23. den : pohádka bratří Grimmů

Pohádka bratří Grimmů o věku člověka, a tudíž o životním smyslu

Pán Bůh stvořil nebe i zemi a všechny rostliny a živočichy a hvězdy a člověka. A když se to všechno již veselo množilo a rostlo a pracovalo, uvědomil si najednou, že zapomněl na to nejdůležitější – určit, kolik let života si každý jednotlivý živočich vlastně přeje na zemi žít.     A protože to nechtěl sám rozhodnout, řekl si, že si zavolá jednotlivé zástupce živočichů a zeptá se jich přímo, kolik let tady na zemi chtějí žít.

Jak první zástupce živočichů přišel osel.

Tobě, osle, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Souhlasíš?

Třicet let, Pane bože, třicet let života? To je tak strašně hodně, prosím tě, smiluj se a dej mi míň!

Ale třicet let není žádná dlouhá doba, uplyne ti rychle, tak jako voda v řece. Ani se nenaděješ a bude to pryč…co vlastně, oslíku, v životě děláš, že se ti to zdá dlouho?

Co dělám? Zamyslel se oslík. Nosím na svých bedrech těžký náklad, a kolikrát pod ním klesám k zemi, kolikrát dokonce padnu k zemi. Místo nějaké pomoci dostávám jen samé rány a kopance. To Pane Bože těch 30 dlouhých let, které mi dáváš, opravdu nevydržím!

Pán Bůh chvíli přemýšlel a pak řekl? Dobře tedy, přesvědčil jsi mě. Dám ti tedy 18 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A oslík spokojeně zahýkal, poděkoval a s vděčností v srdci odešel.

Jako druhý zástupce živočichů přišel k Pánu bohu pes. Tady si Bůh pomyslel – pes žádné těžké náklady na svých bedrech nenosí, ten bude jistě spokojený s tím, co mu nabízím. A rovnou se psa zeptal:

Tobě pse, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A pes se na pána Boha podíval a řekl: Pane Bože, tolik let? Prosím tě, smiluj se a dej mi míň!

Ale vždyť ty přece žádnou těžkou práci neděláš, jaký máš problém, že ta má léta odmítáš? Co vlastně v životě děláš?

Co dělám? Odpověděl pes. Po celý den hlídám majetek svého pána, bohatství svého pána a nakonec i pána samotného. Musím být neustále zdravý a ve formě, musím neustále dobře vidět, dobře slyšet, dobře se koncentrovat. S léty na mne přicházejí nemoce, nejsem už tolik zdráv, síly mne opouštějí a někdy ležím v koutě a nikdo mne už nepotřebuje. To Pane Bože nevydržím ani 18 let, které jsi dal oslíkovi, natož těch 30 let, které mi dáváš! Prosím, dej mi míň!

I zamyslel se Bůh a řekl: dobře tedy, dávám ti 12 let života. Jsi spokojený? Líbí se ti to?

A pejsek šťastně zaštěkal, zamával ohonem, poděkoval a s vděčností v srdci odběhl.

Do třetice přišla za Pánem Bohem opice. Tady si Bůh řkl – opice nevykonává žádnou práci ani nikoho nehlídá, ta bude určitě spokojená, ta nebude mít žádný problém!

A hned se opice zeptal: Tobě, opice, dávám třicet let života. Líbí se ti to a jsi spokojená, že ano?

Opice na Pána Boha vytřeštila oči a řekla: Pane bože, dlouhých třicet, třicet let? To je tak dlouhatááánská doba! Prosím, smiluj se a dej mi míň!

Ale vždyť co ty vlastně v životě děláš? Nedřeš se jako osel, nic nehlídáš jako pes, vždyť ty jen rozveseluješ a bavíš lidi? A to je nějaký problém?

Opice chvíli v úžasu stála, než se zmohla na odpověď: A ty Pane Bože, nevíš, ty skutečně nevíš, ž rozveselovat a bavit lidi je ta nejtěžší věc na světě? To nemůžu vydržet ani 12 let psa, ani 18 let osla, natož 30 let, které mi dáváš! Prosím tě, prosím, smiluj se a dej mi míň!

A tak se pán bůh hluboce zamyslel a po chvíli říká: dobře opice, dám ti tedy 8 let, líbí se ti to, jsi spokojená?

A opice šťastně zavýskla, poděkovala a s vděčností v srdci odešla.

Jako poslední ze zástupců živočichů nešel za Pánem Bohem nikdo jiný než – člověk.

A to si Pán bůh už jen pomyslel: Když jsem to neodhadl ani u osla, psa či opice, tady u tohoto tvora se raději nechám sám překvapit.

I řekl: tobě, člověče, jsem vyměřil 30 let života. Líbí se ti to? Jsi spokojený?

A člověk se na Pána boha podíval a v úžasu řekl: Pane Bože, jenom, jenom 30 let? Vždyť to sotva vyrostu, sotva se někým stanu, sotva zasadím strom, postavím dům, přivedu na svět děti… a ty chceš, abych už odešel? Vždyť stojím na začátku své cesty! Prosím tě, smiluj se, a dej mi víc!

Tak ti dám 18 let osla, odvětil Bůh.

Ano, to už je lepší číslo, ale nebylo by ještě?

Pokud chceš, můžu ti dát ještě 12 let psa.

No dobře, Pane Bože, je to už lepší číslo, je to jednou tolik, ale prosím, nebylo by ještě?

Tak pokud chceš, mám tady ještě 8 let opice.

A člověk znovu přepočítává. Víš, Pane Bože, je to pěkné, ale pořád to je hodně málo. Nebylo by ještě?

Ne, odvětil Pán Bůh. Osm let opice a dost. Už dále nesmlouvej!

Pane Bože, prosím…

Ne, už jsem řekl, nedal se přemluvit Bůh.

A tak člověk jen pokrčil rameny a řekl: Tak ti teda pěkně děkuji, a odešel, aniž by pocítil vděčnost v srdci.

Od té doby máme my lidé to, co jsme chtěli. 30 let života, který nám patří. Vyrůstáme, prožíváme své první, druhé, třetí lásky… někým se stáváme, sadíme stromy, stavíme domy, přivádíme na svět potomky. Všechny problémy a tíhu života zvládáme ještě s jakž takž vztyčenou hlavou. Pak přijdou léta oslí. To kolikrát klesáme pod tíhou svých starostí, pracovních i soukromých. Kolikrát skutečně dopadneme až k zemi a místo pomoci dostáváme jen samé rány a kopance. To nám ale nestačilo. Přijdou léta psí. Síly nám pomalu odcházejí, už se neumíme tak dobře soustředit, přicházejí různé nemoci a kolikrát ležíme někde v koutku zesláblí a bezmocní a k nepotřebě a nikdo si nás nevšímá.  To nám ale nestačilo. Nakonec přijdou léta opičí. Opice rozveselovala a bavila lidi. My jsem ale kolikrát k smíchu ostatním ne svou moudrostí a humorným nadhledem, ale právě naopak tím, jak jsme vztahovační, nepoučitelní, jak jsou s léty naše nepěkné vlastnosti patrnější i tím, že je neumím ovládat…

A tak každý z nás žije ten svůj život. Žijeme tak jak umíme nebo neumíme, jak chceme nebo nechceme, jak zvládáme nebo nezvládáme, jak se nám daří nebo nedaří… prostě každý podle svého.

A Pán Bůh se odněkud shora na nás dívá, pokyvuje hlavou a říká: Jo jo, člověče, jo jo. Když už jsi po mně tolik let chtěl, a já ti je dal, žij je tak, aby až jednou budeš na jejich konci, tak aby ses mohl podívat zpět a s klidným srdcem a mírem v duši si mohl říct: přes všechna ta léta, která mi patřila, ale i přes všechna ta léta oslí, psí a opičí, přes všechno to, co bylo krásné, ale i přes všechno to, co někdy hodně bolelo, můžu si dnes říct: bylo to nádherné a mělo to smysl. A já ti Pane Bože za vše s vděčností v srdci děkuji!

Otázky společné: 
Nepletly se Vám někdy otázky? Zvládali jste stíhat.co je pro pedagogy a filosofy a nebylo Vám někdy líto, že máte jiné otázky? Lákalo Vás přemýšlet o otázkách té druhé skupiny?
Uměli byste dnešní pohádku ilustrovat? :-))