Můj ještě ani ne dvouletý vnouček ukazuje prstíkem na sebe a říká : Ty. Prostě on není pro sebe samého já, ale je ty. Prozatím.
Připadá mi to úsměvné.
A přitom to je tak filosoficky moudré.
Budeme-li chtít najít v hlubinách své duše sami sebe, klesneme-li až na samé dno své osobnosti, své duše, svého nitra, svého srdce, - nenajdeme tam sami sebe, ale toho druhého.
Na dně našich "propastí" není naše ego, naše já, ale druhý člověk.
Malé dítě to říká nedopatřením, omylem, ale v podstatě správně :-) Sice se brzy naučí říkat to své já, já, já....
Ale v životě se jednou, bude-li mít štěstí, vrátí k onomu láskyplnému ne-Já, nýbrž Ty.
Myslím, že právě tomuto "omylu" říkáme láska.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat