli ní pracujeme, díky ní žijeme, pro ni dýcháme,
smějeme se i pláčeme,
hodně bolí, když není, a ještě více bolí, když o ní pochybujeme,
a jako že o ní pochybujeme pořád, a to i tehdy, když ji máme.
Můžeme o ní mluvit, psát, zpívat, číst, přemýšlet,
můžeme ji hledat, nalézat, ztrácet,
s ní můžeme všechno
a bez ní nemůžeme nic.
Aniž víme, čím a co to vlastně je.
Je ještě podivnější než všechny ty podivné bytosti, říkající si člověk.
Ale buďme rádi, že je, když je.
Žádné komentáře:
Okomentovat